(na notečku Nohavicovy Stanice Jiřího z Poděbrad)
Už dlouhou řádku let
zpíváme si spolu,
znám život nazpaměť
nahoru a dolu.
Jsem trochu otřesený
a trochu zklamaný,
chycený při zapření
vlastního selhání.
A staré hříchy ty umějí zrát.
Jednou za čas pěkně se podebrat.
Plivat prý nesmí se
na hrdinské skicy,
špíny proud valí se
jak voda v Ostravici.
Léty jsem už pochopil
- ach svatý Václave -
že co jsem v hloubce topil
stejně zas vyplave.
A staré hříchy ty umějí zrát.
Jednou za čas pěkně se podebrat.
Vždyť je to unikum
přes všechny ty Říjny,
tak chytré publikum
a věří na hrdiny!
A tak vám tiše zpívám
že už mně nebaví,
že všechno to co skrývám
stejně se objeví.
A staré hříchy ty umějí zrát
Jednou za čas pěkně se podebrat
Zuří teď osvěta
víc než je mi milé
chci křičet do světa:
tak promiň Karle Kryle!
Ach těžce se mi píše
v těšínském zátiší,
když ten kdo měl by slyšet
dávno mně neslyší.
A staré hříchy ty umějí zrát
Jednou za čas pěkně se podebrat.
