Právo na přiměřené bydlení patří nesporně k významným sociálním právům, stejně jako právo na zaměstnání a vzdělávání. Bydlení je v naší zemi zajišťováno prostřednictvím vlastnického modelu nebo nájemního bydlení. Jestliže hovoříme o sociálním bydlení, takřka vždy musíme uvažovat o nájemní formě. Je však bohužel skutečností, že nájemní bydlení je státem podporováno výrazně méně než vlastnický model.
V poslední době jsme svědky snahy uzákonit sociální bydlení, přičemž prosazovanou variantou je stanovit povinnost obcím, aby tento typ bydlení poskytovaly. Paušální povinnost pro takřka 6 300 obcí přitom nevychází z reálné potřeby, protože výrazná většina obcí tento problém neřešila a lze předpokládat, že ani řešit nebude, pokud do systému stát násilně nezasáhne. Ještě horší zprávou však je, že předložená koncepce sociálního bydlení nerespektuje reálné ekonomické možnosti státu, krajů ani obcí. Neméně znepokojující je, že souběžně s připravovaným zákonem o sociálním bydlení nemusí nabýt účinnosti tak zásadní právní úpravy, které řeší problematiku předlužení domácností, existujících dluhů, nájemního a podnájemního práva, exekucí, pracovně-právních vztahů, problematiku trvalého pobytu a řadu dalších oblastí.
Nelze samozřejmě zavírat oči před skutečností, že situace s bydlením je v mnoha místech velice špatná. Jedná se vesměs o lokality, které jsou postiženy velkou nezaměstnaností, horším dopravním spojením, stejně jako nižší úrovní vzdělanosti. Je však iluzí se domnívat, že přidělením bytu a sociálního pracovníka skončí problémy s osobami, které by se měly stát klienty sociálního bydlení. Proč by si měl člověk hledat práci, když by mu hrozilo, že přijde o sociální byt? Proč by se měl člověk chovat slušně, když mu pro zajištění jiného sociálního bytu bude stačit razítko od pracovníka úřadu práce?
Na základě svých zkušeností jsem přesvědčen o tom, že k tomu, aby byl člověk řádným nájemníkem, musí mít i patřičné sebevědomí a ne permanentní pocit, že se na něj ostatní členové společností dívají přes prsty. Je zásadní chodit pravidelně do práce, byť na veřejně prospěšné práce, získávat v zaměstnání pracovní a sociální kontakty, dále se vzdělávat, být prospěšným. Pak si člověk pochopitelně jinak váží svěřeného majetku.
Již více než rok mám možnost pracovat na zákonu o sociálním bydlení, aniž by došlo k souladu alespoň nad koncepcí, natož nad věcným či paragrafovým zněním zákona. Během této doby MPSV zkrátilo platnost osvědčení o bezdlužnosti pro úřady práce ze tří měsíců na měsíc jeden, nezaplatilo krajům sociální práci v rozsahu více než 700 milionů korun, nedoplnilo dosud počty pracovníků na úřadech práce tak, aby mohly provádět skutečné kontroly vyplácení sociálních dávek.
Je pro mne neuvěřitelné, že totéž ministerstvo je připravené dávat falešné naděje nad rychlým zlepšením situace lidem, kteří se ne vlastní vinou nachází ve složité bytové situaci. Po pravdě řečeno, tito lidé nepotřebují zákon o sociálním bydlení, ale pomoc. Když už politici k pomoci potřebují zákon, tak by měli myslet skutečně především na ty nejpotřebnější a na to, abychom jim rychle pomohli vrátit se mezi většinovou společnost.
