Pro politiku by se to zdála být téměř smrtící kombinace, ale Andreji Babišovi svědčí. Proč?
Majetek Andreje Babiše je velký, ale jeho samotného neodděluje od lidí chudších. Babiš s nimi mluví, tweetuje, mailuje, reaguje, sem tam mu ujede nějaké slovíčko, občas se splete, tak se druhý den opraví a jede dál. To je v české politice novum. Omylný boháč triumfuje v rybníku, který dlouhá léta ovládali neomylní politici, o jejichž majetcích se nikdy nemluvilo. Dalším paradoxem je fakt, že Andrej Babiš zpřísňuje systém, což je samozřejmě nepříjemné a nepopulární, ale preference mu to nesnižuje. Proč? Český člověk zřejmě pochopil, že zpřísnění výběru daní má svou logiku. Jsou to pravidla, která konečně musejí dodržovat všichni stejně.
Hrdinství pohasíná, hodnota schopností roste
Český šovinismus je už dlouho jen prázdnou báchorkou, zejména ve vztahu ke Slovensku, ale zřejmě i téma totality je už přežité. Byl tu sice pokus spojit Andreje Babiše s temným stínem komunistické tajné policie, ale k ničemu to nevedlo. Nejde ani tak o verdikt soudu v této věci jako o fakt, že to vlastně už v Čechách nikoho moc nezajímá. Není dokonce vyloučeno, že úspěšná totalitní minulost působí na mnohé Čechy sympaticky. Úspěšných lidí nebylo v té době v praktických činnostech zas tak málo a některé úspěchy se tehdy dobývaly opravdu těžko.
MACHÁČEK: Bude Zemanova vláda? Co je tentokrát jinak |
Postavit se proti totalitnímu režimu bylo samozřejmě velkým osobním hrdinstvím, které je po zásluze dodnes ceněno. Nemusí být ovšem nutně spojeno – a většinou také nebylo spojeno – s praktickými schopnostmi. Se vzděláním, znalostí jazyků, vůdčím elánem a kritickým myšlením. S odstupem více než čtvrtstoletí samotné hrdinství trochu pohasíná a hodnota schopností v očích veřejnosti naopak roste. Nelze se tomu divit. Kdybych si měl vybrat v letadle mezi dvěma piloty, jedním schopným a jedním hrdinským, který však potřebné schopnosti nemá, volil bych jistě spíš toho schopného a na jeho morálku bych se moc neptal. Česká veřejnost se k totalitní minulosti zřejmě staví podobně.
Strategie ostatních politických stran, které se snaží Andreje Babiše diskreditovat, zatím nemá mnoho úspěchů až na jediný: přestalo se mluvit o OKD a pozornost se přesunula k jakýmsi korunovým obligacím. Tento úspěch je ovšem jen dočasný. Skutečný cíl, tedy eliminace Andreje Babiše z politiky, se zatím nepřibližuje, možná se dokonce trochu vzdaluje. Sjednocení politických stran proti Andreji Babišovi zdůrazňuje to, čemu všichni rozumíme: že tu opravdu je velký rozdíl, že je tu dělicí čára mezi starým a novým pojetím politiky, mezi zkorumpovanou, elitářskou minulostí a skutečnou, novodobou nezávislostí bohatých a schopných. Ve snaze Andreje Babiše pošpinit posilují politici mimoděk právě toto vidění situace.
Splnit si své povinnosti, ale nezaplatit ani o halíř víc
A ještě v jednom se ty strategie mýlí: český člověk – stejně jako kterýkoliv jiný občan v kterékoliv jiné vyspělé zemi – dbá při placení daní na to, aby splnil své povinnosti, ale aby nezaplatil ani o halíř víc, než musí. To je korektní a vysoce morální přístup, vyvážený na druhé straně zásadou, že i když na daních zaplatíte státu miliony, jakmile ho někde ošidíte o jedinou korunu, předepíše vám penále a strhne si ho, i kdyby vás měl zruinovat. Snaha přistihnout Andreje Babiše při optimalizaci daňových povinností v uplynulých dvaceti letech se tedy z hlediska veřejného mínění také poněkud míjí účinkem. Nikdo by totiž v jeho situaci nejednal jinak. Když mu to zákony umožňovaly, neokrádal sebe a své firmy. Tomu každý snadno porozumí, ať se politici rozčilují, jak chtějí.
Česko, to je malý národ, ale velcí lidé. Když dovedou přes všechny unikající materiály, silná politická prohlášení, speciální zákony, mediální masáže a různá očitá svědectví preferovat jedno nové politické hnutí před půltuctem víceméně tradičních stran, svědčí to o velkém nadhledu a velké touze změnit situaci k lepšímu.
Autor se jako pedagog na VŠFS zabývá analýzou veřejného mínění.
