19. září 2014 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Svět jako bordel plný upírů. S
Ondřejem Štindlem o filmu Místa

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ondřej Štindl | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ondřej Štindl | foto: 4press
Po úspěchu filmu Pouta přichází tvůrčí dvojice Radim Špaček - Ondřej Štindl do kin s novým snímkem. Do devadesátých let zasazená Místa jsou mimo jiné o tom, že následky jednoho činu si člověk může nést celý život. „V Místech hraje paměť lidí i paměť míst,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz scenárista filmu Ondřej Štindl.

Místa se zdají být kombinací dvou žánrů – filmu o dospívání a thrilleru. Proč jste si zvolil právě tyto žánry?
Já nejsem moc systematický autor, který by si práci detailně plánoval. Film se oproti poslední verzi scénáře v mnoha věcech liší, dost věcí vypadlo, ale ta prudká změna v něm byla od začátku, stejně jako westernová stylizace příběhu a třeba i dialogů. Už od první verze jsem tam chtěl mít motiv okamžiku, který život hrdiny totálně promění. Okamžik nebo chvíle, kdy se všechno zhroutí a život je najednou úplně jiný. A ten okamžik přijde neohlášeně, jak to tak v životě bývá... Na jedné z předpremiérových projekcí jsem se bavil s mladým klukem, kterému se Místa moc nelíbila právě z tohohle důvodu – říkal, že je to jako ve filmu Od soumraku do úsvitu, což je film, který začíná jako gangsterka, a pak nejednou bum! a hrdinové jsou v bordelu plném upírů. Ale ono to tak chodí. Člověk si jde, někam vleze a najednou kouká – sakra – bordel plný upírů...

Film Od soumraku do úsvitu asi nebyla vaše inspirace...?
Kdybych měl mluvit o inspiraci, tak to byl moment z románu Lord Jim od Josepha Conrada, který mi hodně utkvěl, i když jsem to četl už kdysi dávno. Je tam idealistický námořník, který v jednom okamžiku udělá něco, co změní jeho život, aniž by si to v tu chvíli uvědomil. V tom příběhu utíká z potápějící se lodi posádka, a on se k nim přidá, utíká taky, i když by tam měl zůstat. Jedná v okamžitém impulsu. Udělá něco, co by ode sebe nečekal, a celý život pak řeší tenhle jeden okamžik. Chtěl jsem mít ve filmu podobný moment, kdy to celé jde do háje. A ještě co se týče těch žánrů, nikdy to neměl být realistický příběh zasazený do reálného prostředí. Od začátku je tam stylizace.

Takže z vašeho pohledu ani nemělo jít o více či méně realistický pohled na 90. léta, jak je film prezentován v médiích?
To se možná trochu nešťastně ujalo, ale je logické, že se toho média chytla. Ta devadesátá léta se do příběhu dostala ani ne tak z ambice o nich vypovídat, ale spíš protože, že jsem nechtěl psát příběh ze současnosti o mladých lidech, protože já ve svém věku bych těžko trefoval způsob, jakým mladí lidé mluví a čím žijou... Navíc to bylo původně vyprávěné retrospektivně, kdy hlavnímu hrdinovi je dnes nějakých pětačtyřicet, takže když se odečte dvacet let, jsou to devadesátá léta. Takhle se tam dostaly. Ambice vytvořit shrnující obraz 90. let v Česku tam nebyla.

Anna, Honza a Marek - trojice hlavních hrdinů filmu Místa.

Z filmu každopádně vycházejí 90. léta velmi temná, i když říkáte, že je to stylizace. Byly pro vás „devadesátky“ tak temné?
Vůbec. Já je měl docela veselá. Měl jsem tehdy malé dítě, zároveň tam bylo to Rádio1, takže to docela žilo. Ale i tak tam byl přítomný určitý temný proud. Netýkal se zdaleka každého, ale člověk si všimnul, že ta náhlá bezzuzdnost někoho docela zničila. Měl jsem tehdy dost známých, kteří byli po blázincích nebo třeba mrtví.

Takže příběh vychází z nějakých konkrétních zážitků?
To ne. Děje se to v Sudetech, možná se tam objevila nějaká replika, kterou jsem slyšel někoho říct, ale to je všechno. Nikdo není modelovaný podle konkrétního člověka.

Ty tři hlavní postavy jsou až archetypální...
V podstatě ano. Je co celé tak trochu western, tím, že to je o jednoduchých věcech, že postavy jsou hodně typy, a taky že tam svou roli hraje krajina, i když trochu jinou než ve westernu, ale je tam docela silně přítomná. A i výběr typů – je tam ten velký padouch, řeší se chlapské věci, mluví se jazykem, kterými lidi až tak nemluví, který je trochu stylizovaný. Každý známe takového toho impulsivního kluka, který si rád nechá dát přes tu držku, dost o to usiluje a často mu to vyjde.

Hlavní hrdina filmu není úplně ten typ, se kterým by se divák chtěl ztotožnit. Nebál jste se riskovat, že to někoho odradí?
Takhle jsem úplně nepřemýšlel. Je to introvertní kluk, který v určitém momentu selže, zároveň je pod nějakým tlakem... Kdyby tady teď seděl a zeptal se mě – mám udělat to a to? Tak bych mu řekl – asi ne. Ale jsou asi odsouzeníhodnější věci.

Jan Cina, Johana Matoušková a  Vladimír Polívka ve filmu Místa

Jan Cina, Johana Matoušková a Vladimír Polívka ve filmu Místa

Na začátku jste zmínil, že ve filmu dost věcí z poslední verze scénáře vypadlo. Je nějaká důležitá linie nebo motiv, který vypadl? Ve filmu se mi zdálo, že některé věci jsou jen tak naznačené, jako by tam něco chybělo. Ale možná je to jen moje nedovtipnost.
Spíš bych mluvil o nějakých náznacích. My jsme o tom debatovali hodně a intenzivně, některé ztráty mě mrzely, zároveň k tomu ale byly důvody. Vždycky šlo o vyvažování dvou věcí a někdy to dopadlo tak a jindy zase jinak. Nevím, jak moc by tomu filmu pomohlo, kdyby byl o tři čtvrtě hodiny delší. Postavy žádné nevypadly, kromě Markovy mámy. Ta se objevila v jedné scéně, kdy Honza přišel k Markovi na návštěvu. V rodinách Honzy a Marka je určitá symetrie - jeden je sám s mámou a jeden sám s tátou. U Marka je možná méně zřetelná linie jeho vztahu k tátovi, kterého nezná a má s tím opravdu problém. Má takovou svojí hru, že ho jakoby poznává, třeba potkají opilce a on ho pozdraví - ahoj tati. Což je motiv, který se se scénáři opakuje asi třikrát, a je vidět, že je to pro tu postavu důležité. Tudíž když pak Kaiser Markovi řekne, kdo jeho táta byl, není to pro něj jednoduchý moment. To je asi ta nejvýraznější věc, která se pak ve filmu trochu ztratila.

Kameraman Jaromír Kačer, producent Vratislav Šrajer, režisér Radim Špaček a scénárista Ondřej Štindl

Kameraman Jaromír Kačer, producent Vratislav Šrajer, režisér Radim Špaček a...

Jak dlouho jste s těmi postavami žil?
První verzi scénáře jsem napsal někdy v roce 2008. Pak jsem si k tomu tak jednou za půl roku sednul a psal další verze, ale nebylo to tak intenzivní, že by mi to zalehlo život. Kromě toho chodím celou dobu normálně do práce, takže do toho nejsem tak zamčený celé své bdělé hodiny. Pak se začne natáčet, tím žijete, ale jako scenárista zas ne tolik...

Dokázal byste se na Místa podívat očima recenzenta?
Ne, to nejde. Mě by zajímalo, co bych o tom napsal do recenze, ale nevím.

Možná tak po deseti letech?
To už nejde nikdy. Vždycky vidíte spoustu dalších věcí, které v tom filmu už nejsou, nebo za nimi vidíte věci, které divák nemůže znát. Když je tam třeba nějaká konkrétní věc špatně, tak třeba víte, že za to nikdo nemohl, nebo naopak víte, kdo za to mohl...

V tiskových materiálech píšete, že jste si přál natočit něco, co by mohlo zaujmout vaše děti. Viděly film?
Netvrdím, že jejich reakce byla nadšená, ale myslím, že to přijaly. I když některé jejich kamarády jsem možná zaujal víc. Jedna dcera četla scénář, takže to pro ní taky nebyl normální divácký zážitek.

Jak důležité bylo místo Míst? Bylo Ústí nad Labem, kde se film převážně natáčel, už ve scénáři?
Ve scénáři bylo, že je to v Sudetech, já jsem vlastně Ústí neznal. Město se v tom filmu jmenuje Černá skála, vždycky jsem ho bral jako fiktivní. Když jsem pak viděl Ústí, zdálo se mi úžasné. Tam je všechno, mohly by se tam točit velkofilmy každý den. I proto, že věci jsou tam tak různé a tak strašně blízko. Tady uděláte industriál, odjedete pět set metrů a hned tam bude romantická krajina... Scény z továrny se točily v Litoměřicích, v bývalé mrazírně, což je taky úžasný prostor, obrovský, totálně zchátralý objekt. Pak ještě něco v Úštěku, ale to byly spíš interiéry. Proto se film taky tak jmenuje, že tam ta místa hrajou. Je tam paměť lidí a pak paměť těch míst. A ta nějakým způsobem pracuje, aniž by o tom člověk nutně věděl. Protože když člověk věci nevidí, neznamená to, že ho neovlivňují.

To je vidět hlavně na postavě Adama...
Adam se vypořádává s tím, že nemůže být to, co chce. Může být co chce jen v rámci nějakých daností, určených tím, odkud je, kdo jsou jeho předkové, po kterých třeba něco zdělil, a tím, že se něco stalo jeho kamarádovi a on vlastně neví co, i když si myslí, že ví. A nikdy to nebude vědět, ale následky toho, co neví, si celý život ponese.

hepHedvika Petrželková
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz