Starý dobrý Ahmadínežád

Dopředu říkám, že s potřebností vojenských misí souhlasím, ale argumentace ministra obrany Martina Bartáka dokonale odpovídá na moji otázku, proč Západ reaguje na íránské události tak vlažně. „Zpochybňované a vzápětí potvrzené vítězství Mahmúda Ahmadínežáda…prohlásil, že nehodlá na jaderné politice státu nic měnit“. Jak přehledný je svět a jak snadno se zdůvodňuje potřebnost vojenských misí a protiteroristických operací. Pokud sedí v Teheránu radikál a antisemitský maniak, potom se kdekoliv: v USA, v Izraeli i u nás krásně formuluje bezpečnostní politika a expertům plynou slova z úst sama od sebe. Naproti tomu jak složité a citlivé je formulovat politiku vůči nestabilnímu Íránu, který by nebyl schopen rychle vyřešit své mocenské schisma. A tak nejenom Čína, Rusko, Saúdská Arábie, ale i Západ reagují na íránské události s vřelostí leklé ryby. Pokud prezident Obama řekne, že nevidí rozdíl mezi Ahmadínežádem a Músávím, potom by měl v rámci historické úplnosti dodat, že i Imre Nagy, Alexander Dubček a Michail Gorbačov pocházeli z komunistické nomenklatury a že jeho heslo „Yes, I can“ by snad mohlo platit i pro rozháněné a bité íránské demonstranty. Míra jejich odvahy mne překvapuje, ještě před volbami jsem si něco takového nedokázal představit.