Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Sputnik a spol. aneb Osudy výjimečných dětských hřišť

Design

  7:00
Prolézačky stavěné v minulém století známými českými výtvarníky a architekty chátrají a zanikají. Mnohdy přitom jde o pozoruhodné výtvory, které zaujaly i znalce umění v zahraničí. Typickým příkladem je výjimečná plastika „Sputnik“ z pražského parku Stromovka.

Dnes má Sputnik místo na pražské Babě. foto: Facebook

Psal se rok 1959. Byla dokončena přehradní nádrž Lipno, do Československa doputoval Ural 1, první malý elektronkový počítač sovětské výroby, po vsích začaly jezdit pojízdné prodejny. A v dílně známého českého sochaře Zdeňka Němečka se zrodil Sputnik. Socha, prolézačka, atrakce pro děti v jednom, inspirovaná sovětskou družicí, symbolem závodů v dobývání vesmíru.

Obrovská betonová koule znázorňující Sputnik v tehdy (a dnes opět) moderním bruselském stylu, vztyčená tři metry nad zemský povrch, do jejíchž útrob vedl dlouhý žebřík a z druhého otvoru zase klouzačka dolů, stála skoro pět desetiletí v pražské Stromovce. Hrálo si v ní několik generací Pražanů až do doby, než ji pražský magistrát nechal zchátrat, zavřel a následně dal za podivných okolností z parku odvézt. Po návratu Sputniku volá skupina lidí na Facebooku, obdiv ale i jako ojedinělé výtvarné dílo sklidil mezi odborníky v zahraničí.

Brus trenýrek

Plastika se dostala až do Muzea moderního umění v New Yorku, kde se loni konala výstava nazvaná „Století dítěte“. Původně měl Sputnik stát jako dominanta expozice v atriu muzea. Kvůli rozměrům a skoro pěti tunám váhy se nakonec transport za oceán neuskutečnil. Galerii ozdobila sice jen jeho fotografie v „životní“ velikosti, přesto u návštěvníků vzbudila velký ohlas. Kurátorka výstavy Juliet Kinchinová Sputnik neopomněla zmínit v rozhovoru pro list The New York Times, který publikoval z pěti set možných exponátů právě jeho fotografii.

Příběh Sputniku v Královské oboře Stromovka začal v roce 1960, kdy sem byl převezen z ateliéru sochaře Němečka. Bylo to dílo, které se zcela vymykalo jeho tvorbě. Němeček (v roce 1989 spáchal sebevraždu) se zaměřoval na monumenty ze sportovního prostředí, vytvářel sochařskou výzdobu stadionů po celém světě, například v Mexico City, Mnichově, Miláně, Moskvě, Tallinnu. Bývá mu vyčítána poplatnost době, nicméně dětem, pro které navrhl Sputnik, byla ideologie úplně jedno.

„Skluzavce se výstižně říkalo brus trenýrek, protože laminátový povrch se brzy dětskými zadečky vyjezdil a zůstalo betonové struhadlo,“ říká architekt Zdeněk Lukeš, který u Stromovky bydlí.

Dodnes mnoho lidí vzpomíná na dětství ve Stromovce na sociálních a odborných sítích. „Sputnik jsem využíval ke kaskadérství, seskoku padákem, jako raketu k letu za naším prvním a jediným kosmonautem Remkem, samozřejmě pamatuji klouzání a prodření prvních manšestráků a sešoupání podrážek u prestižek,“ píše anonymně muž na webu o pamětních deskách. 

Sputnik ve Stromovce v roce 1985

Populární atrakce ve značně omšelé a neudržované formě sloužila až do začátku nového tisíciletí. Jenže v roce 2003, v době, kdy se začínalo ve velkém certifikovat a normovat, se před ní z popudu pražského magistrátu objevila cedule se zákazem vstupu a odkazem na moderní standardy. Vlezy do koule byly opatřeny mřížemi. Paradoxně právě tím Sputnik dostal poslední ránu. Bariéru se v roce 2008 pokusil překonat zvídavý čtyřletý chlapec, do mříže prostrčil hlavu a uvízl. Nemohl tam ani zpět. Poslední misi na Sputnik uskutečnili pražští hasiči, kteří dítě vyprostili. Pak už úřady rozhodly, že se plastika musí zlikvidovat.

Tehdy si kauzy všiml sběratel umění Rudolf Břínek a obrátil se na magistrát s tím, že pokud má být Sputnik zničen, rád by si ho vzal. Pražští úředníci mu vyhověli. Abetonová družice putovala na zahradu na pražské Babě. „Musel jsem podepsat papír, že ji neumístím na žádné veřejné prostranství,“ říká Rudolf Břínek.

S novou fasádou

Sputnik zrestauroval, opravil mu původní „fasádu“. Své vlastní děti nechává, aby si v něm hrály, přicházejí i jejich kamarádi a kamarádi kamarádů: „Takže se občas stane, že tu jsou vlastně všechny děti ze širokého okolí. Zodpovědnost leží na mně, ale nikdy se tu nikomu nic nestalo.“ Pan Břínek připouští, že i on by Sputnik nejraději viděl v nějakém pěkném prostoru, už ne třeba jako prolézačku, ale jako dekorativní skulpturu. „Vyjímal by se krásně třeba v galerii DOX, trochu mi není jasné, proč ho na nějaké takové místo tehdy radnice neodvezla.“ Volání lidí, kteří chtějí vrátit Sputnik do Stromovky, chápe.

„Není to ale možné. Jako herní prvek nevyhovuje a jako monument by potřeboval nějaký hlídaný prostor. V posledních letech, kdy ještě stál v parku, v něm přebývali narkomani, bezdomovci, byl plný injekčních stříkaček,“ dodává Rudolf Břínek.

Dnes má Sputnik místo na pražské Babě.

Překvapivé vysvětlení v případu „Sputnik“ přišlo z pražské radnice. Podle mluvčí Terezy Králové radnice rozhodla z bezpečnostních důvodů o odstranění Sputniku z veřejného prostranství, vůbec ale nezkoumala, zda má nějakou uměleckou hodnotu. Prý to bylo poničené torzo a cenou se nikdo nezabýval. A co víc. Město, jehož zástupci povolili převoz skulptury, najednou tvrdí, že mu nepatří a nikdy nepatřila. „Dokumenty k tomuto dílu se nepodařilo dohledat. Město tedy nemá k plastice vlastnická práva, nemůže ji nikomu prodat, pronajmout ani darovat, v případě její fyzické likvidace ani vyřadit z majetkové evidence nemovitých věcí,“ uvedla mluvčí.

Pak se ale naskýtá otázka, jak je možné, že se úředníci nepokusili nalézt skutečného vlastníka a povolili přesun k soukromníkovi, který má nyní za to, že Sputnik vlastní. Jinými slovy: magistrát má problém. Buď mu Sputnik patřil, a v tom případě nebyl oprávněn ho mimo jakákoli pravidla dávat do soukromých rukou, anebo mu nepatřil, ale tím spíše neměl mandát s ním nakládat.

Šišlající hřiště

Každopádně měl Sputnik štěstí, že počínání byrokratů vůbec přežil. Na mnoha jiných místech chátrají nebo postupně zanikají i další pozoruhodná dětská hřiště vytvořená významnými českými architekty a umělci. „Prolézačky navržené výtvarníkem jako svébytné umělecké dílo – originál, nikoli tedy sériové firemní výrobky jsou nejspíše českým, respektive československým fenoménem,“ zamýšlí se architekt Zdeněk Lukeš. Jeho otec sochař Vladimír Kýn (1923–2004) řadu takových stavěl a v roce 1966 napsal ilustrovanou knihu Prolézačky a dětská hřiště. „Kurátorka americké výstavy o hračkách z ní byla nadšená, říkala, že nikdy nic takového neviděla, a odvezla si ji s sebou.“

Unikátní bylo třeba hřiště od sochaře Olbrama Zoubka, jež je postaveno rovněž v pražské Stromovce. Jeho prolézačky staré desítky let se staly jen dekorativní součástí nového hřiště Kaštánek. Ještě hůř jsou na tom funkční skulptury od Evy Kmentové a Olbrama Zoubka, které chátrají na pražském sídlišti Invalidovna. Jen silou vůle drží pohromadě kdysi oblíbené hřiště v Karlových Varech, dominantu – skluzavku ve tvaru rakety – s úspěchem rozebírají sběrači kovů.

Naopak hřiště z osmdesátých let od známého výtvarníka Kurta Gebauera na ostravském sídlišti Fifejdy prochází postupnou rekonstrukcí. Jeho minikrajina byla na ploše 1,5 hektaru postavena v letech 1980 až 1985. Budoval ji vlastníma rukama a s pomocí přátel. „V té době to byl těžký atyp a občas jsem slýchal i výhrůžky, že mě dají zavřít, protože jsem si leccos prosazoval proti vůli papalášů,“ vzpomíná Kurt Gebauer. Prostor určený hlavně pro větší děti je dodnes u Ostravanů velmi oblíbený. Městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz se proto rozhodl, že jej přizpůsobí současným normám.

Hřiště Kurta Gebauera na sídlišti Fifejdy

Na rekonstrukci za sto tisíc korun spolupracovali úředníci, technici i autor díla. „Nikdy by nás nenapadlo hřiště likvidovat,“ řekl místostarosta Dalibor Mouka, když si vyslechl příběh Sputniku. Gebauer si povzdechl, že najít kompromis mezi jeho představou a předpisy nebylo jednoduché. „Dost jsem si to musel hlídat, protože bezpečák chtěl třeba něco odstranit kvůli velkým dětem, ale zapomněl, že tím by se atrakce stala nebezpečnou pro ty nejmenší, takže tu a tam jsme společnou řeč hledali docela těžko. Ale chuť dát hřiště do lepšího stavu je pozitivní,“ dodává Gebauer.

Dnes se prolézačky jako originální výtvarné dílo objevují čím dál méně. Na vině jsou právě normy a drahé certifikáty, které si mohou dovolit jen velké firmy, na trhu jich působí pouze několik, proto moderní dětská hřiště vypadají jako dělaná přes kopírák. Možná jsou bezpečnější, ale kde začínají normy, tam končí fantazie.

Ačkoli některým nelze upřít vtip, pestré barvy a rozmanitost, podle Lukeše připomínají tak trochu skládačky z IKEA. „Já tomu říkám atrakce, které na děti šišlají, nedávají jim rozlet a přirozenou míru nebezpečí, které se musí učit překonávat,“ dodává Gebauer.

Autoři:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!