Iniciativa Charta 77 nepředstavovala klasickou politickou opozici a nepřicházela s vyhraněným politickým programem. Její síla spočívala v překonávání tradičního politického štěpení a ve snaze najít společné téma kritiky normalizační politiky. Tím se nakonec stal požadavek dodržování občanských práv, který vytvořil základní osu všech chartistických prohlášení.
Mimo tyto oficiální dokumenty ovšem existovaly i četné vnitřní polemiky, které si kladly otázky po ukotvení chartistických aktivit v širším rámci (nejen) československé politiky. Významnou část diskutujících představovali lidé hlásící se k levicovým vizím politiky, kteří se – na rozdíl od stoupenců „nepolitické politiky“ – přikláněli ke konkrétním politickým směrům a programům.
Mnozí exkomunisté mezi signatáři věřili v očistu socialismu
Bývalí reformní komunisté tvořili významnou základnu Charty 77 – z původního počtu 241 podpisů bylo exkomunistů asi 150. Přestože už se mnozí necítili být „reformními komunisty“, část z nich, například Jiří Hájek či Jaroslav Šabata, viděla v Chartě platformu, která měla oživit úsilí o dovršení cílů socialismu. „Největší část Charty projevuje zdravou tendenci po jednotě. A nejedná se při tom o nějaké pragmatické a taktické úsilí konkrétní spolupráce, ale o skutečné hnutí za novou politickou formaci. Měla by být novou demokratickou levicí, jasnou socialistickou alternativou,“ prohlásil Jaroslav Šabata v roce 1978 v rozhovoru pro rakouský časopis Extrablatt.
V Chartě ovšem nalezneme i vyloučené komunisty, kteří reformnímu komunismu stále dávali naději – byl to především Zdeněk Mlynář, který hledal inspiraci pro skomírající československý reformní komunismus v západoevropském eurokomunistickém hnutí. Mlynář se snažil nabídnout novou vizi pro fungování eurokomunistických stran obohacením o zkušenosti pražského jara a „vést programovou diskusi o koncepcích demokratického socialismu“. České námluvy s eurokomunismem ovšem zůstaly na okraji chartistických debat a mezi ostatními chartisty vyvolávaly spíše nedůvěru.
Petr Uhl a vize společenství revoluční avantgardy
Svébytným pokusem o radikálně levicovou interpretaci Charty 77 představovala koncepce Petra Uhla, který popsal alternativní společenství Charty jako „revoluční avantgardu“. Chápal ji v duchu trockistické tradice jako na státu nezávislé uskupení, které bude iniciovat spojování podobných skupin v domácím i mezinárodním měřítku, a podněcovat tak boj za lidská práva, a tím i nový revoluční proces, který odstraní „byrokratickou diktaturu“.
Mimoto byl Uhl spolu s Jaroslavem Sukem autorem knihy Program společenské samosprávy (1982). Text byl pokusem o rozpracování politické koncepce, která byla založena na politické a ekonomické samosprávě. Jednalo se pravděpodobně o jediný ucelený návrh alternativního společenského uspořádání, který levicová část české demokratické opozice nabídla.
Počet antinormalizačních marxistických myslitelů se ovšem v Chartě postupem času snižoval. V 80. letech mezi aktivní marxisty patřili například slovenský filozof Miroslav Kusý či již zmiňovaný Jaroslav Šabata.
Výročí Charty 77
