Zdá se, že Století je velmi oblíbená restaurace. Zjistila jsem to, když jsem se připravovala na její návštěvu. Internet se hemží nadšenými recenzemi, chválou nešetří místní kritici ani webové stránky zaměřené na turisty. Na jedné z nejznámějších cestovatelských stránek, na Tripadvisor.com, je Století jmenováno mezi nejlepšími podniky v Praze. Rezervace tu je prý nutná v podstatě kterýkoli den v týdnu.
Takže ještě jednou: asi tady pár lidí naštvu. Co je na Století tak skvělého? Prostě to nechápu.
Jistou dávku pochopení pro lidi, kteří Století milují, přece jen mám. Ceny jsou tu příznivé, zvlášť uvážíteli adresu na Starém Městě, a majiteli Antonínu Kinskému (který vlastní také palačinkárnu Bar Bar na protějším břehu Vltavy) se podařilo vytvořit útulné prostředí. V jasně osvětlené přední místnosti je bar a krb, nad jehož římsou visí nejrůznější předměty. Prostornější zadní místnosti dominuje černý kovový had zavěšený na stropě. Stěny zdobí zarámované kresby staré Prahy a na okenních parapetech jsou květináče s (umělými) květinami. V létě se dá sedět i na zahrádce s výhledem na rotundu sv. Kříže z 11. století. Atmosféra je rustikálně domácká.
Dáte si Louise Armstronga, nebo Emu Destinnovou?
Podle zařízení interiérů byste tedy jen těžko uhádli, na co se restaurace zaměřuje. Osvětlí to jediný pohled do jídelního lístku: jídla jsou pojmenována po nejrůznějších známých osobnostech, většinou umělcích. Je tu jídlo věnované Louisi Armstrongovi a Fernandu Légerovi. Ema Destinnová dostala salát a Agatha Christie tu má svůj vlastní dezert.
V podstatě je to roztomilé. Jediný háček je v tom, že zmíněné celebrity mají se "svými" pokrmy velmi málo - nebo vůbec nic - společného. Co má německá herečka Lilli Palmer do činění s vepřovými medailonky na kari a žampiony porcini? A co její kolegyně, americká hvězda němého filmu Glora Swanson? Opravdu by si dala k večeři pořádnou porci sýrových nuget v africké tomatové omáčce?
Ne že by na těch anachronismech tak úplně záleželo. Jen by dávalo větší smysl, kdyby každá celebrita dostala jídlo, které bylo typické pro její éru a zemi, s níž si ji spojujeme. Ke Gustavu Klimtovi by se například hodilo něco rakouskouherského, třeba takový tafelspitz. A tak dále.
Jenže taková jídla by asi moc nesedla zdejšímu šéfkuchaři. Na webové stránce se o kuchyni této restaurace praví, že jde o "pravé české jídlo v mezinárodním stylu". Co se týče mě, neshledala jsem na jídle nic moc "pravého českého" ani "mezinárodního". Jídelní lístek působí jako nahodilé seskupení nápadů, které nedávají žádný smysl.
Samozřejmě nemám nic proti troše kulinární kreativity. Některé kombinace jsou ale zkrátka ze zásady špatné - ať už je původní úmysl jakkoli dobrý. Třeba zeleninový salát s párečky. Nebo krůtí prsa plněná brynzou a kysanou smetanou. Dokonce aniž bych tyto kreace ochutnala, troufám si tvrdit, že budou nejspíš dost děsivé.
Brynza v avokádu
Svoje tvrzení mohu ovšem částečně založit na jiných bizarních kombinacích, které jsem ve Století skutečně ochutnala. Taková Lola Montez - neboli avokádo plněné rajčatovou směsí escabache (98 Kč) - zněla dobře. Teoreticky. Jenže rajčata byla vložena do sýrové omáčky, která připomínala tekutější verzi brynzové pomazánky z lahůdek. A to k avokádu opravdu nejde. Plod by navíc potřeboval ještě trochu dozrát, aby se plně rozvinula jeho chuť. (A mimochodem moc nechápu, proč se rajčatová směs jmenovala escabache. Tento termín se obvykle vztahuje k pokrmu z marinovaných ryb typickému pro španělsky mluvící země.) Jediným kladem tohoto pokrmu byl salát - čerstvá směs lístků několika druhů zeleného salátu.
Stejnou směs listů obsahoval i salát Emy Destinnové (139 Kč), jinak nahodilá kombinace kachních jater, kousků praženého toustu, pečeného jablka, rajčat, černých a zelených oliv, kukuřice, hrášku a nejspíš čehokoli dalšího, co kuchař našel zastrčené ve spodní přihrádce ledničky. Pokud pokládáte za nutné, abych vám teď vysvětlila, proč se k sobě tyhle ingredience (zejména jablka, rajčata a olivy) opravdu nehodí, tak je možná ta pravá chvíle na to, abyste si ve Století rezervovali stůl. Protože vám tady možná opravdu bude chutnat.
StoletíKarolíny Světlé 21, |
Banány na steaku
Co mě ve Století mrzelo nejvíc, byly občasné záchvěvy kvality, která však byla vzápětí neodvratně pokažena další podivuhodnou kombinací surovin. Tak třeba William Somerset Maugham (218 Kč) je jemný, dobře okořeněný rumpsteak ve smetanové pepřové omáčce. Zní to dobře, že? Taky by to dobré bylo -bez těch banánů. Ano, čtete správně: banánů. Na steaku. Na steaku s pepřovou omáčkou. Víc vědět netřeba. Škoda že jídlo je tu tak strašné, protože prostředí je příjemné a obsluha dobrá (a pohledná, jak jsem si nemohla nevšimnout). Přesto by mě nikdy nenapadlo uvažovat o téhle restauraci jako o jedné z nejlepších ve městě - i když uvážím její cenovou výhodnost. Ale co já vím? Jak se zdá, většina lidí si myslí něco jiného.
