27. září 2016 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Osudy 20. století

Stanislav Mazan pracoval pro StB, utíkal za hranice i z komunistických lágrů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 14Diskuse
Stanislav Mazan, portrét z Eye Direct natáčení v dubnu 2016 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Stanislav Mazan, portrét z Eye Direct natáčení v dubnu 2016 | foto: Post Bellum
Doplatil na touhu po dobrodružství. Bylo mu patnáct let, když se neúspěšně pokusil přejít státní hranici a dostat se do Německa. Vyvázl s podmínkou, ale stal se středem zájmu StB. Začal pro ni pracovat. V roce 1953 se pokusil o emigraci podruhé. Opět se to nepodařilo a tentokrát byl odsouzen ke třiadvaceti rokům vězení.

Jako chlapec byl Stanislav Mazan svědkem drastických událostí spojených s koncem druhé světové války na Vsetínsku. Narodil se 1. října 1934 v obci Rokytnice, v jejím okolí cvičili němečtí vojáci a často býval s nimi. Babička měla za muže Němce, její syn byl v německé armádě, a tak jejich rodina necítila ze strany německých vojáků nebezpečí. „Bydleli jsme na samotě, a když vojáci dělali domovní prohlídky, důstojník u nás vždycky jen řekl: ‚Tady je to v pořádku.‘ Babička mu totiž ukazovala fotky svého syna v německé uniformě,“ vypráví pamětník.

V posledních válečných dnech seděl s bratrem na kopci nedaleko Rokytnice a pozoroval, jak se v kousek vzdálené Lhotě střílí. Přišel k nim německý důstojník a radil jim, ať se jdou schovat domů, že tam není bezpečno. Zanedlouho viděli, jak místní lidé vezou na žebřiňáku hromadu postřílených německých vojáků. Vidět mrtvé lidi mu nepřipadalo zvláštní: „Byli všude. Šel jsem kolem hračkářství a tam ležel chlap s nožem v zádech. Viděl jsem taky, jak lidé na mrtvé plivají.“

Svého otce Stanislav Mazan nezná. Nemá ho ani uvedeného v rodném listu. Ví jen, že pracoval na Vsetínsku jako brigádník na stavbě železnice. Jeho matka Anna Mazanová vychovávala jeho i bratra sama. Aby je uživila, hned v prvních dnech po válce si našla práci jako pomocná kuchařka v obci Malá Morávka na Bruntálsku. Tam byl pamětník svědkem odsunu německých obyvatel: „Přijela tatrovka, nechali Němce odevzdat prsteny, prohledali je a pak je na té tatrovce odváželi do sběrných táborů.“ Jenže budovu, ve které s maminkou a bratrem bydlel, nakonec někdo podpálil, a tak se vrátili na Vsetínsko.

Půjdeme za hranice

S kamarádem Rudolfem Pokorným se domluvili, že odejdou do Německa. Bylo jim tehdy patnáct let. Doma vzali peníze, koupili si do vlaku lahev rumu a dojeli do Prahy. Tam přestoupili na vlak do Chebu a dali se do řeči s jedním spolucestujícím. Od něj se dozvěděli, že patnáctiletí kluci bez pasu se přes hranici rozhodně nedostanou, a tak se ji pokusili překročit v místech, kde byly bažiny. Šli za světlem, ale ukázalo se, že je to železniční stanice, kde byli zatčeni. Následoval přesun k výslechu v Praze: „Byli jsme k sobě s Rudou připoutáni želízky a píchli nás do místnosti, kde bylo asi čtyřicet slamníků a plno lidí. Někdo řekl: ‚Proboha, chlapci, co tady děláte, kde máte maminku?‘“ Nakonec byli po dalších výsleších převezeni vlakem domů na Vsetínsko. Pamětník dostal podmíněný trest. „Vyšel jsem z toho dobře, ale začalo to nejhorší období v mém životě,“ říká.

Jeden kluk z nedaleké vesnice Jablunka mu totiž navrhl, aby přepadli ženu, která nosí výplaty do zemědělského družstva. Souhlasil. Dostal od něj pistoli. Jenže pamětník ji nechal doma pod polštářem a maminka ji našla. Dovedla ho k okresnímu tajemníkovi komunistické strany. Ten ji poslal pryč s tím, že ho sám pokárá. Matka se ještě ujišťovala, jestli na něj nezavolá policii, zda z toho nebude mít kluk malér. Tajemník ji ubezpečil, že mu jen domluví, a zavolal příslušníky Státní bezpečnosti. Ti Stanislava Mazana odvedli do vily, ve které sídlili, na Vsetínsku se jí říkalo Růžová vila. „Říkali mi, že jsem šikovný a že bych mohl udělat určité věci. Řekl jsem: ‚Proč ne?‘“

Jeho prvním úkolem bylo předstírat, že přepadení opravdu chce udělat, a umožnit zatčení svého kumpána. Podařilo se, a tak následovaly další úkoly. Pomáhal například při odhalení party kluků, kteří psali protistátní letáky. V šestnácti letech dostal zbraň a papír, který měl podepsat. „Stálo tam: ‚Slibuji, že budu věrně hájit národně demokratickou republiku, to jest dělnickou třídu, její práva, privilegia, vymoženosti. Jestli zradím a nedodržím, co jsem slíbil, ať mě stihne spravedlivý hněv a pomsta celého národa.‘ A u té smlouvy byl dodatek, že jsem mladistvý a ještě mi není osmnáct let. Velitel, říkali jsme mu Kombat, tam dopsal: ‚V případě zatčení, i kdyby měl být vynesen rozsudek smrti a měl být vykonán, tak se neodvolám.‘ I to jsem podepsal. A pak jsem se pohyboval v podsvětí,“ vypráví pamětník.

Toužil jsem po dobrodružství

Osudy 20. století

Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa.

Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa a podpořte natáčení svědectví.

Paměť národa - partneři

Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

Věděl, že podepsal spolupráci s StB, ale v podstatě prý nepřemýšlel nad tím, co přesně
to znamená. Věřil, že dělá něco, čím pomáhá budovat stát. „Především jsem ale toužil po dobrodružství, politika mě nezajímala. Ale pamatuji si proces se Slánským. Často jsem velitele doprovázel večer domů a povídali jsme si. Když byl souzen Slánský, ptal jsem se, jak je to možné. Kombat mi řekl: ‚My můžeme zatknout i prezidenta.‘“

V roce 1953 se Stanislav Mazan znovu rozhodl pro emigraci. Nebylo to proto, že by nesouhlasil s komunistickým režimem, větší roli hrála touha po zajímavém životě, po vzrušení. Chtěl vstoupit do cizinecké legie. Přešel hranici na jižní Moravě, dostal se do Rakouska, to tehdy bylo rozdělené na zóny, které spravovali zvlášť Američané a zvlášť Sovětský svaz. V americké zóně strávil tři měsíce ve vazbě za nelegální přechod hranice a držení zbraně. Měl totiž s sebou dvě pistole, které předtím ukradl svému nevlastnímu otci Josefu Balogovi, se kterým žila jeho matka. Ten byl členem Lidových milicí a zbraně měl doma.

V Rakousku pamětníka kontaktovala CIC, zpravodajská služba armády Spojených států. Ta se po válce zaměřovala na země sovětského bloku, spolupracovala s československým zahraničním odbojem a vyhledávala lidi, kteří by pro ni pracovali v zemích pod vlivem Sovětského svazu jako její agenti. Strávil několik týdnů v jejím objektu a byl vyslýchán. Pak jej kontaktoval československý emigrant, který mu slíbil, že jej dostane do Německa. Nabídl mu tam práci při hlídání vojenských objektů. Pamětník se vydal na cestu, ale nakonec zabloudil a ocitl se v zóně, která v Rakousku spadala pod správu Sovětů. Ti ho zatkli a předali zpět do Československa.

Doma jej vyslýchali kolegové ze Státní bezpečnosti, které znal. Když jim vyprávěl o svém putování Rakouskem, zpočátku se smáli a říkali, že jim povídá pohádky. 24. srpna 1953 jej Krajský soud v Ostravě odsoudil za velezradu a vyzvědačství k třiadvaceti rokům vězení. „Při rozsudku četli, že se mi dostalo nižšího vzdělání, ale mám vyšší inteligenci, kterou, bohužel, využívám ke zločinu,“ říká. V rozsudku je rovněž uvedeno, že Američanům vyzradil řadu důležitých údajů, například o stavbě a výrobě v Nové huti Ostrava, o podniku Zbrojovka Vsetín nebo o rozmístění letadel na Moravě.

K tomu Stanislav Mazan říká: „Něco jsem jim řekl, ať mám klid. Ale nikdy jsem nikoho nejmenoval.“ V rozsudku také stojí toto: Vzhledem k věku a dělnickému původu by byl trest smrti příliš přísný.

Jeho máma, přesvědčením komunistka, na to doplatila také. Vyloučili ji ze strany a řadu let pak bojovala o to, aby jí byl přiznán vůbec nějaký důchod.

Střílejí, jdeme zpátky

Pamětník skončil ve věznici v Leopoldově, kde se setkal se spoustou politických vězňů. Odmítal respektovat vězeňský řád, mnohokrát byl umístěn do cely se zpřísněným režimem a mnohokrát jej dozorci zbili. Sám na ně také útočil. „Byl jsem prchlivý a nic jsem si nenechal líbit. Jsem už takový, že když jde někdo do mě tvrdě, jdu do něj tvrdě taky,“ říká. Pokusil se podřezat si žíly a nakonec byl převezen na psychiatrii do Bohnic. Později se Stanislav Mazan dostal do pracovního tábora v Jáchymově. I tam se totiž dostával do četných sporů s dozorci. Odmítl pracovat, žádal po dozorcích lepší stravu a možnost volného pohybu po areálu. Za to byl zase zmlácený, zavřený a tak pořád dokola. Když mu tedy spoluvězeň navrhl útěk, souhlasil. Nesfárali do dolu, ale ukryli se. Poté se dostali až k plotu, ale dozorci na ně začali střílet. „Nejmladšího kluka, už nevím, jak se jmenoval, střelili do břicha. Povídal jsem, jdeme zpátky. Oni by kluka dostříleli. Nevím, jak vážně byl zraněný, ale přijela sanita. Ten za mnou byl střelený do ruky. Já z toho vyvázl šťastně. Ale přijel náčelník a řekl, že mě odstřelí. A ten bachař, který stál vedle mě, řekl, že to nejde. Postavil se přede mě a řekl mu: ‚Neblázni, měj rozum.‘“

Byl jsem hrdý

V roce 1960 se pamětník dostal na svobodu na amnestii, jenže dva roky nato byl ve vězení znovu. Za to, že nenastoupil do práce a navíc s kamarádem na Slovensku provedli pár krádeží. Vykradli bufet, vinný sklep a ukradli kabát. Dostal devět let a skončil ve věznici ve Valdicích.

Z pozdějšího posudku vyplývá, že Stanislav Mazan se od roku 1962 coby vězeň změnil. Už se nepouštěl do sporů a bojů s dozorci, pracoval, a dokonce dostával pochvaly. Jeho matka psala další a další žádosti o milost a nakonec jí prezidentská kancelář v roce 1967 vyhověla. „Já o těch žádostech o milost ani nevěděl, já nikdy žádnou nepsal. Kdybych to věděl, mamince bych to zakázal. Byl jsem hrdý a přesvědčený, že to všechno vydržím,“ tvrdí pamětník.

Oženil se, narodila se mu dcera a začal pracovat na dráze. Znovu ho kontaktovala Státní bezpečnost ze Vsetína, ale další spolupráci pamětník odmítl. „Pak už jsem žil takzvaně normální život.“ Pracoval pak ještě na stavbě dolu ve Frenštátu pod Radhoštěm a nyní žije v domově pro seniory v Ostravě.

Nad tím, že nejhezčí roky svého mládí neprožil, ale proživořil ve vězení, nepřemýšlí. „Možná mě poznamenala válka, to, že jsem se pořád pohyboval mezi vojáky a viděl tolik mrtvých. Tak jsem toužil být taky voják a žít dobrodružný život. Naučil jsem se, že vítěze nikdo nesoudí, že má vždycky pravdu, a podle toho jsem se také choval. Nakonec ten můj život dobrodružný opravdu byl.“

Po roce 1989 začali mnozí lidé dávat Stanislavu Mazanovi najevo opovržení, protože si pamatovali na jeho spolupráci se Státní bezpečností. „Kolega se díval do seznamů a říkal mi: ‚Stando, ty tam nejsi.‘ Pak jsem kolem toho trochu pátral a opravdu tam o mně není záznam.“ Dokladem o jeho dobrodružném životě tak zůstal jen rozsudek a žádosti o milost psané jeho nešťastnou maminkou, které jsou uloženy v Archivu Kanceláře prezidenta republiky. V roce 1990 Krajský soud v Ostravě rozhodl o jeho rehabilitaci.

Scarlett Wilková
  • 14Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na Lidovky.cz