Nedělní večer jsem věnoval dvěma filmům v zásadě pozitivním. První z nich - chorvatský Marijiny - jsem si dal na základě doporučení, sám od sebe bych se asi nevypravil. A kouzlo filmových festivalů spočívá asi právě v tomhle - možnosti vidět snímky, jež by jinak člověka stoprocentně minuly. Většinou si z téhle loterie žádnou výhru nevytáhne, někdy to ale vyjde, což byl i případ debutu v Praze vystudovavší Žejky Sukové.
Tři vnučky chtějí šest let po smrti babičky dotvořit její hrob, pozvou její sousedy, aby spolu vymysleli jak. V bytě jim k tomu hraje pražská kapela Midi Lidi. Film je na pomezí hraného a dokumentárního snímku, vychází ze života režisérky, nevystupují v něm herci. Sestřihy z rodinných alb se střídají se záběry ze slavnosti, již dámy pro sousedy uspořádaly.
Aranžovaná je trochu bizarně, nostalgie, láska i legrace během ní projevené působí ale velmi přirozeně, nearanžovaně a mluva některých chorvatských dam, které s naprostou samozřejmostí v jedné větě smíchají věci nejsakrálnější s těmi nejprofánnějšími, je naprosto odzbrojující. Projekční sál párkrát skoro lehnul.
Ondřej Štindl
|
Velmi přirozeným způsobem se v Sukové filmu vyjeví ta zvláštní kombinace naděje, smutku, veselí, úžasu, zmatku, již v člověku evokují vzpomínky na někoho, kdo odešel. Pár věcí by se tomu filmu vytknout dalo, ale... není důvod s tím teď unavovat.
Britský Útok na věžák, jak mi filmoví psavci rádi říkáme, tematizuje hrůzu, kterou v ostrovní veřejnosti občas šíří - médii pořádně přifouknuté - řádění mládeže z předměstských bloků sociálních bytů. Ti (mnohdy jistě právem) obávání mladí jsou vnímáni jako jacísi nebezpeční mimozemšťané, nepochopitelní, cizí. Je tedy docela logické, když právě je nechali autoři bojovat proti nepochopitelným a nebezpečným mimozemšťanům, konkrétně jakýmsi černočerným chlupatým a žravým koulím s neonovými mordami.
Tenhle "střet kultur" je ve filmu docela zábavně rozehrán, snímek vygraduje k očekávatelné parodii různých akčních klišé... A také k tlumenému výchovnému poselství.
Útok na věžák možná není tak zábavný, jak zábavný být mohl, zábavný ale pořád je. Vizuální stránka je trochu znehodnocena jevem, jemuž říkám modrooranžový mor, který už jsem stihl identifikovat ve více filmech tady uvedených (třeba v trochu moc snaživém německém snímku Neviditelná), jednou se o něm rozepíšu víc.
Teď samožerská vsuvka. V noci na neděli byl v rámci sekce českých filmů uváděn ten náš (Pouta). Na desátou večer přišlo docela hodně lidí, nemalá část z nich byla po projekci ještě chtivá diskuse - bylo půl jedné v noci. Kdekdo vychvaluje karlovarské publikum, asi ti lidé mají pravdu. Setkání s diváky, které jeho práce skutečně zajímá, je to nejlepší, co se tvůrci může přihodit.
Jinak byla provedena kontrola kvality pouličně prodávaných palačinek - s uspokojivým výsledkem. Prozkoumána byla socha TGM, kterou prý místní početná ruská komunita má za Lenina. Není se těm lidem moc co divit - podoba by tu byla (tedy pokud jde o tu sochu).
Nedělní počasí pod psa. Z komplikovaných a naprosto nezajímavých důvodů mi k nošení zbyly jenom sandály. I v nastavším chladu jsem v nich chodil naboso, taky čtu články o moderním oblékání a vím, že ponožky v sandálech jsou smrtelný hřích. Jestli ale ta kosa vydrží, asi to vzdám, stanu se psancem v očích módní policie, zařadím se k těm opovrhovaným obyvatelům pekla dobrého vkusu - sandálovým fusekelníkům.
