11. října 2015 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Světlana Alexijevičová:
Analytička člověka sovětského typu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Světlana Alexijevičová na knižním veletrhu v běloruském Minsku v roce 2014. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Světlana Alexijevičová na knižním veletrhu v běloruském Minsku v roce 2014. | foto: Reuters
Jako „dokument utrpení a odvahy“ ocenila Švédská akademie dílo Světlany Alexijevičové. Ta charakteristika je, jak to bývá, zavádějící. Alexijevičová zkoumá, popisuje a dokumentuje především to, co se stalo s člověkem „sovětského typu“. Předmětem jejího zkoumání a tragickým hrdinou je pověstný Homo sovieticus. Tvor nijak imponující ani obdivuhodný.

Platí, že v prostoru bývalého Sovětského svazu se Nobelova cena za literaturu bez politiky neobejde. Ivan Bunin, první ruský nositel, žil v roce 1933, kdy ji obdržel, v exilu, představoval všechno jiné než bolševické Rusko. Boris Pasternak byl v roce 1958 režimní kampaní donucen ocenění odmítnout. Výběrem Michaila Šolochova si v roce 1965 nobelovský výbor chtěl sovětský režim naopak udobřit, i když existovaly pochyby, zda je skutečným autorem Tichého Donu. Ocenění Alexandra Solženicyna v roce 1970 zato vnímal Kreml jako nejostřejší provokaci. A i lyrik a esejista Josif Brodskij, který cenu získal v roce 1987, byl vyhoštěnec, který se zatím do své vlasti ještě vrátit nemohl.

Politika je zřejmě i za volbou Světlany Alexijevičové, alespoň se to bude lehce tvrdit. Ale čtenář, který se do její nejvýznamnější knihy Doba z druhé ruky (Konec rudého člověka) začte -amůže tak lehce učinit i český čtenář, neboť nedávno vyšla - bude vtažen do úžasné knihy dokumentu a bude mít zážitek, který přináší silné literární dílo.

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky – Konec rudého člověka.

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky – Konec rudého člověka.

Její český nakladatel Vladimír Pistorius o svém setkání s tímto textem říká: „Když mi agentka Světlany Alexijevičové nabídla text Doby z druhé ruky, přečetl jsem si anotaci a myslel si: Divný název, v podstatě neznámá autorka, rozhovory - to se nedá vydat. Ale pak jsem si namátkou přečetl jednu kapitolu a velmi mne to vzalo. A když jsem si to přečetl celé, tak jsem si řekl, že ta kniha zde musí vyjít, že je to velmi důležitý, mimořádný text, který vlastně nabízí hlubokou netriviální sondu do myšlení současných Rusů. A také jsem si říkal, že Alexijevičová patří mezi ty vzácné jasnozřivé autory, jimž jejich vlastní spoluobčané nenaslouchají a jejichž hlas je nezbytné zesilovat.“

Není to první kniha, která autorce vyšla česky. V době perestrojky se tu objevil překlad jejích reportáží Válka nemá ženskou tvář (1986), v roce 2002 pak vyšla kniha Modlitba za Černobyl. Na překlad čeká významná próza Zinkoví hoši o důsledcích války v Afghánistánu. Vždy je tedy ve středu jejího zájmu bolestivé a tragické tragické téma její vlasti -Běloruska, ale i bývalého Sovětského svazu. Pro tento rozsáhlý obraz, kterému říká Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka, si vytvořila specifickou metodu či žánr. Kombinuje v něm stovky promluv, které dohromady tvoří knihu - dokument, polyfonii hlasů (ex)sovětských lidí, kterým autorka naslouchá a rozumí, i když říci o ní, že je jednou z nich, by bylo nespravedlivé.

Byli jsme něco, nejsme nic

Její knihy vyvrací především jeden mýtus. Že totiž ruská duše je záhadná a nikdo jí nemůže porozumět. Konec rudého člověka ukazuje, že není záhadná, nýbrž je poničená, nemocná a strašně poškozená. Nejstrašnější na její nemoci je představa, že tato nemoc je hodnotou, vyznamenáním, ba dokonce ukazatelem, jímž by se měl řídit svět. Svět, který ruské duši nerozumí, nechápe ji, křivdí jí - a málo se jí bojí.

Alexijevičová, která sbírala materiál dvacet let, mluvila s lidmi starými i středního věku, s lidmi, kteří režim obdivovali i jej nenáviděli. Mluvila s chudáky i (nyní) bohatými, s těmi, kdo byli nějak zapojení, i s těmi, kdo byli zcela pasivní, prostě jen žili a dějiny šly kolem nich - těch bylo nejvíc. Slovo dostávají také mladí lidé, kteří se narodili již po rozpadu SSSR, ale právě v posledních letech (přibližně od roku 2010) jsou konfrontováni s evidentní snahou o rekonstrukci bývalé říše: ve velkém u Putina, v malém u Lukašenka.

Světlana Alexijevičová

Narodila se 31. května 1948 v ukrajinském městě Stanislav, vyrůstala však v Bělorusku. Po ukončení studií se věnovala žurnalistice a autorskou dráhu započala v minském literárním magazínu Neman. Jako novinářka se s odhodláním pouští do reportáží, které hledají historickou pravdu o událostech, jako byla druhá světová válka, pád Sovětského svazu či katastrofa v Černobylu. V Bělorusku se z ní brzy stala persona non grata a Lukašenkův totalitní režim se postaral o její odchod. Bělorusko opustila v roce 2000 a v dalších letech našla útočiště v Paříži a Berlíně. K jejím nejznámějším knihám patří prozaický debut Válka nemá ženskou tvář (česky 1986) a Modlitba za Černobyl (česky 2002). Podepsána je také pod scénáři více než dvou desítek krátkých dokumentárních snímků. V roce 2013 obdržela Světlana Alexijevičová Mírovou cenu německých knihkupců a ve Francii Prix Médicis Essai. Její kniha Konec rudého člověka zvítězila ve Francii v anketě o nejlepší román roku 2013.

Nobelova cena pro běloruskou novinářku a spisovatelku Světlanu Alexijevičovou.

Nobelova cena pro běloruskou novinářku a spisovatelku Světlanu Alexijevičovou.

Lidem se stýská po sovětské (ne)moci, touží po ní, bylo jim v ní nejlépe: „Klidně budu žít v prasečím chlívku, jenom tam musí být sovětské zřízení.“ Čas tam neplynul, ale jaksi stál, umrtven ve své morbidní nehybnosti, v níž je „ruské duši“, tedy sovětizované duši, nejlépe. Ta sama to říká, sama po tom touží. Je to krutá kniha a její v podstatě pochmurné vyznění lze těžko vyvrátit. Ti lidé mluví svobodně o své touze po nesvobodě.

Alexijevičová rekonstruuje mentální výbavu člověka sovětského (Homo sovieticus) a člověka postsovětského. Nevede mezi nimi příkrá hranice. Perestrojka a Jelcinova éra jsou samozřejmě ostrým vybočením, které vrcholí zpackaným pučem v srpnu 1991, kdy se pak chvíli zdálo, že demokracie zvítězí, ale od poloviny devadesátých let se opět „sovětismus“ rekonstruuje a znovu sceluje ve směs nostalgie, velkomocenského mýtu, pocitu duchovní nadřazenosti (místo marxismu pravoslaví) a pohrdání materiální stránkou existence. Ta je, jak si uvědomují sami Rusové, často spíš zástěrkou za lenost, zaostalost a iracionalitu: „Ruský člověk klidně věnuje poslední košili, protože jinde si ji zase ukradne. Kapitalismus pro něho není. Ruský člověk nechce žít jen tak tak, chce žít pro něco. U nás dřív než na čestného nebo poctivého narazíte na svatého.“

Alexijevičová vyslovuje asi základní tezi postsovětské nostalgie: byli jsme něco a teď nejsme nic.

To „něco“ bylo velmi reálné a zároveň zcela fiktivní. Třásl se před nímcelý svět a zároveň z něj měli jeho obyvatelé, ti hrdí občané SSSR, jen ten velmi pofidérní a k čemukoli praktickému nepoužitelný pocit moci, pocit velikosti a jedinečnosti.

„Celý život jsem prožila ve víře, že jsme ti nejšťastnější, že jsem se narodila v úžasné a nádherné zemi,“ říká jedna lékařka. A vzpomíná, stejně jako mnoho dalších, na rituální oslavy oné velikosti a štěstí: jaká to byla nádhera, od rána zněla hudba, lidé se oblékli do toho nejhezčího z toho mála, co měli, ale všichni měli stejně, tak to nikomu nevadilo, a vyšli ven do krásného jarního nebo říjnového jitra, všichni pochodovali a volali: Věčná sláva! Jaká to byla nádhera. Dokonce i pro ty, které ten samý systém týral a mučil.

I výpovědi vězňů gulagu a pronásledovaných obsahují nostalgii po tomto pocitu výjimečnosti. Chvilkové nadechnutí svobody za Gorbačova a pak za Jelcina nemohlo přemoci tuto touhu po rozpouštění se v univerzu mocného impéria. Hodnota svobody, natož demokracie, natož té západního střihu nikdy nebyla v ruské společnosti tak velká, aby jí byla tuto ideu ochotna a schopna nahradit. V tom je jádro ruské a postsovětské tragédie.

Strach a vděčnost

Byl to přitom svět samozřejmě nesmírně chudý a nevýkonný, neschopný zajistit základní hygienické potřeby, vyrobit primitivní předměty, zásobit obyvatelstvo něčím víc než jedním druhem smrdutého salámu a březovou vodou (vzpomínky na ni se pravidelně opakují, skutečně to bylo to jediné, co šlo v sovětských obchodech zaručeně sehnat).

Ale tato mizerie měla svou ideologicky stále zdůrazňovanou příčinu: historickou a (pseudo)náboženskou. Bylo to jednak neustále prodlužované dědictví po tom nejheroičtějším výkonu sovětského člověka, tedy vítězství ve druhé světové válce. To bylo sice krutě vykoupeno, ale těm přeživším přineslo nadosmrti pocit podílníků na největší události dějin. Výsledkem však nebyla ani náhodou lepší, materiálně a duchovně bohatší úroveň života, ten byl naopak při náhodných konfrontacích s tím, jak si žijí poražení, jen a jen zdrojem zahanbení. Byl jím pocit, že okolní svět, tedy nikoli sovětská moc, ale především Západ, jim cosi dluží, přičemž splácení tohoto dluhu si budou vybírat oni. Podoba platby je permanentní kombinace vděčnosti a strachu. Výběr platby zaručuje však jen velikost a strach, který je schopen takový obávaný stát budit. Velikost Sovětského svazu byla v hrůze, kterou byl schopen nahánět.

Tuto velikost se Putinovo Rusko snaží rekonstruovat. Knihy Světlany Alexijevičové dokumentují, kde se tato touha bere a proč se to daří. V tom je autorčina odvaha - a doufejme, že ale už nikoli osobní utrpení, jak to bylo zvykem za Sovětského svazu.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz