Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

ŠTINDL: Být nudný není v politice na škodu

Názory

  7:00
Být trochu nudný zjevně není v české politice na škodu. Premiér Jan Fischer je zdaleka nejoblíbenější předseda vlády, jakého tahle země za dlouhou dobu měla. Předností Petra Nečase může podle mínění některých být jeho "suchařina", která může v očích potenciálních voličů představovat vítanou změnu po důsledně "svém" Mirkovi Topolánkovi.

Petr Nečas, Jan Fischer a Jiří Paroubek. foto: ČTK

Nejoblíbenější sociální demokrat je už dlouhou dobu Bohuslav Sobotka – jeho projev je taky, řekněme, velmi uklidňující.

Je to asi docela logické. Nuda je opakem vzrušení. Totální vytočenost je ale taky svého druhu vzrušení a pro nemalou skupinu lidí, která ji zažívá při četbě novin prakticky každodenně a pocit permanentního rozhořčení přitom k životu nepotřebuje, může nuda v tom srovnání představovat výrazný pokrok. Ideální stát je ten, o kterém nevíme, do čela takové instituce by se možná hodil člověk, kterého ostatní přehlédnou, když ho potkají na ulici, a když ho slyší promluvit, tak usnou a třeba se jim přitom bude něco pěkného zdá.

Nuda taky asociuje důkladnost a odpovědnost cifršpióna, který čísla ve sloupcích vždycky sečte přesně. Daňového poradce si asi většina lidí nevybírá podle toho, jestli po pěti panácích a čtyřech jointech tancuje fakt bezvadně. Mám taky dojem, suchopárnost je v Česku pro hodně lidí znakem té mýtizované nefalšované "odbornosti". Opravdový fachman se zřejmě pozná podle toho, že když promluví, tak se to nedá poslouchat. K jisté dokonalosti to před lety dovedl zmocněnec pro evropské záležitosti Pavel Telička, jehož nekonečné staccatové monology přiváděly slabší povahy k mrákotám – pamatuji se, jak jsme se po jedné jeho tiskovce s kolegyní mátožně vlekli po Pohořelci a shodli se na tom, že kdyby během toho výstupu odhalil recept na elixír mládí, asi by se toho nikdo nevšimnul. Tenhle pohled se nakonec netýká jenom politiky – i mezi vědci, jako kdyby přežívalo přesvědčení, podle nějž ten, kdo píše tak, aby se to dalo číst, zrazuje svatou věc serióznosti. Vlastní rozumění (nebo jeho iluzi) je potřeba potvrdit tím, že se pro ostatní učiním nesrozumitelným.

Anebo se pro část lidí ideální podoba země rovná ospalé a do sebe uzavřené idyle a proto potřeba i povědomě tíhnou k politikům, kteří jako kdyby do ní svým vystupováním patřili a, pokud nastane, nebudou ji rušit.