Jeho prapraděd hrával u J. K. Tyla. Rudolf Hrušínský je on, Rudolf Hrušínský je jeho syn. Rudolf Hrušínský byl jeho otec i dědeček. Čekám na dnes nejstaršího člena slavného hereckého rodu v hostivařských ateliérech, kde točí televizní seriál Ulice, a v místním bufetu si krátím čas pozorováním herců. Technik právě připíná Markétě Hrubešové mikroport a je to velmi erotická scéna. Pavel Kříž se dožaduje odvozu na Skalku. Rudolf Hrušínský (61), starší ze dvou synů legendárního herce, pak ve své šatničce popíjí kafe z automatu, zapaluje si jednu od druhé, rozvaluje se v křesle a usmívá se jako malý Buddha. Evidentní pohodář, kterému je nejlíp na rybách. Na věšáku za ním visí modře pruhované pyžamo, do něhož se za chvíli převlékne pro roli nerudného domovníka. Po svém otci zdědil jméno, talent, rybářskou vášeň, cukrovku a zamlklost. To poslední byl trochu problém. I když se snažil, odpovídal co nejúsporněji. Přitom je to zajímavý muž: vystudoval hru na akordeon, maluje, provozuje galerii. Na jeho (i když většinou vedlejší) role nezapomenete. Traktorem přejetý Drápalík z Vesničky střediskové. Podpantoflák plivající na vlak v Knoflíkářích. Ofačovaný otloukánek z Postřižin, nad nímž srdce divákovo usedá. Tak slavnou roli mu může každý kolega závidět. A přitom byla němá.
Pane Hrušínský, máte vůbec v občance tohle jméno?
Mám.
Ptám se proto, že váš otec se vlastně jmenoval Böhm. Příjmení Hrušínský prý vzniklo tak, že jeho otec, váš dědeček, jednou kradl hrušky v cizí zahradě. Co se o tom u vás doma vyprávělo?
Já to znám jenom z knížky. Ale je to patrně dost založené na pravdě.
Co se vám vybaví jako první, když si vzpomenete na svého otce?
Nic mě bohužel nenapadá. (podíváme se na sebe a on se začne smát) Ono je to nějaký stručný, co? My zažili s tátou spoustu nádherných chvil. Hlavně v létě, jezdili jsme na Podolsko, měli jsme tam na samotě chalupu. Teď je zatopená Orlickou přehradou. Tam jsem s tátou jako malej začal chytat ryby, svýho prvního sumečka, kterej měl kolem 45 centimetrů, jsem vytáh’ na vrbový proutek, když mi bylo pět. A táta uměl to, co převozník Prošek, kterýho hrál ve filmu Zlatí úhoři. Taky věděl o řece úplně všechno. Takže klidně moh’ říct: Dneska jdem na štiku. Dneska jdem na kapra. Na tlouště. Stačilo popojít sto metrů a byli jsme tam, kde ty ryby opravdu byly.
Takže někde v místech, kde jste mívali chalupu, pak možná leželi podnikatelé zatavení v sudu?
Možná jo. V těch místech původně stály čtyři chalupy. V jednom tom polorozpadlým stavení bydlel takovej děda, žil tam celej život, jeho rodiče tam kdysi žili. A už to bylo připravený k zaplavení. Uprostřed srpna zabednil okenice, postavil si v sednici vánoční stromeček, zapálil svíčky, prskavky a vytáh’ flašku rumu. A tak tam v parným létě seděl a slavil Vánoce. Táta šel zrovna kolem, děda na něj zavolal a potom tam seděli a slavili Vánoce spolu. Když nám to táta vyprávěl, řekl, že to byl jeden z nejúžasnějších Štědrých večerů, jaký kdy zažil. Příští Vánoce byla už ta chalupa pod vodou.
Po otci jste zdědil jméno, talent i rybářskou vášeň. Zapomněla jsem na něco?
Taky bohužel cukrovku. A lásku k přírodě a k životu jako takovýmu. Se vším jsem se už naučil docela slušně žít.
V jakých situacích si dneska na otce nejčastěji vzpomenete?
S údivem vzpomínám, že jeho pracovní den míval osmnáct devatenáct hodin, a to vlastně skoro celej život. Času na odpočinek nikdy neměl mnoho. Točil filmy, hrál v divadle, chodil na zkoušky, mezitím se učil texty. Smekám před ním klobouk, jak to zvládal a nezbláznil se z toho.
Zdědil jste nějaké jeho povahové vlastnosti?
O tátovi se říkalo, že byl mlčenlivý, uvážlivý a kliďas. To všechno mám asi taky.
Byl mlčenlivý a uvážlivý i doma? Dovedl vybouchnout?
Ale jo, většinou kvůli nějaký kravině. Když šlo o zásadní věci, řešil všechno s velkým nadhledem.
Na čem mu při výchově vás dvou kluků nejvíc záleželo?
Se mnou to teda měl těžký, když byli ve třídě dva gauneři, tak já byl vždycky jeden z nich. Nebo jsem s tím gaunerem byl aspoň nejlepší kamarád. Co se týče školy, byli jsme na tom s tátou asi stejně, takže měl docela pochopení. Já myslím, že se nás snažil vést hlavně k tomu, abychom byli čestný lidi. Vadilo mu, když jsem nosil poznámky nebo dvojky z chování, to mě občas mydlil plácačkou na koberce. Bohužel málo. Jak se říká, škoda každý rány, která padla vedle. Jeho otcovské metody byly někdy svérázné. Maminka mi vyprávěla, že když jsem byl batole a měl mě jednou hlídat, posadil mě ve sněhobílém overálku do hnoje, abych mu vybíral žížaly, protože se chystal na ryby. Maminku z toho mohlo trefit, ale já osobně jsem na tom nic zvláštního neviděl, protože jsem tátovi vždycky pomáhal hledat žížaly. A že jsem měl zrovna bílej overálek... Na to chlap v zápalu boje zapomene.
Vaším kmotrem byl Jaroslav Marvan. Pan farář z toho prý byl tak vyvedený z míry, že vás pokřtil na Jaroslava.
No. Ale na rychlý zákrok mýho dědečka, taky Rudolfa, kterýho málem ranila mrtvice, když slyšel, že budu Jaroslav, musel pan farář obřad opravit a překřtít mě správně na Rudolfa.
Pamatujete si na Jaroslava Marvana z pozdější doby? Prožíval nějak to svoje kmotrovství?
Na delší dobu jsem se s ním sešel až na Ukrajině, když se tam s režisérem Ozerovem natáčela Švejkova anabáze, Josef Abrhám v tom hrál Haška a táta Švejkovu předlohu, Strašrybka se ten voják jmenoval. Marvan ztělesňoval jednoho důstojníka. A já dělal pomocného kameramana. Byl to velice vtipnej pán, nezkazil žádnou legraci. Ale to kmotrovství moc vážně nebral.
Bylo vůbec myslitelné uniknout ve vaší rodině herectví? Uvažoval jste někdy o jiném povolání?
V podstatě ne, herectví bylo vždycky součást mýho života. Ale maturoval jsem na hudební konzervatoři, učil jsem se totiž hře na akordeon u profesora Smetany. A teprve po konzervatoři jsem šel na DAMU. Důvod byl prostý: na DAMU musela být maturita a já si kvůli matice a fyzice netroufal na normální gymnázium.
Jakou skladbou jste absolvoval?
U maturity jsem hrál Bachův varhanní koncert, byl strašně těžkej, uměl jsem ho dokonce zpaměti. Jak jsem nedávno zjistil, dneska už ani nepřečtu ty noty. A když režisér Menzel ve filmu Slavnosti sněženek chtěl, abych hrál na tahací harmoniku, byl jsem schopnej hrát jenom pravou rukou, to je jako na piano. Druhá ruka všechno zapomněla.
Daly se na tahací harmoniku balit holky?
Mou hrou teda určitě ne. Pamatuju se, že jsem jednou cvičil na zkoušky v Planý nad Lužnicí na zahradě. Kolem jeli vodáci, a když slyšeli, jak kvílí moje harmonika, řvali na mě hodně neslušnejch slov. Takže jsem radši zalez’ do chalupy.
Váš otec byl po revoluci poslancem Federálního shromáždění. Pak z politiky odešel. Byl zklamaný?
Myslím, že hodně. On kandidoval za Občanské fórum v době, kdy bylo dost důležité, aby zvítězilo. Takže jim to slíbil s tím, že ho dají na kandidátku někam dozadu. Jenže dostal strašně moc preferenčních hlasů. A byl natolik čestný a bylo mu natolik blbý pak ten mandát, který ve volbách získal, složit, i když by to bylo jistě šlo, že skoro dva roky vysedával v parlamentu. A byl z toho myslím hodně rozčarovaný, protože to bylo v době, kdy tam bylo ještě plno komunistů. A navíc se tenkrát nejvíc ze všeho řešila pomlčka a nový název státu místo opravdu důležitých věcí.
Jste vyhlášený rybář, míval jste dokonce i svůj televizní pořad o rybách. Co vás
na tom tak baví, když, jak vím, ryby nerad jíte?
Když jsem se učil rybařit s tátou, myslel jsem, že jde hlavně o ty ryby. Až časem jsem zjistil, že vlastně o ně vůbec nejde. Že jde o to, aby člověk seděl na břehu řeky, kde svítí sluníčko a kde je naproti les. A ty ryby, to už je jenom takový pocukrování. Když ještě ke všemu zabere ryba, je ta iluze dokonalá.
Na co u vody myslíte? Nebo jen vychutnáváte tu iluzi dokonalosti světa?
Jak kdy. Jsou situace, kdy se potřebuju učit texty, takže mám nahozeno a brumlám si něco pod fousy. Ale většinou se snažím mít hlavu prázdnou. A jenom vycítit, kde může ryba být. Vymyslet, jak ji dostat, jak ji obelstít, aby zabrala.
Poznáte intuicí, že tam ta ryba je?
Vždycky. Ale mockrát zkrátka nezabrala. Takže tam asi nebyla.
A není to trochu předpotopní, čekat takhle na rybu v době echolokátorů a sond, které vám klidně prozkoumají třeba i tepny nebo vnitřnosti?
Určitě by to šlo exaktně zjistit, ale to by žádnýho rybáře nebavilo. A takovej blbec nejsem, abych seděl na břehu, kdybych věděl, že tam ta ryba není.
Bylo jiné rybaření za totáče a dneska? Ubylo rybářů, jako ubylo chatařů?
Naopak. Za totáče bylo daleko míň rybářů než dneska. Teď se s nimi roztrh’ pytel. Sedí všude. A dřív taky rybáři nebyli tak pohybliví, to znamená, že každej chytal v okolí svýho domova, ve svým potoce, ve svý říčce. Nedělo se to, co teď, že jsou schopní se během pár hodin přesunout z Prahy třeba na Šumavu.
Jsou dneska opravdu čistší vody? A je v nich taky víc ryb?
Ono se vždycky říkalo: „Teď už to není vono. Jo, já když byl malej, tak to bylo ryb...“ Říkával to i můj táta. Ale řeky jsou dneska opravdu daleko čistší, všude jsou postavený čističky, dřív každá vesnička, každá továrna vypouštěla veškerý splašky do řeky. A tím pádem je daleko víc ryb než dřív, daleko víc se jich taky vysazuje. Ale pravda je, že když se někde vysadí ryby, sjedou se tam rybáři jak supi a během pár dní je to vychytaný.
Některé řeky ale vypadají v létě jak dé jednička. I vodáků přibylo.
Ten stav už je naprosto neúnosný. V létě se nedá jít k řece, to je nepřetržitý tok lodí s ožralými vodáky, který dělají bordel na řece i na břehu. To už není řeka, ale Václavák. A to, že vodáci na konci sezony zorganizují jeden uklízecí den a s velkou slávou naplní jednu lodičku odpadky, je jenom plivnutí proti tomu, co se po nich objeví na podzim, když zmizí zeleň.
Slyšela jsem rybářské legendy o tom, že v dlouho nevypouštěných přehradách žijí vypasení prastaří sumci, úplně bílí, protože nepřijdou na denní světlo. Je na tom něco pravdy?
Samozřejmě že u nás jsou místa, kde jsou obrovský sumci. Třeba na Vranovské přehradě, na Orlíku, tam je možný na echolotu vidět opravdu neuvěřitelně velké ryby. Nevím ale, jestli jsou bílí, spíš porostlí různými řasami.
Chytil jste někdy takovou rybí příšeru?
U nás ne. Ale mám dvoumetrovýho sumce z Rio Ebro ve Španělsku. To bylo vzrušující. Navíc tenhle sumec byla vlastně moje první velká ryba. Od tý doby jsem tam byl mockrát, chytil jsem spoustu velkých sumců, ale na toho prvního se nezapomíná.
Co se s ním stalo? Snědli jste ho?
Ne. Velký ryby pouštíme zpátky.
S jakou nejhezčí rybářskou historkou jste se setkal?
S žádnou. Já je zažíval. Chytit metrovýho tajmena, což je obdoba naší hlavatky, v Mongolsku, kde je prudká, nádherná řeka, z které můžete pít, která násobí sílu té ryby, to je něco úžasnýho. Ale musím říct, že je to i velká dřina, takovou rybu klidně taháte i tři čtvrtě hodiny. Chvilkama vás vláčí řekou a má nad váma velkou převahu. Protože vy běžíte po špičkách mezi šutrama, nevíte, kolik je tam vody, a přesto s tou rybou musíte běžet, protože víte, že kdybyste ji jenom držel, tak se vám urve, přetrhne vám i sebesilnější vlasec.
Už jste chytil lososa na Labi?
Nechytil. Ale je strašně dobrá zpráva, že tam lososi jsou a že by se tady lososi mohli časem opravdu chytat.
Taky o vás vím, že malujete a provozujete galerie v jižních Čechách.
Měl jsem původně síť galerií po jižních Čechách, v Budějovicích, v Sušici, na Hluboký, vTáboře, ale bohužel podražily nájmy a taky nemám tolik času. Takže jsem si nechal jenom jednu, v Plané nad Lužnicí, už ji vedu dvanáct let. Je to prodejní galerie. Rád se o ni starám. Mám tam grafiky a oleje jednak Jihočechů, jako je třeba Jaroslav Vašta, Martin Maršík nebo Pavel Vacek, ale i Lhotáka, Trnku, Švabinského, Toyen... Keramiku a věci, které vozím z Thajska, sošky, šperky.
Prosperujete?
Jakžtakž. Já bych se z toho uživit nemohl, ale galerie se uživí.
Co malujete vy sám? Krajinky, lidi, abstrakci?
Tak různě, krajinky i lidi. A musím podotknout, že maluju rád a dobře a že mě to
baví. A taky mě baví vymýšlet názvy obrazů, aby bylo na první pohled jasný, co to dílo představuje. Například mám obraz Návrat slepých Bulharů do vlasti nebo Starý Mongol, nevlastní otec Maryčky Magdonové, nebo taky Dost blbej den – to je takovej oběšenec. Většinou maluju v noci, když přijdu z představení. To je jediná chvilka, kterou si urvu na malování.
Vy jste, aspoň co si pamatuju, nehrál ve filmu hlavní role. Přesto si diváci ty vaše bizarní postavičky dobře pamatují – třeba Drápalíka z Vesničky střediskové. Mrzelo vás, že nedostáváte velké role? Čekáte ještě na svou hlavní roli?
Nečekám. Já jsem strašně spokojenej s tím, co jsem hrál. Ale s těma hlavníma rolema nemáte tak úplně pravdu. Za hlavní roli ve filmu Knoflíkáři jsem byl dokonce nominován na Českého lva. Je ovšem pravda, že třeba v Postřižinách jsem skoro nepromluvil, a i po třiceti letech si lidi tu postavu pamatujou. To se nestává ani hercům, kteří mají spoustu textu. Navíc já miluju němý role, to je opravdové potěšení. Protože třeba do seriálu Ulice se musím naučit třeba čtyřicet stránek, který se natáčejí za jeden den.
Když jste zmínil Knoflíkáře: Tam jste hrál manžela Evy Holubové, který si své podpantofláctví odreagovává tím, že leží na kolejích a plive na projíždějící vlak. Opravdu jste v tom kolejišti ležel vy, nebo tam za vás riskoval kaskadér?
To jsem fakt ležel pod vlakem já a ten vlak nade mnou projížděl. A já zvednul hlavu a plivnul na osmičku. Musel jsem to udělat dokonce několikrát. Oni to sice nejdřív zkoušeli s kaskadérem a měli pocit, že je všechno v pořádku. Ale když jsem tam pak ležel já, tak i když mi vyhrabali takovej mělkej důlek, s hrůzou jsem si uvědomil, že zatímco ten kaskadér měl břicho placatý jak deska od stolu, já ho mám poněkud vypouklý. Nebyl to teda příjemnej zážitek vidět, jak se ke mně blíží vlaková souprava. Sice jela pomalu, ale musela jet nade mnou! Najednou cítíte strašnou bezmoc, vidíte, jak zespodu visí z lokomotivy nějaký hadice, říkal jsem si, jestli tam náhodou netrčí taky kus železa.
Přehoupla se vám šedesátka. Jaká je vaše představa ideálního stáří?
Že budu moct ještě párkrát zajet do mýho milovanýho Mongolska. Že budu jezdit v zimě k teplým tropickým mořím chytat ryby. A že ten život bude aspoň ještě chvilku takovej, jako je teď.
Ve vašem rodu se dědí jméno Rudolf. Jaký je to ale pocit, když se z ml. najednou člověk stane st.?
Pro mě normální, já na to byl zvyklej, protože táta byl léta taky ml., pak přestal být ml., a najednou byl jenom Hrušínský. Já jsem byl pořád ml. a teď jsem najednou Hrušínský nejst.! Docela ten život letí.
Kdo z vás čtyř Rudolfů měl největší ohlas u žen?
V každém případě táta, on měl velký okruh fanynek. Nejvíc dopisů mu chodilo v dobách, kdy byl ještě mladý a hrál milovníky. Psaly mu ženy všech generací. A na všechny dopisy odpovídal můj děda, jeho tatínek, ono ho to děsně bavilo. Ale rekordman možná byl po Diskopříběhu I a II malej Rudla, můj syn. Dostával neskutečný množství dopisů, fanynky ho zbožňovaly. To byly stovky telefonátů denně, ty slečny byly schopné volat i o půlnoci.
Co dělají vaši synové? Hercem se stal jen Rudolf?
Rudla měl letos premiéru zatím posledního filmu, ve kterém hrál, jmenuje se Kvaska. Jinak dělá prezidenta Nadace u Dana Landy. A kromě toho režíruje nějaké klipy. Prostřední syn prodává v Kenvelu. A nejmladší Martin je už druhý rok v Římě, dělá tam průvodce cizinců. Naučil se perfektně italsky, francouzsky, anglicky a německy.
Cítíte jako stařešina rodu odpovědnost za pokračování dynastie?
Na takový blbosti nemyslím. Ostatně mám tři syny. Takže myslím, že jsem pro to udělal, co se dalo.
