Vyzvedl mě před stánkem s kebabem. Odvezl na piknik ke břehu moře, vytáhl nůž. Na sýr. Bylo to v jižním Švédsku, v Ladonii. Pod rozměrnou sochou, kterou tamní výtvarník Lars Vilks léta tvořil z posbíraných klacků. Roku 2010. Tři roky poté, co nakreslil psa s hlavou Mohammeda. Dva islamisté se tehdy pokusili zapálit jeho dům. Jiní jej napadli při přednášce na univerzitě. Al-Kájda vypsala na jeho hlavu odměnu 100 000 dolarů. A americké a irské tajné služby zadržely teroristickou skupinu, jež ji chtěla získat. Nyní, o pět let později, Lars Vilks v telefonickém rozhovoru pro magazín Pátek LN vypráví o tom, jak se žije ve fatvě i o tom, že podobný piknik, by už dnes probíhal jinak.
LN: Od koho jste se dozvěděl, že teroristé vystříleli pařížskou redakci Charlie Hebdo?
Zavolal mi známý, zapnul jsem počítač a za pár minut jsem byl v obraze. Vzápětí mi volala média, protože jsem pro ně v tomto směru zajímavou osobou. Byl jsem v jistém vztahu s Charlie Hebdo.
LN: Znal jste jejich karikaturisty osobně, potkal jste se s nimi?
Charlie Hebdo získalo před několika měsíci cenu Larse Vilkse. A při té příležitosti jsem se setkal s šéfredaktorem Gerardem Briardem, uspořádali jsme tehdy přednášku o Charlie Hebdo. Povídali jsme si pak dlouho, bylo to fajn, zajímavé setkání. Říkal mi, že bych ho měl navštívit ve středu, protože to je den, kdy se scházejí všichni. Stalo se to ve středu…
LN: Neobáváte se, že se ta vaše cena teď stane jakýmsi polibkem smrti? Že se teď všichni budou bát, jen aby ji nedostali?
Zajímavý pohled! Zajímavý! Uvidíme jestli někdo bude chtít bojovat za svobodu slova. Ale můj pes (na diplomu je vyobrazena Vilksova karikatura – pes s hlavou Mohammeda) přinesl štěstí aspoň Gerardovi, protože on byl jedním z těch, kdo měl to štěstí a ten útok přežil.
LN: Posílila nějak v těchto dnech vaše ochranka?
Mám ochranku. Když se takové věci stanou, tak vždycky zesílí. Vždycky to tak dělají.
LN: Změnilo se něco od našeho výletu do Ladonie v roce 2010? Stále žijete tak svobodně jako dřív?
Rok na to jsem dostal ochranku, bodyguardy. A tím se můj život změnil. Už se nikam nemůžu vydat sám, pořád se mnou někdo je, a všechno musí být předem naplánované. Žiju velmi organizovaný život. Jasně, oni jsou flexibilní, ale bez plánování se to neobejde. Už tak žiju od roku 2011, je to pro mě normální.
LN: Nyní pochoduje celá Paříž a volá: je suis Charlie! Všichni jsme Charlie! Deklarují tím, že se nevzdají svobody slova. Z reakce ve Skandinávii jsem byla na rozpacích, po útocích vám nikdo takovou podporu nevyjadřoval. Cítíte po masakru v Paříži větší zastání?
Musíte pochopit jednu věc, že podpora pro Charlie Hebdo je podpora pouze pokrytecká. Je tu nyní mezinárodní tlak na to, aby všichni povstali a přidali se k demonstracím. Musí tam být. Protože se stala opravdu velká tragédie. Bylo tam moc mrtvých. Ale je třeba porozumět, proč ti lidi zabíjeli v Charlie Hebdo. Protože západní civilizace je utlačovala. … Tohle čtu v debatách. Ty debaty ale nejsou o mě, protože já jsem ještě živý. Kdyby mě někdo zastřelil, asi by byli smutní i kvůli mně. Možná bych pak získal podporu, ale já jsem bohužel ještě naživu. A když na nás někdo pořádá atentáty, útoky, a ony se nepodaří, tak lidi říkají, ale to nebylo až tak vážné: „On nebyl v opravdovém nebezpečí.“ Jak říkám, aby se za vás někdo postavil, musíte být mrtvý.
Celý rozhovor s Larsem Vilksem o životě s bodyguardy za zády a o tom, zda přijímat uprchlíky z muslimských zemí si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 16. ledna.
Dále si v magazínu najdete:
- Rozhovor s legendou českého sklářství, devadesátiletou Jaroslavu Brychtovou.
- Rozhovor s pirátským starostou Mariánských Lázní Vojtěchem Frantou.
