Tak jako před dvaceti lety ve druhé polovině června, kdy v 88. minutě coby žolík vyrovnal v zápase České republiky s Ruskem na 3:3, díky čemuž podceňovaný český tým postoupil ze základní skupiny mistrovství Evropy. Češi tehdy došli až do finále, kde prohráli s Německem.
Dodnes jde o jeden z největších sportovních úspěchů České republiky. Hráči se po slavném turnaji v Anglii odrazili k velkolepým kariérám. Šmicer se propracoval až do kádru anglického Liverpoolu, se kterým v roce 2005 vyhrál Ligu mistrů. K trumfu přispěl dvěma góly, a zařadil se tak mezi největší postavy českého fotbalu.
S českou fotbalovou reprezentací zažil tři evropské turnaje, poslední dva v roli komentátora a manažera reprezentace. Současnému týmu, který právě chystá na Euro ve Francii, věří. Atmosféra je prý podobná té před dvaceti lety – nikdo české družině nevěří.
LN: Co se vám vybaví ve spojitosti s 19. červnem 1996?
To nemám zapsáno v paměti, z června toho roku si pamatuji jenom svoji svatbu, která byla 28. června. Tipl bych si ale, že to byl zápas s Ruskem. Ten si samozřejmě pamatuju velmi dobře.
LN: Co vám z toho zápasu utkvělo v paměti?
Hlavně můj gól, protože byl můj první reprezentační, a navíc byl postupový. Pamatuju si i to, jak jsme o poločase vedli dva nula a radovali jsme se, že už jsme v pohodě, a musíme jen držet palce Němcům, aby neprohráli s Italy. V opačném případě by nám vítězství nebylo k ničemu. To jsme si říkali s klukama na střídačce o poločase, když jedni šli do kabin a my na střídačce jsme se rozcvičovali, dávali jsme si báčko. Říkali jsme si: „Teď bych si šel zahrát, dva nula, to je paráda, ti jsou hotoví, ještě dáme góly.“ Pak jsme se vrátili z kabiny a Rusové se hrozně zvedli, měli dvě akce, a z dva nula bylo dva dva. Na hřiště už se nikomu nechtělo, najednou Dušan Uhrin ukázal na mě a já si říkám: „Ksakru...“
LN: Čeho jste se obával?
V nároďáku jsem zas tolik odehráno neměl a věděl jsem, že jde o všechno, že už nesmíme dostat gól. Nastoupil jsem a byl jsem pět metrů za Besčastnym... když se napřáhl, jen jsem viděl, jak to letí, myslel jsem, že už je to v háji, do konce zápasu už moc nezbývalo. Naštěstí Rusové udělali chybu, nahráli to přímo k Lubošovi Kubíkovi, který mi to dal krásně před obranu a já jsem se trefil. Pak jsme ještě tři minutky čekali, až skončí zápas Německa v Manchesteru, a když jsme věděli, že je tam remíza a postupujeme, byla euforie. Skupinu jsme začali špatně, prohráli jsme s Německem, byli jsme braní jako outsideři, byla to skupina smrti. Pro nás to byl obrovský úspěch a začátek něčeho většího. Pro nás kluky – mě, Patrika Bergera, Radka Bejbla, Pavla Nedvěda, Karla Poborského – to byl start, pak jsme se rozutekli po Evropě a začali jiný fotbalový život.
  |
LN: Pokud se nepletu, při předávání medailí byla i královna, bylo to pár let po revoluci, měsíc po vítězství hokejistů ve Vídni... Jaká byla atmosféra, když jste se vrátili do Prahy?
Byla skvělá, šlo o první samostatný šampionát po rozdělení Československa, a jeli jsme tam jako outsideři. Když někam jedete jako favoriti, lidi berou za samozřejmost, když postupujete. Ale nám nikdo nevěřil, takže o to větší byla euforie. Mistrovství Evropy v Anglii se povedlo v tom, že tam jezdilo hodně našich fanoušků, a podpora byla skvělá, už od prvního zápasu. Když jsme hráli náš druhý zápas, s Itálií, a vyhráli jsme, lidi nás hodně podporovali, cítili jsme, že jsme v republice zvedli vlnu nadšení. Lidi se hned chytli. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem se dva dny před finále vrátil na svoji svatbu, najednou koukám, že půlka Staroměstského náměstí před radnicí byla úplně narvaná. Málem jsem se nedostal do obřadní síně, a když jsem vycházel ven, byl to úplný blázinec, lidi se na mě chtěli podívat. Když jsme se pak vrátili ze šampionátu, jeli jsme na Staroměstské náměstí autobusem, všude postávali lidi. Bylo to skoro, jako kdybychom vyhráli.
LN: Dá se taková atmosféra ještě zopakovat, nebo na to mělo vliv i to, že bylo krátce po revoluci?
Myslím, že to tím bylo dáno, šlo vlastně o první mistrovství, kam mohli lidi normálně vycestovat. Cestovalo se už samozřejmě na mistrovství světa do Itálie v roce 1990, já tam byl jako fanoušek taky, na čtvrtfinále s Německem, ale tohle byl první šampionát, kde jsme byli samostatně jako Česká republika. Nebylo to úplně krátce po revoluci, ale euforie ještě trvala. Ale musím říct, že i na mistrovství Evropy 2000 a 2004, kterých jsem se účastnil jako hráč, 2008 jako komentátor a 2012 jako manažer národního týmu, byla podpora fanoušků obrovská. Užívají si to, jedou se rádi podívat. Čeští fanoušci patří k těm příkladným – hodně pijí, ale nedělají bordel. To mají hostitelské státy rády, protože mají kšeft, ale nedějí se průšvihy. Jiné národnosti se opijí a perou se, my jsme přátelští, měníme si šály, čepice, dresy. V tom mají naši fanoušci dobrou pověst.
Celý rozhovor s Vladimírem Šmicerem o slavném Euro 96 v Anglii, českých fanoušcích a o čínských penězích v českém fotbalu, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 10. června.
V magazínu dále najdete:
|
