Zaprvé prohibice, už na ostrovy mi chodily útržky informací o metanolové kauze. Když jsem odjížděla z republiky, vypadalo vše relativně v poklidu, během pár dní se ale aféra stihla neuvěřitelně rychle rozjet. Několikrát denně mi chodily smsky se zvyšujícím se počtem mrtvých a hospitalizovaných i s údaji o počtu zadržených či krocích vlády.
ČTĚTE TAKÉ: |
V pátek pak přišla prohibice, z malebného ostrova na sever od Sicílie se taková zpráva zdála opravdu neuvěřitelná. Zvenku vždycky všechno vypadá tak nějak jinak, než když jste uprostřed dění. Nevěděla jsem, co mě v Praze čeká, pro jistotu jsem se tedy na letišti v Catanii stavila v duty free shopu. Cinkání lahví pak dost pobavilo ostatní cestující v letadle, myslím ale, že nějakou tu lahev si z ciziny přivezl téměř každý. A ti ostatní možná litovali, že tak neučinili.
Od pondělí jsem se zase plně zapojila do pracovního provozu, takže už po pár hodinách mi ani nepřišlo, že jsem ještě před nedávnem opalovala ve třicetistupňovém horku a nedělala prostě vůbec nic. Kromě zmíněné prohibice, na kterou jsem přijela tedy, dá se říct, připravená, mě ale při projíždění událostí minulého týdne mnohem více zarazila úplně jiná věc – výrok českého premiéra Petra Nečase o takzvaném dalajlamismu. Cože? Nevěřila jsem vlastním uším.
Je pravda, že už na konci srpna jsem si v médiích všimla výroku prezidenta Svazu průmyslu a dopravy Jaroslava Hanáka. Už to mě zarazilo. Hanák tehdy apeloval na české politiky, aby se na oficiální úrovni nesetkávali s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou. Podpora Tibetu totiž podle něj poškozuje zájmy českých exportérů v Číně. V životě by mě nenapadlo, že se na podobnou vlnu naladí i český premiér. Ale stalo se. Prý že českého exportu škodí některé „módní politické projevy“. A zmínil konkrétně dva: „Umělé a falešné adorování takových záležitostí, jako je ruská skupina Pussy Riot, něco, co je vrcholem nevkusu, v žádném případě to není něco, co symbolizuje svobodu a demokracii...
Řekl bych i druhý konkrétní případ a to je moderní politická móda dalajlamismu. To znamená vzývání dalajlamy.“ Jasně, holky z Pussy Riot jsou bláznivé a mají šílené nápady, ale trestat je za to několikaletým vězením? (mimochodem podobně mi zůstává rozum stát nad jedním trestem i v Česku, konkrétně odsouzení Romana Smetany za pokreslení předvolebních plakátů na 100 dní ve vězení. Jasně, trestní zákoník je trestní zákoník, ale nehodnotí se při výši trestu i stupeň nebezpečí pro společnost?
Jak je nebezpečné to, že je občan této republiky nespokojen s politickou situací, a tak přikreslí politikům tykadla? Trochu až ruský model, přijde mi) Ale zpátky k premiérovi a jeho výroku. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg Nečasova slova označil za hrozivý úlet. A měl pravdu. Česká zahraniční politika je hodně roztříštěná, něco jiného dost často říká prezident, premiér i šéf diplomacie. Pro naše zahraniční partnery jsme často nečitelní, naše postoje bývají nejasné. Čeho jsem si ale vždy na nás vážila, byla právě otevřená podpora opozice a disidentů v nedemokratických režimech, ať již jde o Kubu, Barmu či Bělorusko. A také podpora Tibetu.
Ne nijak výrazná, ale přesto tam byla. S dalajlamou se hodně přátelil například bývalý český prezident Václav Havel. To by se teď mělo změnit kvůli byznysu? Začneme kašlat na lidská práva, hlavně že budeme mít výhodné zakázky? Doufám, že to tak nebylo myšleno. Že prostě premiér chtěl jen říct nějakou úlitbu byznysmenům, ale ve svém jádru si to nemyslí. Jestli ano, jsem zklamaná.
ČTĚTE VÍCE |
Každopádně jak je vidět, problematické vztahy s Čínou řeší i celá Evropská unie. V Bruselu se zrovna ve čtvrtek setkal s nejvyššími unijními představiteli čínský premiér Wen Ťia-pao. Samozřejmě že se řešil byznys, dluhová krize, ale i spolupráce při snižování emisí skleníkových plynů. Pikantnější na celém setkání byla ale i jiná věc – závěrečná tisková konference.
Ta se měla normálně konat a účastnit by se jí mohl jakýkoliv akreditovaný novinář. Jenže Peking se ozval, že to ne. Že prý si čínské novináře, kteří se mohou dostavit, jmenovitě vyberou a že i EU si může vybrat pár zástupců některých médií, aby bylo celkem účastníků mini-briefinku tak třicet. A ještě že by i nad nimi měli Číňané právo veta.
Veškeré snahy dohodnout se nějak jinak zkrachovaly. A jak to tedy Brusel vyřešil? Tiskovou konferenci pro novináře úplně zrušil. Myslím, že určitě lepší řešení, než si nechat od Pekingu něco diktovat. Někdo by mohl říct, že šlo přece jen o drobnost. Jenže i některé maličkosti jsou důležité.
