LN Letos jste po jedenácti letech vydal desku. Méně se ví, že jste krátce předtím natočil duet s veteránem Jerrym Lee Lewisem...
To ano, ale tu písničku jsem napsal, když mi bylo třiatřicet, proto se původně jmenovala Pilgrim, kapitola 33. Tehdy by mě ani nenapadlo, že v sedmdesáti budu ještě zpívat. Už tehdy jsem si připadal jako starý chlap. Ten rok byl pro mě bodem obratu – začal jsem v Peru natáčet film s Dennisem Hopperem, začal jsem pravidelně koncertovat ve folkových klubech a nemusel jsem si už hledat příležitostné práce.
LN To jste opravdu nemusel – vždyť na vojenské akademii ve West Pointu vás chtěli jmenovat profesorem literatury a měl jste hodnost kapitána. Proč jste se té zajištěné budoucnosti vzdal?
Ani na chvíli jsem nemyslel na to, že se vydám na akademickou dráhu. Také jsem nechtěl být celý život armádním důstojníkem. Vždycky jsem měl za to, že se budu živit psaním. Zamiloval jsem si prostě celý ten tvůrčí proces, ale bylo to těžké pro moje přátele z dřívějška, a hlavně pro moji rodinu, protože ten člověk, na kterého byli zvyklí, už jsem nebyl já.
LN Píše se o vás, že v té době jste přistál helikoptérou na Cashově pozemku, abyste na něj udělal dojem, je to tak?
To je sice pravda, ale tehdy jsem Johna už pár let znal. Uklízel jsem ve studiích, kde natáčel, posílal jsem mu svoje písničky po kytaristovi jeho kapely Lutherovi Perkinsovi nebo po June Carterové, jeho ženě. Ale dojem jsem udělat chtěl, to je fakt. Později jsem toho však dost litoval. Každý, kdo se o tom dozvěděl, měl pak dojem, že se mi může vlámat do soukromí tak zle jako já kdysi Johnovi.
LN Věděli, že nebudete střílet, když tehdy Cash nezastřelil vás...
Jo, myslím, že jsem měl štěstí, že mě nesejmul. John byl totiž dost divoký člověk.
LN Původně jste ale chtěl být rokenrolový zpěvák, dokonce jste v Anglii podepsal smlouvu a začal vystupovat jako Kris Carson. Když dnes vidíte Rolling Stones, nemrzí vás, že nejste rocková hvězda?
Tehdy jsem neudělal, co bylo třeba, nechal jsem je, aby mi změnili jméno... Nevěděl jsem pořádně, co dělám. Jsem rád, že jsem se naučil písničářské řemeslo v Nashvillu, mohl jsem vyzrát. Když se ohlédnu za tím, jak jsem tehdy psal, žasnu, že jsem měl tu drzost myslet na úspěch. Ale po pěti letech, kdy se do psaní ponoříte a každý večer posloucháte písničky a zpíváte je... Jsem Nashvillu dodnes vděčný.
LN Rozhodl jste se živit psaním písniček v hlavním městě countryové hudby – takových lidí tam ale tehdy muselo být hodně...
Největší počet registrovaných autorů na čtvereční míli. Dobré na tom bylo, že ti, kteří už měli úspěch, byli přístupní nám, kdo jsme úspěch ještě neměli. Poslouchali naše věci a podporovali nás.
LN To jim nevadilo, že si tím pěstují příští konkurenci?
Tehdy jsme se navzájem za konkurenty nepovažovali. Lidé, kteří brali psaní písniček vážně, měli své řemeslo tak rádi, že se navzájem podporovali. Třeba takový Mickey Newburry, jeden z nejlepších mladých autorů tehdejší doby, mi hodně pomohl tím, že upozorňoval na moje písničky. Spíš to celé připomínalo společenství přátel než nějakou konkurenci.
LN Pro „meku countryové hudby“ jste ovšem vy, Johnny Cash nebo Willie Nelson byli až příliš sví, nebo ne?
Myslím, že to platilo o Williem Nelsonovi. Ctili ho jako autora, ale mysleli, že neumí zpívat. Pamatuju se na jeden televizní pořad Johnnyho Cashe koncem 60. let, s Mickym Newburrym jsme mluvili s lidmi jako Linda Ronstadt o lidech mimo Nashville, říkal jsem jim o Williem, že zpívá jazzově a jednou bude dobrý, ale tehdy tomu nikdo nevěřil. Ale nás ostatní...
LN ...tam respektovali?
Vždycky jsem byl rád, že můžu zpívat svoje písničky, jedno kde. Trvalo pět šest let, než jsem se k tomu dopracoval, ale Nashville jsem měl rád. Bylo skvělé, že hudební komunita byla malá, pouhé dvě ulice z celého města, kde byly bary plné muzikantů, vydavatelství a nahrávací společnosti. Na 16. a 17. Jižní avenue. Všechno pro nás bylo otevřené, člověk měl pocit, jako by byl na levém břehu Seiny v Paříži nebo tak někde.
LN Právě s Cashem, Nelsonem a Waylonem Jenningsem jste v 80. letech dali dohromady hvězdné Highwaymen...
Pro mě to byli hrdinové ještě dříve, než jsem se s nimi spřátelil. To byla jedna z nejlepších věcí – lidi, které jsem respektoval, se ke mně začali chovat stejně. Navíc s těmi třemi byla obrovská legrace.
LN Co podle vás Johnny Cash nebo Willie Nelson do celku přinášeli?
Johnny Cash byl nejspíš otcem té věci, všichni ho měli v úctě a už tehdy byl něco jako národní poklad nebo tvář na Mount Rushmore (monumentální portréty amerických prezidentů, pozn. red.). Willie už tehdy nebydlel v Nashvillu, odstěhoval se zpátky do Texasu. Waylon byl spíš psanec a jeho kapela chodila do stejného baru jako my, i když on tam s nimi často nebýval. Alespoň to byl psanec a rebel, kterého jsme mohli oslovit.
LN Jako herec jste měl od začátku štěstí na režiséry, točil jste se Scorsesem nebo Peckinpahem. Čím to?
Do filmového byznysu jsem skočil rovnýma nohama, jakmile jsem začal vystupovat jako muzikant. Hned jsem dostal roli a točil s lidmi jako Gene Hackman. Bylo to jako jízda na horské dráze, snažil jsem se přežít. Postupem času jsem začal mít k herectví úctu, ale zpočátku jsem si vlastně vůbec nemyslel, že herectví je tvořivé umění. Ale měl jsem štěstí na spolupracovníky a začal jsem si herectví vážit.
LN Jak se vaše herectví a hudba navzájem ovlivňovaly?
Měl jsem štěstí, že v době, kdy se mi jako muzikantovi nedařilo, protože se položila moje nahrávací společnost, neměl jsem žádnou reklamu a taky můj politický aktivismus se do reklamy nehodil, udržel jsem kapelu z peněz, které jsem vydělal jako filmový herec.
LN Připisuje se vám citát: Nikdy nelezte do postele s někým, kdo je bláznivější než vy sami...
Tomu se musím smát. No ano, řekl jsem to, ale je to pravidlo, které jsem sám porušil a poruší ho každý. Alespoň je pěkné zkusit ho dodržovat.
