11. ledna 2013 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Co dělali kandidáti na prezidenta
v srpnu 1968? A v listopadu 1989?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 73Diskuse
Kandidáti na prezidenta | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kandidáti na prezidenta | foto: Lidovky.cz
PRAHA Boj o Hrad vrcholí, Češi si historicky poprvé sami zvolí svého prezidenta. Vybírat mohou z pestré devítky osobností pocházejících z různých oblastí veřejného života. Server Lidovky.cz se ve velké anketě kandidátů zeptal, jak prožívali zásadní okamžiky novodobé české historie.

Kanditátům redakce položila následující otázku:

Jak jste prožíval/a následující symbolické momenty novodobé české historie?
1. 21. srpen 1968
2. 17. listopad 1989
3. rozdělení republiky 1993
4.  úmrtí Václava Havla

CELÝ ON-LINE NAJDETE ZDE

Jan Fischer 62 let

Jan Fischer zahájil svou kampaň s úsměvem na tváři.

1. Bylo mi 17, pohyboval jsem se v pražských ulicích spolu s mými rodiči v naprostém šoku. Od prvních okamžiků bylo patrné, jak ta situace najednou sjednotila celý národ, i když samozřejmě tragickým způsobem. Zároveň jsem tehdy cítil beznaděj, strach, že to, co se děje, je zásah, který zničí onen velmi nadějný proces na hodně dlouhou dobu, dokonce možná na vždycky… Naštěstí v tom druhém jsem se mýlil.

2. Jako každý pátek i 17. listopadu 1989 jsem v podvečer jel pro svou, tehdy už dost nemocnou, maminku, abych ji odvezl k její sestře, kde trávila víkendy. Plaveckou ulicí, kde maminka bydlela, se ale začaly valit proudy studentů a dalších účastníků demonstrace na Albertově. Když jsme viděli transparenty, které demonstranti nesli, říkali jsme si, že to už nebude obyčejná studentská demonstrace, že tady už jde o něco vážného. To tušení se během večera postupně naplňovalo. Když se mi maminku nakonec podařilo odvézt, začaly chodit zprávy o brutálním zákroku na Národní třídě. Nikoho z nás by ale tehdy večer nenapadlo, že začíná skutečná revoluce, a že konec totality je už opravdu na dosah.

3. Vnímal jsem to jako událost, kterou jsem si tehdy nepřál, bylo mi jí velmi líto, ale chápal jsem, že je bohužel zcela nezbytná, že jiná varianta řešení neexistuje.

4. Žil a pracoval jsem tehdy v Londýně, a když média přinesla zprávu o úmrtí Václava Havla, byl jsem jí hluboce zasažen. Kolegové v práci mi začali spontánně vyjadřovat účast nad úmrtím tak jedinečného představitele naší země, já cítil velkou lítost a smutek, a vzpomínal na naše poslední setkání. Zároveň jsem ale tyto dny prožíval s pocity hrdosti a naděje, že výjimečný odkaz Václava Havla navzdory jeho odchodu přetrvá.

Tým Karla Schwarzenberga představil celkem tři minutové klipy a jeden půlminutový příspěvek

Karel Schwarzenberg 75 let

1. Byl jsem ve Vídni. Po prvotním šoku přišla spousta práce, protože Vídeň byla plná Čechů a Slováků, kteří si netroufali jet domů. Hodně jich bylo zejména z jižních Čech. Najal jsem nějaké penziony, jednu hospodu, a tak jsme se o ně mohli postarat. Zajímavé bylo, že velká většina z nich byly děti či vnuci bývalých Schwarzenberských zaměstnanců. Měli jsme tehdejší seznamy a porovnávali je s tím, co nám jednotliví lidé říkali. Nikdo nám nelhal, všichni byli opravdu potomci lidí, kteří pro nás pracovali. Starali se ale i jiní. Známý vídeňský nakladatel Fritz Molden mi zavolal, že má plný barák českých intelektuálů a zda můžu nějaké ubytovat. Přivezli ke mně několik lidí a mezi nimi byl třeba Milan Kundera, který se u nás ubytoval, než šel potom dál.

2. Byl jsem v Maďarsku, na severu. Dívali se tam na slovenskou televizi a najednou někdo říká: podívej se, v Praze se něco děje. V jednom z domů jsem pak sledoval televizi a věděl, že to tady prasklo. Tudíž jsem se snažil spěchat domů, na československém velvyslanectví ve Vídni mne ale odmítli s tím, že v Československu jsem nevítaná osoba, nechtěli mi vydat vízum. To se povedlo až po několika dnech.

3. Byl jsem v Praze a měl jsem pocit strašné kocoviny, aniž bych večer předtím pil. 

4. Zprávu jsem dostal, když jsem vyšel ze mše. Nejdřív jsem byl v šoku a přiznám, že po pěti minutách jsem se rozbrečel.

Přemysl Sobotka 68 let

Přemysl Sobotka

1. Srpen jsem prožíval jako úplně čerstvý chirurg. Zachraňoval jsem lidi, po kterých se v Liberci střílelo. Myslím, že to byl jeden ze zásadních momentů, který formoval moje názory do dalších let

2. V Liberci jsme byli trochu stranou dění. První informace přišly až kolem 19. listopadu a já jsem se s kolegy začal angažovat ve vznikajícím Občanském fóru včetně svých projevů na náměstí v Liberci.

3. Pocitově jsem byl Čechoslovák. Stále je mi to trochu líto, ale pragmaticky hodnoceno byl to dobrý krok, který naše vztahy obrovsky posílil.

4. Několik týdnů jsme se naposledy sešli při odhalování pomníku Wilsona a velmi hezky jsme si popovídali. Zpráva o úmrtí Václava Havla byla pro mě velmi smutná, protože odešel symbol návratu do demokracie.

Jiří Dienstbier 43 let

Prezidentský kandidát Jiří Dienstbier

1. Nebyl jsem ještě na světě. Můj táta byl však významnou novinářskou osobností informující o invazi vojsk, a proto mi byla od malička vštěpována úcta a respekt k aktérům Pražského jara.
 
2. Působil jsem ve studentské skupině, která si říkala STUHA. Naší ambicí bylo založit nezávislý studentský svaz a bojovat za akademické svobody. Hlavním naším počinem bylo nakonec zorganizování manifestace 17. listopadu 1989. Na Národní třídě nás pak seřezali, i já jsem dostal obuškem přes záda, ale jako zkušený účastník manifestací jsem měl prošívanou džínovou bundu, takže to naštěstí až tak moc nebolelo. Rok 1989 byl jinak plný atmosféry naděje, že se všechno změní k lepšímu, že budeme mít demokracii a svobodu a zároveň se ekonomicky podaří republiku postavit na nohy. Zdálo se, že vše jde neuvěřitelně snadno, dobrým směrem.
 
3. S rozdělením republiky jsem nesouhlasil, nepovažoval jsem to za šťastné řešení. Rozdělení vedlo k oslabení vlivu obou států. Je však sympatické, že se obě země sešly pod vlajkou EU a mají dnes naprosto výjimečné vztahy.
 
4. Zasáhlo mne stejně, jako celou společnost. Havel byl výjimečnou osobností v boji za lidská práva a občanské svobody. Jako s prezidentem jsem s ním ne vždy souhlasil, ale pro jeho minulost a občanskou statečnost jsem si ho nesmírně vážil.

Zuzana Roithová 59 let

Zuzana Roithová

1. Bylo mi patnáct, bydlela jsem s babičkou a díky její výchově jsem od počátku neměla pochybnosti o tom, že vojska Varšavské smlouvy znásilňují naší republiku. Roznášela a vylepovala jsem letáky proti okupantům a chvíli věřila, že se stáhnou . nestalo se tak, místo toho emigrovala moje matka s mou mladší sestrou a nastoupila normalizace a tzv. Reformní komunisty vystřídali ryze kariérní.

2. Byla jsem lékařkou ve Vinohradské nemocnici a hned po "Národní třídě" jsem sbírala podpisy na petiční podporu studentů, organizovala generální stávku a stala se mluvčí Občanského fóra zdravotníků. V prvních dnech bylo patrné, že řada lidí ještě váhá - ať už ze strachu, nebo z vypočítavosti - ale obavy ubývaly stejně rychle, jako příznivci někdejšího režimu. Pro mne to byl začátek přímé společenské angažovanosti, nejdřív jako ředitelky, pak političky.

3. Smutek. Vzdor racionálním důvodům. Brala jsem to jako prohru, protože jsem vyrůstala jako čechoslovák a jako horolezkyně i ráda cestovala po celé republice a měla na Slovensku přátele. Rozdíly mezi českou a slovenskou částí jsem nikdy nepovažovala za nepřekonatelné. Naštěstí hranice mezi námi setřel vstup do evropské unie, takže jsme opět a z vlastní vůle členy jedné rodiny.

4. Konec jedné epochy - pro mě asi jako pro mnoho dalších lidí té nejúžasnější. Odešel nejen symbol, ale aktivní hybatel pádu komunismu, humanista světového formátu, který naši zem vrátil do civilizace, morální autorita, jíž zůstal i po odchodu z prezidentské funkce. V Evropském parlamentu jsem zařídila vystavení jeho fotografie a kondolenční knihy, ale k rakvi jsem nešla mezi politiky, ale s rodinou mezi občany. Rok po jeho smrti cítím daleko bolestněji, jak moc osobnost a autorita Václava Havla naší společnosti chybí.

Jana Bobošíková 48 let

Jana Bobošíková

1. V roce 1968 mi byly 4 roky, nevzpomínám si.

2. Listopad 1989 mě zastihl jako externí redaktorskou elévku ve zpravodajství Československé televize a vrhl mě okamžitě do víru událostí.

3. Rozdělení Československa jsme doma oplakali.

4. Smrt Václava Havla považuji za smutný okamžik, ale ne za symbolický moment naší novodobé historie.

Táňa Fischerová 65 let

Táňa Fischerová v prezidentské debatě

1. Srpen 1968 jsem prožívala v divadle Činoherní klub, jehož jsem tehdy byla součástí a které bylo jedním z center odporu. Brala jsem tam telefony a pomáhala v tehdejších aktivitách.

2. Byla jsem od začátku v ulicích a na Václavském náměstí, potom v Realistickém divadle, kde se domluvil odpor divadelníků a dál v Činoherním klubu při založení OF a dalších protestech. Protože jsem tehdy byla mimo angažmá, chodila jsem do hlediště.

3. Podepsala jsem petici, volající po referendu, ale na něco speciálního si nevzpomínám.

4. Měli jsme ten Adventní koncert ČT, takže jsme jej těžko zvládali. Potom jsem byla zvána do různých medií a žádána o osobní vzpomínky. Zúčastnila jsem se pohřbu ve sv. Vítu, soukromého obřadu ve Strašnicích i části plavby lodi s květinami.

Vladimír Franz 53 let

Vladimír Franz

1. Bylo mi devět let a věděl jsem, že se děje něco důležitého. Pamatuju si, že jsem si pročítal časopis Reportér a ve snaze porozumět jsem se začal víc zajímat o novodobou historii.

2. Odpoledne jsem byl v Divadle v Dlouhé na zkoušce představení Ptačí hlava a srdce režiséra Josefa Henkeho, k němuž jsem skládal a interpretoval hudbu. Cestou ze zkoušky v sedm večer jsem se – jak bylo mým zvykem – zastavil v klubu Realistického divadla (dnes Švandova), kde jsem se dozvěděl, co se stalo.

3. Asi jako pro většinu lidí to i pro mne bylo bolavé. Těžko jsem se smiřoval s tím, že Československo jako společný stát mizí ze světové mapy.

4. S velkým smutkem, ale i s nadějí, když jsem viděl, kolik lidí Havlův odchod zasáhl. V tom mrazivém prosinci jako by si připomněli události před 23 lety, v nichž byl Václav Havel klíčovou osobností. A jak jsem měl možnost vidět, nebyli to jenom pamětníci. V tom je ta naděje. Pro nás, pro všechny.

Miloš Zeman 68 let

Miloš Zeman kontroluje čas

1. Spolu s přáteli jsme organizovali vysílání legálního Československého rozhlasu ze studentských kolejí na pražském Jarově, když už to přestávalo být z rozhlasu na Vinohradech možné. Ještě den před okupací jsme ale měli ve Studentském futurologickém klubu diskusi, v níž zaznívaly obavy z invaze.

Plně jsem je sdílel. Jen švýcarská novinářka nás ujišťovala, že se přece nemáme čeho obávat. Pokud jsem měl do té doby - i pod vlivem Pražského jara - nějaké iluze o komunismu, tak jsem je definitivně ztratil. Na VŠE jsem promoval v roce 1969 a nasledne jsem byl kvůli svým postojům vyhazován z práce.“

2. 17. listopad 1989 je v naší republice oslavován tím intenzivněji, čím více let od tohoto data uplynulo. Oslav se zúčastňují především lidé, kteří toho dne na Národní třídě nebyli, a o to halasněji mluví o odkazu 17. listopadu. Musím se bohužel poněkud vymknout z této tradice.

Na národní třídě jsem byl, a i když z Albertova a z Vyšehradu nás na Národní třídu šel poměrně vysoký počet, tak v okamžiku, kdy policie a statní bezpečnost začala uzavírat ulice, nás na Národní třídě všehovšudy zbylo asi 2 000 osob. Trochu mi to připomíná situaci, kdy bojovníci Pražského povstání byli i ti, kdo v Pražském povstání nikdy nebojovali a dokonce v některých případech byly konfidenty gestapa, poté se opásali rudými páskami revolučních gard a šli rabovat a vraždit německé civilisty."

3. Patřil jsem mezi zastánce společného státu mezi demokratickou částí tehdejších politiků. Počátkem října 1992 jsem přesvědčil část poslanců Hnutí za demokratické Slovensko, aby hlasovali za projekt Česko-Slovenské unie, coz byl v tehdejší atmosféře husarský kousek. A asi největší překážka, která se do Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem o prázdninách rozjetého vlaku dělení státu postavila. Klaus však „vzpouru“ části HZDS velice rychle zpacifikoval, takze projekt Česko-Slovenské unie zůstal v zárodečné podobě několika vágních bodů. A "lavina“se valila dál.

Na poslední otázku Miloš Zeman neodpověděl

ogoOndřej Golis, spaŠárka Pálková
  • 73Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz