Nikdo není dokonalý, zní slavná poslední replika komedie Někdo to rád horké Billyho Wildera. Skutečně není. Snad s výjimkou právě Wildera, který – přinejmenším na poli kinematografie – dokonalosti, nebo alespoň čehosi jí se blížícího dosáhl. Billy Wilder (1906–2002) v něčem představuje protipól romantické představy velkého umělce, který v tvůrčích mukách někde na periferii penězi posedlého světa o hladu pracuje na díle, do nějž se snaží vtělit svou velkou vnitřní pravdu. Wilder byl součástí „systému“, možná jedním z jeho vrcholných produktů, úspěšný a víc než zajištěný autor komerčně atraktivních snímků. Suverenita a invence, s nimiž zvládal filmové vyprávění, ale činí jeho díla příkladem dokonalosti víc než jenom řemeslné.
Byl autorem klasických filmů více žánrů, v Pojistce smrti (1944) vytvořil vrcholný film noir, Svědek obžaloby (1957) je perfektní soudní drama, kromě Někdo to rád horké režíroval ještě další těžko překonatelné komedie (např dnes už méně známou Raz, dva, tři). Wilderův styl, schopnost sdílně a svižně vyprávět, je výrazem toho nejlepšího z Hollywoodu. Zároveň jsou Wilderovy filmy v něčem popřením toho, co se pod slovem Hollywood rozumí. Pod dokonalou formou je u Wildera prakticky vždy přítomný spodní proud pobavené skepse, možná až cynismu, vypráví s distancí pozorovatele, jenž nebere svět moc vážně.
Mrtvý muž vypravuje
Asi nejvýraznějším vyjádřením sžíravé životní skepse je ve Wilderově filmografii Sunset Blvd., „film o filmu“, něco mezi komedií, příběhem vraždy a hororem či strašidelnou historkou. Záběry ze slavné ulice Sunset Boulevard, kde v časech klasického Hollywoodu sídlila největší studia, doprovází hlas vypravěče. Rychle se ukáže, že to je mrtvý muž (podobně jako v Pojistce smrti), Joe Gillis (William Holden), jehož tělo nadnáší voda bazénu – toho statusu úspěchu ve světě slávy a bohatství.
Zastřelený rekapituluje cestu, po níž se na tohle místo určení dostal. Joe byl neúspěšný scenárista, jedna z jeho prací byla zamýšlena jako obraz života chudých lidí stižených hospodářskou krizí a studiový systém ji překlopil ve drama z paluby torpédoborce.Nemá peníze, zato má spoustu dluhů a věřitelé dotírají, vypadá to, že svůj hollywoodský sen bude muset vzdát. Ujíždí z města před exekutory, zastaví ho ale píchlá pneumatika.
Hledá úkryt, shodou okolností ho najde v rozlehlém sídle, v němž žije Norma Desmondová (Gloria Swansonová), velká hvězda němého filmu, která ale byla s nástupem zvuku zapomenuta. Žije sama s komorníkem Maxem (Erich von Stroheim) uprostřed připomínek někdejší slávy, spřádá nesmyslné sny o velkém návratu. Když se dozví, že Joe je scenárista, hned ho do svých plánů zapojí. Joe v jejím domě najde útočiště i práci, je si ale dobře vědom toho, že Norma propadla choré iluzi. Norma se na myšlenku comebacku i na Joea osobně upíná čím dál silněji. Její představy se jednou nutně střetnou s realitou...
Velikání v malých rolích
Wilderův film jako by se odehrával ve dvou světech. Na jedné straně realisticky zachycená současnost, drobné role v Sunset Blvd. mnohdy představují skutečné hollywoodské veličiny, například režisér populárních velkospektáklů Cecil B. DeMille nebo génius němé grotesky Buster Keaton. Na druhé straně přízračný svět Norminy domácnosti, klaustrofobický strašidelný dům, jímž bloudí jeho hrůzu i soucit budící paní. Velikášská, egocentrická a dojemná ve své pomýlené a temně komické snaze vrátit čas. V podání Glorie Swansonové, jež sama byla velká hvězda němé éry, ji představuje jako ženu, která nepřestala hrát ani ve chvíli, kdy diváci už dávno odešli. Neumí než přepjatá gesta, afektované city, velká zvolání, jež nemohou neznít marně a trapně, a ve slavném finále („Jsem připravená na svůj detail.“) se její urputná snaha obelhat samu sebe překlopí do čirého šílenství.
Gloria Swansonová a Cecil B. DeMille
Wilder s jistotou a vynalézavostí vypráví příběh, v němž film hraje roli jakéhosi zlého kouzla, černé magie. Ovládá lidi tím, že v nich probouzí nenaplnitelnou touhu po něčem, co by být mohlo nebo co snad nějakou dobu bylo, a mění je přitom v groteskní karikatury. Málokdo je v Sunset Blvd. čistý. Joe není typ zapáleného umělce, v němž konfrontace s bezcitným systémem zničila talent. Třeba ho nikdy neměl, spoustu věcí si namlouval. Možná že skutečným srdcem filmu je komorník Max, jehož osobní historie je časem odhalena a není nepodobna příběhu jeho představitele, druhdy známého režiséra von Stroheima. I on je otrok minulosti a nějakých pomýlených představ, postava černočerné frašky. Snad díky tomu, že ho nepohání sebeláska, svou „nemoc“ ale snáší s jakousi legrační důstojností.
