Kameny však nelámali v blízkém okolí. Bloky o hmotnosti až čtyři tuny pocházejí z 240 kilometrů vzdáleného pohoří Preseli na jihu Walesu. Proč lidé převáželi těžké kameny na takovou dálku?
Část cesty z jižního Walesu na Salisburské pláně v jižní Anglii urazili pravěcí lidé s kameny na stavbu Stonehenge po moři. Dále do vnitrozemí pak putovaly kamenné bloky proti proudu řek. Plavit se na prámech s těžkým nákladem nebylo jednoduché. Skutečné peklo ale přichystaly dopravcům suchozemské etapy transportu. Proč lidé nepoužili kameny z blízkých lomů a tuhle dřinu si neušetřili?
StonehengeProč stavitelé slavného Stonehenge dopravovali doleritové kameny ze stovky kilometrů vzdáleného lomu? Nový výzkum naznačuje, že to bylo díky zvláštním akustickým vlastnostem tohoto materiálu. Údery do balvanů rezonují kovovými zvuky a jsou slyšet na velkou vzdálenost. Stavitelé dopravili část kamenů z bližší oblasti Marlborough Downs. Většina ale putovala po moři a řekách z 240 km vzdáleného pohoří Preseli. Dřívější studie provedená na replice monumentu ukázala, že i samotné uspořádání kamenů mělo zvláštní akustické vlastnosti. Mluvčí, který stál uprostřed, byl ze všech míst stavby skvěle slyšet. |
Vědci nabízejí k vysvětlení celou řadu teorií. Podle britského archeologa Colina Richardse z University of Manchester byl namáhavý transport kamenů na megalitické stavby jistou formou furiantství - soubojem o společenskou prestiž, o respekt a v konečném důsledku o vliv a moc.
„Různé skupiny soutěžily v tom, kdo dokáže dopravit na místo stavby mohutný kámen a prokáže tak schopnost vykonat společnou práci. Nikdy předtím lidé nestěhovali tak velké kameny na tak velké vzdálenosti. Podnikali něco, o co se předchozí generace vůbec nepokoušely. Byla to podívaná a lidé přicházeli, aby to spatřili na vlastní oči. Zajímalo je, kdo uspěje a kdo pohoří,“ říká Richardsomotivech dálkového transportu obřích kamenů.
Paul Devereux a Jon Wozencroft z londýnské Royal College of Art nabídli nedávno na stránkách vědeckého časopisu Time and Mind pro volbu kamenů ke stavbě Stonehenge jiné vysvětlení. Podle nich si stavitelé vybrali kamenné bloky vylomené z doleritových skal v pohoří Preseli zcela cíleně pro jedinečné vlastnosti tamější horniny.
Kamenné zvony
Devereux a Wozencroft si položili otázku, co mohl pravěký člověk v pohoří Preseli vidět nebo slyšet a co z toho mohlo mít pro stavitele Stonehenge takový význam, že se rozhodli importovat tamější kamenné bloky. Vědce zaujalo místo zvané Maenclochog. Název je někdy odvozován od irského „clochog“ neboli skalnatý, rozeklaný.
Častěji se ale vznik názvu odvozuje z velštiny, kde „maen“ znamená kámen a „clochog“ je označením pro zvony. Ještě na konci 19. století se takové „kamenné zvony“ skutečně nacházely jižně od Maenclochogu. Byly to velké balvany, které po úderu jiným kamenem vydávaly kovově zvonivý zvuk. To se jim stalo osudným. Místní lidé uvěřili, že zvuk prozrazuje zlatý poklad ukrytý uvnitř balvanů, a roztloukli kameny na suť.
Oba vědci se přesvědčili, že dolerit z pohoří Preseli má skutečně výjimečné akustické vlastnosti. Vloni zahájili se svolením úřadů experimenty přímo ve Stonehenge. Jako „kladívko“ použili oblé křemenné valouny. Těmi pak ťukali na stonehengeské monolity přes kamennou „podložku“ chránící monument před poškozením. Přitom pečlivě zaznamenávali vzniklé zvuky a rezonance. „Při úderech na různá místa jednoho a téhož bloku se ozývají různé zvuky,“ konstatují výzkumníci. Škála zvuků je skutečně pestrá. Některé kameny zní podobně, jako kdyby „kladívko“ udeřilo na pevný kov. Jiné vydávají po úderu zvuky podobné bubnování na plechový bubínek a výjimkou nejsou ani zvuky připomínající dobře rezonující dřevo.
Vědci jsou přesvědčeni, že na monolity Stonehenge bylo možné hrát jako na obří kamenný xylofon. Původně stálo ve Stonehenge snad až osmdesát kamenů dovezených z pohoří Preseli. Dnes jich zbyla asi polovina a akustika některých zřejmě těžce utrpěla, když byly v 50. letech minulého století zabezpečeny proti zřícení zabetonováním „paty“ bloku do země.
Při testech akustických vlastností kamenů přímo v pohoří Preseli se nesl výsledný zvuk na vzdálenost jednoho kilometru. Vědci s překvapením zjistili, že kameny nesou četné stopy po dávných úderech. Znamená to, že lidé o akustických vlastnostech doleritu z pohoří Preseli věděli i v dávné minulosti a využívali je ke komunikaci na dálku, podobně jako afričtí domorodci při předávání zpráv bubny.
Stopy po dávných úderech jsou patrné i na blocích ve Stonehenge. Devereux a Wozencroft jsou proto přesvědčeni, že Stonehenge sloužilo i jako obří hudební nástroj, jehož zvuk se nesl do dálky - podobně jako se nese zvuk zvonů z dnešních kostelních věží. Tato „kamenná hudba“ byla součástí náboženských rituálů, jež se ve Stonehenge po tisíciletí odehrávaly.
Přednáškový sál
O tom, že Stonehenge bylo budováno s ohledem na jeho akustiku, svědčí také výzkum britského týmu vedeného Brunem Fazendou z University of Salford. Dnešní Stonehenge je pouhým torzem dávného monumentu a jeho akustika je zborcená. Fazenda proto prováděl pokusy a měření v americkém Maryhillu, kde byla v roce 1929 postavena betonová replika Stonehenge. Stavba vznikla jako svérázný památník vojáků, kteří padli v první světové válce, a její uspořádání odpovídá tomu, jak vypadalo anglické Stonehenge někdy kolem roku 1500 před naším letopočtem.
Fazenda a jeho spolupracovníci odhalili v maryhillské kopii Stonehenge podobný odraz zvuku, jaký je vyžadován například v přednáškových síních, kde je důležité, aby všichni posluchači dokonale slyšeli a přednášející nemusel křičet. Ve studii publikované v Acoustics Bulletin zvažuje Fazenda akustické vlastnosti Stonehenge především ve spojitosti v tím, jak tu lidé vnímali mluvené slovo. Výsledky výzkumu Devereuxea Wozencrofta však nastolily otázku efektu dozvuku mezi kamennými bloky Stonehenge i v souvislosti s „kamennou hudbou“.
