Ivan Kieslinger se narodil 28. listopadu 1928 v Praze, v rodině bankovního úředníka. Jako kluk se dostal do skautského oddílu, v něm mu vymysleli přezdívku Kyslík. Po okupaci v roce 1939 protektorátní úřady skauting zakázaly, ale Ivanova skupina (podobně jako mnoho jiných) fungovala dál tajně, pod hlavičkou Klubu českých turistů. Přes své vedoucí začali kluci – dle svých možností – "dělat odboj": přenášeli zprávy, pozorovali a zapisovali, kdy jezdí jaké vlaky kvůli eventuálním sabotážím.
Historka o skále
Ivanovi to ovšem nestačilo a v docela nevhodnou dobu (na konci května 1942, tři dny po atentátu na Heydricha) se pokusil "na své triko" vyrobit výbušninu: Snažil se zjistit, k čemu by se daly využít chemikálie běžně dostupné v obchodech. Jenže byl spíš horlivý než zkušený chemik a bylo mu teprve čtrnáct: Když zapaloval doutnák, jiskra přeskočila do nechráněné sklenice se sloučeninou a následovala exploze, která Ivanovi potrhala obě ruce.
Nechtěl děsit rodiče a vyrazil k doktorovi. Řekl, jak se zranil, ale lékař ho bez policejní asistence odmítl ošetřit, zdálo se mu to vzhledem k německému běsnění příliš riskantní. Ivan tedy putoval k jinému pražskému lékaři – a vedlo se mu stejně, u třetího zrovna tak. V bolestech a s krvácejícíma rukama se nakonec dovlekl za kamarádem a vymysleli nepříliš přesvědčivou historku: poranil se o ostré kameny při pádu ze skály, přítel to dosvědčí. Vydali se na policii, všechno prošlo, četníci pohádce uvěřili – nebo to aspoň předstírali – a odvezli kluky do nemocnice na Albertově.
Za týden (to už gestapo hromadně zatýkalo) však skaut Kyslík dostal policejní předvolání. Dostavil se na komisařství s maminkou a třásl se strachy, že ho buď zavřou, nebo zastřelí. V očekávání nejhoršího si stoupl před policistu – a ten mu suše sdělil: Spadl jste ze skály a my teď potřebujeme vědět, budete-li od majitele pozemku požadovati odškodné… Ivan říká, že na úlevu, která se mu tehdy rozlila po těle, do smrti nezapomene.
Zranění na Kyslíkově válečném počínání moc nezměnilo, akorát byl opatrnější. V roce 1944 si opatřil rozmnožovací stroj a tiskl na něm skautský protiněmecký časopis. "Tatínek byl velice nepříjemně překvapen, když jednou pod svou postelí našel kufřík s tím strojem a makulaturu. Bylo z toho rodeo," vypráví – a hned dodává, že rodiče se sice báli, ale současně s jeho počínáním sympatizovali. Roku 1945 se Ivan Kieslinger zúčastnil výpravy na "shoz zbraní" pro odboj v Brdech (byl pak rozčarovaný, že letadlo nepřiletělo) a vzdor jeho skautského oddílu vyvrcholil během Pražského povstání.
Když se 5. května 1945 ozval rozhlas s výzvou o pomoc, rodiče Ivana pustili do města. Přihlásil se s kamarády na Staroměstské radnici a mimo jiné udržoval spojení mezi hlavní poštou a stanovištěm v Palackého ulici. Nosil munici – a 8. května dostal speciální úkol: "Přijel na nás tank. Měl jsem jít na Václavák – a kdyby se přiblížil, vystřelit na něj z pancéřové pěsti. Schoval jsem se na pánských záchodcích a jeden kamarád mi dával znamení – stál na rohu Jindřišské, v rukou měl velké, asi metrové zrcadlo a zpoza domu pozoroval ten stroj…
Němci na tanku měli nejspíš smysl pro humor a zrcadlo mu vystřelili z ruky. Kamarádovi se nic nestalo, ale takovou změnu v obličeji jsem v životě neviděl. Úplně zbělel." Obrněnec se nakonec otočil a zmizel, takže na závěr okupace Ivan vzpomíná s úsměvem: "Navečer se vyrojili domovníci a začali zametat sklo. Tím válka skončila."
Skaut proti komunistům
V roce 1948 Ivan Kieslinger odmaturoval, ale další studium mu znemožnil Gottwaldův převrat. Poslední srpnový den dostal dopis z ČVUT – Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství – obsahující strohé sdělení: "S ohledem na posudek Svazu československé mládeže zamítla zápisová komise Váš zápis na vysokou školu. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání." Důvod byl zřejmý – Kyslík byl "zapřisáhlý" skaut, nadšení svazáci a bolševici mu byli protivní a za války se naučil vzdorovat. Už brzy po "Vítězném únoru" se zapojil do protikomunistických studentských aktivit: "Kamarád Zdeněk Balvín, který znal mé smýšlení, mi přinesl časopis Svobodný zítřek, takový letákový samizdat. Byly tam demokratické články, které se neshodovaly s komunistickou linií. Tak jsem ho šířil dál."
Kieslinger časopis posílal k dalším čtenářům, jenže policie měla ve skupině špicla. Desátého října 1948 odjel Ivan do Sušice, kde měl v té době domovskou příslušnost, aby se dostavil k odvodu do armády. Při té příležitosti ho zatkli: "Stalo se to v bytě mého strýce, byl tam ještě tatínek a teta. Zatýkal mne úžasně solidní esenbák – zůstal v předsíni a dovolil mi, abych šel do kuchyně a do ložnice. Měl jsem pistoli, ale střílet ani utíkat jsem kvůli příbuzným nechtěl, tak jsem ji prostě schoval." Převezli ho do Prahy, do Bartolomějské ulice a pak na Pankrác: "Výslech se mi zdál ze začátku tvrdej, ale proti tomu, co jsem absolvoval později, to byla procházka růžovým sadem. Řvali a fackovali. Ptali se na časopisy… Věděli stejně všechno." U soudu dostal Ivan Kieslinger jen půlroční trest. Odkroutil si ho v uhelném dole ve Vinařicích, na svobodu vyšel 12. dubna 1949.
Povstání proti Gottwaldovi
Volný ale neměl zůstat dlouho. Pár dní po propuštění ho kontaktovala skautská vedoucí Dagmar Skálová a zeptala se, jestli jako bývalý vězeň neví, kde přesně je na Pankráci držen generál Karel Kutlvašr (velitel Pražského povstání). Kieslinger věděl, a tak ho Dagmar Skálová požádala o službu: Řekla mu, že se chystá protikomunistický převrat a bylo by potřeba, aby navigoval skupinu, která má osvobodit Kutlvašra a další politické vězně. Skálová pak Ivanovi domluvila schůzku s jedním z organizátorů akce Emanuelem Čančíkem (jeho jméno však tehdy Kieslinger neznal):
"Dohodli jsme se, že se sejdeme v noci 17. května, kdy mělo povstání vypuknout – a že bude k dispozici čtyřicet mužů se samopaly. Plánované povstání mělo být navázané na armádu… Už o den dřív jsem tušil, že něco není v pořádku, protože se na ulicích objevily zesílené hlídky vojáků a esenbáků. Telefonoval jsem Skálové, byl u ní zrovna Čančík, a já mu řekl: ‚Je nesmysl, aby se dnes povstání uskutečnilo. Všechno je zřejmě prozrazené…‘ Odpověděl mi: ‚Už jsme to odložili dvakrát, další odklad je nemožný.‘ Téměř všichni byli pozatýkáni." Ivan Kieslinger šel sice 17. května na plánovanou schůzku, ale s nikým se mu spojit nepodařilo.
ČTĚTE TAKÉ |
Zatkli ho 24. května 1949. Přijelo pro něj pět mužů a ocitl se znovu v Bartolomějské ulici (později zjistil, že byl prozrazen jen proto, že StB zachytila jeho telefonát ke Skálovým). Výslechy byly tentokrát tvrdší než při prvním zatčení: "Pořád jsem měl mokrý ručník na hlavě. Pak na mne namířili ostrou lampu, která ručník sušila, takže se stahoval a bolelo to... Kopali mě a mlátili… Vyšetřování vždycky trvalo několik hodin… Chtěli hlavně vědět, kdo je na mě napojený… Neměli proti mně vůbec nic, jen Čančíkovo prohlášení. On byl ale skutečně výborný, i když byl zmlácený a měl doma manželku a dvě malé dcery. Byl tvrdý, a co nemusel, neprozradil."
16 let pro nepřítele
Ivan Kieslinger byl odsouzen k šestnácti letům vězení podle "gumového" zákona 203 (na ochranu republiky). StB povstalce rozdělila do několika skupin: "V jedné byla Dagmar Skálová se skauty. Perfektně je z toho vytáhla, nejvyšší tresty byly okolo čtyř roků. Prohlásila totiž, že o všem věděla, ale skautům řekla, že jde jen o hru. V dalších skupinách to bylo horší, v případu bylo několik popravených, mezi nimi i Čančík." Dodejme, že Dagmar Skálová dostala doživotí a odseděla si šestnáct let.
Po krátkém pobytu ve věznicích v Plzni-Borech a Ostrově se Ivan dostal do jáchymovských uranových lágrů – na Rovnost. Byl přidělen na práci na šachtě, ale víc než otrocká práce pro Sovětský svaz (protože tam všechen uran putoval) ho sužovaly štěnice a nedostatek vody: "V dolech voda kapala nebo stékala ze stěn. Pili jsme ji, ale byla radioaktivní."
Bachaři se potřebovali cvičit
V prosinci 1949 onemocněl a skončil na marodce: "Velký vůdce Stalin měl narozeniny a bachaři na to konto udělali obrovský filcuňk (prohlídku na barácích). Museli jsme nastoupit na chodby, po skončení prohlídky mě vytáhli a odvedli na strážnici. Netušil jsem proč. Později z nich vylezlo, že prý u mne v posteli našli radioaktivní rudu, což bylo zakázané a byly za to tvrdé tresty… Jestli opravdu něco našli, to nevím, já jsem žádný aktivní materiál nesebral.
Mlátila mě pak celá služba asi osm nebo deset hodin, trénovali na mně a ukazovali si, jak správně fackovat: ‚Podívej, musíš mít zaťatou pěst – a teprve těsně před hlavou ji otevřít. Zkus si to!‘ Tak to na mně tedy zkoušeli… Byl jsem zutý a tloukli mě do nohou pendrekem nebo něčím jiným. Už jsem to prakticky nevnímal. Nakonec mě hodili na korekci." Korekce byla v nevytápěném prkenném baráku, byl prosinec v Krušných horách. Prkna nepřiléhala a do cely foukal sníh. Kieslinger střídavě upadal do bezvědomí, v "díře" zůstal přes Vánoce.
Epilepsie z lágru
Ze samotky na Rovnosti ho eskortovali do dalšího lágru, na Mariánskou. Po Novém roce měl znovu fárat, jenže se nervově zhroutil, a tak práce neschopného Ivana přemístili do Vykmanova. Jestliže v jáchymovských lágrech byl nedostatek vody, na Vykmanově trápil nepracující mukly pro změnu hlad. Když jim velitel nabídl vyšší příděly jídla výměnou za práci v táboře Eliáš, Kieslinger neváhal, přihlásil se a začal pracoval jako mazač drtičů a lisů.
"Potom mě ale začala bolet noha, jednou jsem se v noci probudil a bolestí jsem ztratil vědomí. Druhý den jsem šel do práce a najednou se svalil. Začal mi záchvat: neovladatelné záškuby pravé ruky, strašné bolesti a pak ztráta vědomí. Na ošetřovně doktor řekl, že mám epilepsii."
Umírající vězeň
Po určení diagnózy putoval Kyslík do Valdic. "Měl jsem ještě několik záchvatů a doktor zjistil, že jde o tzv. Jacksonovu epilepsii, kterou mám kvůli výslechu, při němž mi rozbili hlavu. V mozku se mi udělala krevní sraženina, která záchvaty vyvolávala." Zároveň se mu neustále zhoršovala bolest v kyčli, postupně začal silně kulhat. Šel na marodku – a doktor konstatoval, že se přidala tuberkulóza kostí. Ivan je přesvědčený, že i tahle druhá nemoc se rozvinula jako důsledek věznění – kvůli pobytu v ledové korekci.
"Kyslíka" posléze přemístili na tzv. muklheim, což byl starobinec pro umírající vězně. Přestal se hýbat, šel do vězeňského lazaretu, ale léky mu musela shánět maminka: "Asi dva roky mě pak nosili na nosítkách… Třeba mě nesli na návštěvu, když za mnou přišli rodiče. Pro ně to bylo úplně šílené. Potom jsem začal chodit o berlích a zas mě hodili do starobince. Zůstal jsem tam až do roku 1954, kdy mi přerušili trest, aby se v civilní nemocnici mohlo zjistit, jaké mám vyhlídky. Když se dozvěděli, že už nikdy nebudu pracovat, dostal jsem milost."
Záchvaty epilepsie měl Ivan Kieslinger až do sedmdesátých let, ale nakonec se uzdravil. Ještě dlouhé roky po propuštění měl potíže prakticky se vším: deset let neměl občanská práva, když se náhodou dostal na vysokou školu, byl po zásahu kádrováků ze studia vyhozen. Do roku 1968 pracoval jako dělník v ČKD, po okupaci dělal chemika, ovšem s přísným politickým omezením. Dnes žije střídavě v Praze a v Sušici, v domě se znakem lodi, v němž měli jeho předkové kdysi železářství a hospodu "U Šífu".
