Rumunsko nyní prožívá pravý opak. Prezident a premiér se nedokázali dohodnout, kdo by měl na jednání evropských špiček jet – chtěli tam být oba. Došlo to až tak daleko, že o celé věci rozhodoval místní ústavní soud. Prezident Traian Basescu tvrdil, že zastupovat zemi v zahraničí je jeho pravomoc. Podle premiéra Victora Ponty se to ale netýká ekonomických záležitostí, o kterých lídři EU nyní rozhodovali. Ústavní soud nakonec ve středu rozhodl, že právo jet do Bruselu má prezident.

Jenže v tu chvíli byl již premiér na cestě do belgické metropole. Basescu tedy nakonec zůstal, nejspíš naštvaný, doma. Jak uvedl, nechtěl vnést do jednání unijních špiček zmatky, stačí, že se politici dost často dohadují mezi sebou a ještě k tomu, aby řešili na koho z Rumunů se mají obracet? A kdo bude sedět v jednací místnosti?

Byla by to dost trapná situace. Napětí mezi oběma muži se ale v Bruselu stejně řešilo, tedy alespoň novináři se o to zajímali. Podle Ponty plní ústavní soudci rozkazy prezidenta, což se mu nelíbí, a také proto verdikt ignoroval. Zároveň ale vstřícněji dodal, že by si měli s Basescem své pravomoce vyjasnit nejen slovně, ale i písemnou změnou zákonů, aby již příště nedocházelo k dohadům.

Téměř ve stejnou chvíli měl ale tiskovou konferenci v Bukurešti i prezident Basescu, který prohlásil, že účast Ponty na summitu není legitimní a že mu premiér brání ve vykonávání jeho funkce. Takže dohoda, kdo z nich má co dělat, říkat, čeho se účastnit, asi nebude jednoduchá. Ledaže by se oba začali chovat trochu racionálněji a jako normální rozumní lidé se prostě dohodli. Přes občasné minirozpory to tak funguje i v ostatních zemích EU. Za Českou republiku třeba jezdí na summity premiér, jen v případě nějakých ceremoniálních akcí či některých mimořádných jednání projevil zájem přijet namísto něj prezident. Nějaké rvačky o to, kdo bude v Bruselu za ČR sedět, se tady opravdu nekonají.

Jiné spory, mnohem osobnější, musí nyní řešit francouzský prezident François Hollande. Dvě ženy jeho života – matka jeho čtyř dětí Ségolene Royalová a jeho nová partnerka Valérie Trierweillerová – se totiž nesnesou. Tedy teď už se atmosféra zklidnila, ale ještě před pár dny do sebe obě ženy šily v médiích a na sociálních sítích. Informace o prekérní situaci, ve které se Hollande vyskytl, neunikla ani barmské političce a disidentce Su Ťij, která v těchto dnech navštívila Paříž. Francouzského prezidenta tak trochu poškádlila, napsal list Libération. Když večeřeli v Elysejském paláci, Hollande jí představil svou vládu, ve které je rekordních devět žen. Su Ťij ho za tak velkou účast něžného pohlaví v kabinetu pochválila, zároveň prý ale dodala s odkazem na ženy v jeho okolí, které na něj mají vliv:“To jste si opravdu všechny ty ženy do ministerských funkcí vybral sám, nebo vás donutily?“ Jak na takovéto poškádlení Hollande reagoval, ale už bohužel deníky neuvedly. Od pohledu vypadá trochu jako suchar, ale třeba dokáže být i vtipný a pohotový.

Na závěr jen takové malé zajímavé „víkendové“ upozornění, které se netýká jen evropského kontinentu, ale celého světa. „Dej mi ještě vteřinku.“ Tuhle větu každý z nás zná a třeba i často používá, aby získal čas. Tuto sobotu nám ale vědci a hodináři skutečně jednu vteřinu přidají. Jak je to možné? Každý den má 86 400 vteřin, jde o jedno otočení Země kolem své vlastní osy. Jenže na naší planetu působí svými gravitačními vlivy Měsíc a Slunce a dochází tak k drobným vychýlením. Koordinovaný světový čas se tímpadem časem začne lišit od nejpřesnějšího mezinárodního atomového času. Proto nám vědci občas přidají jednu sekundu, aby se to srovnalo. A právě to nastane nyní v sobotu, 30. června. Poslední minuta dne bude mít 61 sekund, prostě se na chvilku zastaví čas. Co se dá za tuto chvilku navíc stihnout?

Britský list The Daily Telegraph nabízí ve své anketě i následující možnosti: čtyřicetkrát extrémně rychle mrknout, přečíst první tři slova Vojny a míru, zhluboka se nadechnout, ale i vyslovit žádost o ruku. Můžete si říkat, je to jen jedna vteřina, to nikdo z nás ani nezaznamená, nemá smysl to řešit, jenže ono to důležité je. Počítače, které jsou závislé na přesném času, se musí přeprogramovat, rovněž i satelity musí „vědět“ o této přestupné sekundě. Někdy je totiž doslova každá vteřina důležitá. Právě i z tohoto důvodu nikdy v minulosti nedošlo ke startu rakety právě v tento „delší“ den. Těžko by se totiž odpočítávalo: Tři, dva, jedna, jedna a pak až teprve start!