Na její řeč ale nezanevřel, dotýkal se jí s pokorou mnicha, čímž ovšem bylo jeho mnišství z větší části vyčerpáno. Jinak by ale nebyly všechny ty historky. Účinkovat v nich mohla někdy být docela zkouška, s o to větším gustem pak bylo možné je vyprávět.
Moje příhoda je z počátku tohoto roku. Stalo se, jak jinak, na baru, kde pocítil Jirous nutkavou potřebu někomu kvůli úplné hlouposti rozbít hubu. Rozmáchlými pohyby si sundával svršky, aby jeho pěsti měly lepší švih. Přetahoval košili přes hlavu, trochu se do ní zamotal, a když bylo hotovo, vykoukl zpod látky někdo úplně jiný. Byl proměněný, svítily mu oči. Napadl ho totiž nějaký verš a on si ho nutně potřeboval zapsat. Poezie zahnala hněv, jenž najednou jako kdyby vůbec neexistoval, byl znicotněný nějakou vyšší silou. Měl v tu chvíli radost.
I s odstupem času je snadné si vybavit její tehdejší lesk. Na rozdíl od všeho jiného totiž přežívá.
ČTĚTE TAKÉ: |
Hlavně aby nezmizela radost, bylo napsáno na samizdatovém plakátě s Jirousovou podobiznou, který se objevil v 80. letech, když seděl ve Valdicích. Na tom obrázku se neusmíval, pokud se dobře pamatuji. Radost je taky vážná věc, možná ta nejvážnější ze všech.
Myslím, že tady neměla ohnivějšího a oddanějšího obránce, než byl on. Je to úkol na celý život a on v něm byl cele ponořený, vedl ten boj se vší vehemencí. Z toho vyplynulo vše ostatní. Hlavně aby nezmizela radost. Nezmizí, pokud nebudeme opravdu moc chtít. Mizíme my, odcházíme, přesouváme se, snad za ní. Taky tady mohl vydržet trochu déle. Ale stejně to byl dobrý život. R. I. P.
