LN Co vás přimělo přijmout nabídku do taneční soutěže StarDance?
Já takovéhle show zrovna nevyhledávám, jenže minule jsem to sledoval a líbilo se mi to, protože tam byl vidět kus práce. Není to žádná sranda, nejde to odfláknout.
A to je pro vás výzva?
Ano. Byla to hozená rukavice a já ji musel zvednout.
Ale budete se tam vyjímat jako kosmonaut mezi baletkami.
Přesně s tím jsem počítal. (smích)
Na druhou stranu Marek Eben tvrdí, že jste velice pohybově nadaný. Jak jste na tom s tancem?
Tanečních zábav jsem se nikdy programově nezúčastňoval, poněvadž na plesech po mně chtěli společenský oděv a mně do určitého věku připadalo, že sakama a kravatama se prezentovali zločinci, mafiáni a komunistická nomenklatura. Kde to smrdělo podvodem, tam byli lidi slušně oblečený. To jsem zásadně odmítal. Na druhou stranu dneska už bych do Národního divadla ve svetru nešel.
Už jste absolvoval nějaký trénink?
Ano a musím říct, že ani tu chůzi, která po mně byla vyžadována, jsem nezvládl. Neudělal jsem ani tři kroky za sebou, aniž bych ztratil rovnováhu! Ale moje tanečnice a zároveň paní učitelka slibuje, že mě bude podpírat.
Odchytit vás na rozhovor bylo dost obtížné, protože právě natáčíte s Janem Hřebejkem film U mě dobrý. V jeho Krásce v nesnázích jste hrál despotického invalidního důchodce Ríšu, který vzbuzoval opovržení, ale i lítost a smích. Znáte někoho takového ve svém okolí?
Klasickým prototypem takové figury byl třeba Louis de Funes a všichni ti jeho Četníci. Podobných Ríšů mezi námi určitě žije plno.
Každopádně, ten, kdo nechodí do kina a pamatuje si vás jen z Marečku, podejte mi pero, by byl asi hodně překvapený, jakou proměnou jste prošel.
Víte, kdysi někdo napsal, že jednou za sedm let se komplet vymění všechny buňky v těle. Takže po sedmi letech jste jiná osoba. Všechno, co se děje okolo vás, se nějakým způsobem do vás obtiskne.
Co se do vás během vašeho života obtisklo nejvíc? Jaké byly vaše milníky?
Já tohle asi nedokážu říct. Vždycky, když vás něco dostane, tak to prožíváte, jako by to bylo poprvé. Mám pocit, že je například úplně jedno, jestli se zamilujete v pěti, ve dvaceti nebo v padesáti, myslím, že to prožíváte stejně intenzivně. Zkušenost vám sice dá nějaký zvoneček, který vás upozorňuje třeba na nebezpečí, ale vy ho stejně nechcete slyšet, stejně ho zahlušíte. Jestli ale mám říct, co jsem fakt hodně prožíval, tak to byly ty věci kolem osmašedesátého a pak devětaosmdesátý. Když lidi začali držet pohromadě, bylo to úžasný.
Sledujete politiku i teď?
Nemám čas, abych se důkladně orientoval, ale sleduju. Jsem schopen pamatovat si lidi a jejich různé výroky, jsem dokonce kolikrát překvapen, jak se nějaký člověk projevoval, když ještě neměl funkci, a jak se projevoval, když ji opustil. Najednou jsem zjistil, že to není blbec, ale v té funkci byl hodně bezcharakterní. To znamená, že politika je schopná někoho úplně destruovat, zničit osobnost, ale v každém případě je to v ní rozehrané tak, že buď dodržujete ta pravidla bez pravidel, nebo musíte pryč. Nemáte na vybranou, a kdybyste to chtěla změnit, tak vás odstřelej. Buď obrazně, nebo opravdu.
Anebo jste idealistický Don Quijote bojující s větrnými mlýny podobně jako vaše někdejší herecká partnerka Magda Vášáryová, která je poslankyní na Slovensku a vypadá to, že jí asi opravdu záleží na blahu těch, kdo ji zvolili.
No jo, jenomže stejně nic neovlivní. To je historická zkušenost, můžete si to přečíst ve všech možných knížkách, za jaké ideály byl upálen Mistr Jan Hus a jak dopadli husité. Nebo jezuité - kolik tam bylo vzdělaných lidí, kolik dobrého udělali a co dělali později, za což si vysloužili opovržení. Vždyť všichni známe nadávku: ty jezuito. Když se prosadí nějaká ušlechtilá myšlenka, časem se kolem nabalí masa lidí a někteří z nich ji zneužijí k získání moci.
To znamená, že zákonitě převládne v lidech nakonec to horší?
Heleďte, nemůžeme to omezovat jen na lidi. Válku si nevymyslel člověk. Válčí i mravenci a savci o teritorium, o samice... Člověk nemá na tyhle pocity monopol. Má sice určitou nadstavbu, které se říká intelekt, a bylo by tedy přinejmenším vhodné, aby se ho naučil masověji používat, nicméně na druhé straně, zeptám se - kdo je pro vás jako pro ženskou atraktivnější - někdo, kdo je mírně nespolehlivý, ale je plný života, anebo někdo, kdo je předvídatelný, dělá věci logicky, nenosí vám kytky, protože to je přece vražda květiny. Já nedokážu říct, který ten přístup je správný. Nevím. Čím jsem starší, tím méně si troufám vyřknout nějaký soud.
Takže slovy klasika víte, že nic nevíte. Ale když jsme u té politiky, tak se s vámi chci podělit o nejnovější průzkum agentury STEM, který říká, že čtyři z pěti Čechů jsou nespokojeni s politikou. To je hodně, ne?
Ale já bych vynechal tu politiku.
Jak to myslíte?
No, vynechte to poslední slovo.
Takže čtyři z pěti Čechů jsou nespokojeni.
Přesně tak. Všichni jen nadávají a nikdo nic nedělá. Copak lidi znají své poslance? Vždyť ani kolikrát nevědí, jak se jmenují. Když máte ze svého středu vygenerovat člověka, který by nejlépe hájil vaše zájmy, tak se na to vykašlete. Nejdete volit. Každý je líný, nestará se o věci veřejné. Zatímco když jdete do obchodu a vybíráte pomeranče, dáváte si pozor, jestli tam není nějaký shnilý, než za něj zaplatíte.
A když to máte takhle srovnané, co kdybyste šel do politiky vy sám?
Ano. Já bych se chtěl zasadit o to, aby byl svět spravedlivější vůči lidem, kteří byli poškozeni ne vlastní vinou. Vezměte si třeba rozdíly mezi lidmi, co žijí v nížinách, a těmi, co bydlí na horách. V nížinách je zpravidla tepleji než na horách, tudíž ti, kteří žijí na horách, musejí za topení vydávat víc peněz. Tady by stálo za pozornost, jestli by neměli dostat nějaké přídavky na topení, aby se to srovnalo.
Myslíte dotace pro horaly? To je revoluční myšlenka.
A to by nebyla jediná moje priorita. Bylo by jich víc, například jakto, že jedna ženská může jíst, co chce, a neztloustne a druhá musí držet hladovku? To je nespravedlivý! Dnes už nám technika nabízí řešení například co se týče poprsí, ale zase bych upozornil na to, že to stojí peníze. Já si ale myslím, že když se ženy s menšími prsy cítí poškozené, měly by dostávat dotaci na to, aby se dostaly do průměru, dejme tomu mezi dvojkami až trojkami. Která by chtěla třeba pětky, ať si připlatí za nadstandard.
Úplně jste mě nahlodal... Že bych se stala členkou té vaší strany, abych měla z toho nějaké výhody? Kdy to rozjedete?
Nejdřív musím dotočit toho Hřebejka, pak StarDance, ale hned jakmile o mě diváci ztratí zájem, tak se do toho pustím. Samozřejmě, že to budu já, kdo bude reprezentovat stranu navenek.
Budete předseda.
Přinejmenším.
Kromě herectví se věnujete i hudbě a zpěvu. Váš projev na dvanáctistrunku i texty, co zpíváte, jsou dost osobité. Třeba píseň Máte na to?, v níž několikrát opakujete „řekněte prdel“. Už vám někdo odešel z koncertu, protože podobné texty nevydýchal?
Jo, občas někdo i odešel. Mně to nevadí, třeba to byli lidi, kteří nevěděli, na co jdou. Pořád je lepší, když odejdou, než kdyby tam hodinu otráveně seděli. Ona ta „prdel“ je parodie, to snad lidi chápou. Vzniklo to tak, že jsem jednou šel okolo pokojíčku mé nejmladší dcery, to jí bylo nějakých sedmnáct, a teď tam slyším, say fuck, we fuck you too... a do toho nějakej řev. A tak si říkám, jo, to je slušný, a ptám se, co to je. Prý kapela Limp Bizkit. Tak jsem napsal tuhle písničku v limpbizkitovském stylu.
Pamatujete si ještě, jak jste se svou písničkou Kaluž vyhrál stříbrnou Děčínskou kotvu, ale tu cenu jste nikdy nedostal?
To byl pěknej malér a někdo si to asi dost odskákal. Já jsem sice skončil na druhém místě, už to bylo napsané na papíře, ale najednou se někdo vyřítil a zakázal to, protože to vzali jako popis vývoje socialismu, jako že to tady jde všechno do prdele. Sranda byla, že písnička Letní louka, kterou jsem napsal a hudbu k ní složil Zdeněk Metra a zpívala ji Petra Černocká, tam skončila na druhém místě. Letní louka zkrátka byla pro ty bolševický cenzory přijatelná a Kaluž ne.
Existuje v herectví postižení profesionální deformací? Jakou trpíte vy?
Je jich celá řada. Já strašně dávám bacha na to, aby mě lidi nepřesvědčili, že jsem opravdu skvělej. Protože to je první krok k tomu, aby se z člověka stal blbec. Když uvěří vlastní neomylnosti. Samozřejmě, že když se mi něco povede a někdo to ocení, tak jsem rád. On vlastně ten talent, ať už se jedná o herce, hudebníky nebo třeba vědce, je dar, který člověk dostal, aby sloužil. Pakliže to přestane brát jako službu druhým a chce sloužit pouze sám sobě, tak je s ním konec. Začne nenávidět celý svět.
A začne být závislý na kritikách, potlesku.
Přesně. Mně se občas stane, že stojím na jevišti a říkám si, co tady dělám? Chlap v mým věku tady skáče jako opice, běhá a povykuje. Tak začnu pochybovat. Ale když jdu na jiný představení a vidím svoje kolegy a jim se to opravdu povede, tak si říkám, má to smysl.
Máte někoho, kdo vám může říct, že jste hrál špatně, aniž byste se urazil?
Mám. Moje děti mi můžou říct na plný pecky, co si myslí. Teda formou, která je publikovatelná. Samozřejmě, že mě to netěší, ale můžou mi říct pravdu a neznamená to pro ně žádnou sankci.
Je ta pravda někdy i trýznivá?
Je. Zrovna, když jsem oznámil, že půjdu do toho StarDance, tak mi syn říká, no, já bych to nedělal, můžeš bejt taky trapnej.
