Jistý problém tohoto tvrzení spočívá v tom, že jeho autor, slavný argentinský spisovatel, byl poloslepý, nakonec oslepl zcela. To, že větu pronesl právě v Argentině, vyžadovalo zřejmě kus odvahy. Ještěže měl dobré vztahy s vojenskou juntou, která ovšem měla ráda fotbal. Skoro všechny režimy moderní doby přitom mají či měly rády fotbal. Je známé, že Mussolini fandil Boloni a Franco Realu Madrid, Stalin pravděpodobně přál moskevskému Dynamu, kterému dovolil na podzim 1945 výlet do Londýna – a po návratu hráče kupodivu neposlal do gulagu, jak by to bylo logické...
VŠE O FOTBALOVÉM MS NAJDETE ZDE |
Zajímavou výjimkou mezi diktátory byl, ano, Hitler. Hitlera fotbal nudil, nezajímal ho, jeho sledování považoval za ztrátu času. Na fotbale byl prý jenom jednou, a to během berlínských olympijských her, které sám pořádal. Dne 6. srpna 1936 seděl na tribuně při utkání Norsko versus Německo. Norové překvapivě vyhráli dva nula a rozladěný Hitler prý ani nevydržel do konce zápasu.
Přitom rasové důvody tady určitě nehrály roli, jako kdyby Němci prohráli třeba s Poláky nebo s námi: germánští Norové byli Hitlerovi oblíbenci, ale prostě ho to nebavilo. Sport byl pro něj nikoli zábavou, nýbrž prostředkem k utužení těla a ducha: pokud se mu něco líbilo, tak to byla atletika a box, jenže v obojím zase příliš často vyhrávali černoši, takže to Hitler neměl vůbec jednoduché.
V každém případě, fotbal ho prostě vůbec nezajímal, což ale neznamená, že ti, které nezajímá také, jsou podobní Hitlerovi. Je třeba plno vegetariánů nebo obdivovatelů opery a ani jeden se nechystá napadnout Polsko. Tedy aspoň doufejme...
