25. října 2011 9:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Smíchoff vzpomíná a baví
se. Úplné zlo to není

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Estrádní kabaret jako oslava narozenin | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Estrádní kabaret jako oslava narozenin | foto: Švandovo divadlo
Švandovo divadlo zahájilo provoz prvního října 1881. Stotřicáté narozeniny si třetí nejstarší pražské divadlo připomíná autorskou inscenací Smíchoff/on.

Podstatným rozdílem oproti běžným jubilejním projektům je to, že Smíchoff/on má ambici stát se řádnou součástí repertoáru, a musí tudíž naplnit nejen nároky sebeoslavné, ale i ryze umělecké. Výsledkem spolupráce dvojice scenáristů (dramaturgyně Lucie Kolouchové a uměleckého šéfa Dodo Gombára) s režisérkou Natálií Deákovou je útvar poněkud neurčitých obrysů.

Jako by se nedokázali rozhodnout, co vlastně chtějí vytvořit: sebeoslavnou besídku, napůl žertovné a napůl vážné kalendárium Švandova divadla, ironický kabaret na vybrané motivy z historie nebo snad jakousi tragikomedii hereckých typů, které procházejí divadelní šatnou ve všech epochách? Nejspíš od všeho kousek.

Úplně zlé to naštěstí není, Smíchoff/on dopadl lépe, než by skeptik očekával, nesklouzl k banální samožernosti a nabízí i několik docela silných míst. Celkově to ale je večer hodně nevyrovnaný a navíc nepřípadně dlouhý; tři hodiny jsou na útvar tohoto typu prostě moc.

Unaveně ironický kabaretiér

Průvodce večera Tomáš Pavelka důsledně setrvává v poloze unaveně ironického kabaretiéra, glosuje dění na scéně a příležitostně připomíná kontext. Nabízí přitom jak potřebnou dávku uvolněné ležérnosti, tak sympatickou schopnost příležitostně zaimprovizovat.

Celou inscenací kromě něj prochází i komická postava snaživé inspicientky a diplomaticky opatrného ředitele; Marek Pospíchal se od zakladatelské figury Pavla Švandy postupně dopracuje až k současnému řediteli Danielu Hrbkovi. Zbylí členové ansámblu rozehrávají tzv. obory - od naivky přes zneuznaného druhořadého herce po afektovanou heroinu. Výsledkem je sled scének, oddělených písněmi nebo informativně žertovnými dialogy konferenciéra s inspicientkou. A nad tím vším visí pozlacená Thespidova kára a vedle ní poblikávající nápis NADĚJE.

Večer začíná pěkně zostra: téměř středoškolskou parodií tradiční rytírny pojednávající o vzniku Smíchova. Následuje dosti zbytečná připomínka toho, že si ve Švanďáku zahrál mladý Julius Fučík a upachtěně vtipná scénka o tom, jak se Karel Čapek ucházel o Olgu Scheinpflugovou. Výraznou změnu k lepšímu přinese posun do poválečných let, kdy se smíchovská scéna stala neblaze proslulým centrem socialistického realismu a ideologického sekernictví. Tady mají inscenátoři v rukou opravdu dramatický materiál a představení díky tomu citelně ožije - není divu, že se tomuto období věnují nepoměrně více než kterémukoli jinému.

Píseň Josefa Vinkláře

Připomínka událostí typu vynuceného odchodu režiséra Macháčka nebo vyhození rodiny Švandů z jejich vlastního divadla má svou váhu navzdory tomu, že v samotných scénkách inscenátoři nepřekročí hranice pouhé ilustrace; pokusy o zobecnění nebo autorský komentář vyznívají poněkud křečovitě. Typickým příkladem je píseň Josefa Vinkláře, jehož role v konfliktu s Macháčkem je dodnes nejasná (ale bezpochyby nehezká). Je jistě záslužné být ostrý, jenže verše jako třeba „Jsem kurva s kabátem stokrát převráceným“ nenabídnou o mnoho víc než plané siláctví.

Smíchoff/on

Inscenace ke 130.výročí založení Švandova divadla v Praze
Premiéra 15. října 2011

Písně jsou ostatně nejslabším bodem celé inscenace; toporné veršování a komplikované melodie, s nimiž účinkující - byť pěvecky vesměs dobře vybavení - urputně zápolí. Po odeznění dramatických padesátých let se inscenace nezadržitelně mění v pouhé kalendárium. Po rudém schodišti přijde a odejde několik ředitelů, publikum se v rychlém sledu dočká spršky základních informací (včetně opatrné evokace nedávných sporů Kříž vs. Burešová nebo Hrbek vs. Lang), odlehčených nezávazně žertovnými scénkami (třeba jak krásně se v osmdesátých pařilo v místním divadelním klubu). Vše skončí připomínkou připravovaného konkurzu na nového ředitele, sborovým zpěvem písně o kontinuitě (s verši jako „čekáme, co budeme hrát, čeká nás vzestup, nebo pád?“) a rozsvícením velkého nápisu NADĚJE.

Premiérové publikum vyhlíželo spokojeně a vytleskalo si přídavek o požáru Národního divadla. Ke gratulaci k významnému výročí se lze připojit; v ostatních ohledech je na místě spíše opatrná naděje.

Vladimír Mikulka, divadelní kritik
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz