Svévolný chaos plzeňského Oněgina a dramatický opavský Attila. Operní panorama Heleny Havlíkové

Na jaře přivede Lenskij na statek Larinových Oněgina, Taťána se do něj zamiluje a napíše mu dopis – režisérovi nijak nevadí, že celá scéna vychází z toho, jak se na statku se konají dožínky. Oněgin si ovšem v plzeňském nastudování dá s odpovědí na Taťánin dopis načas. Počká si až po divadelní přestávce, kdy se na jevišti objevují atributy podzimu - sklizeň jablek, které v skleněných mísách nejprve venkovanky poněkud neefektivně z hlediska pracovních procesů vyleští do lesku a pak loupou, a kdy má v plzeňské inscenaci také Taťána narozeniny, při kterých dojde k hádce mezi Oněginem a žárlivým Lenským. I když se sokové jasně dohodnou, že k souboji dojde vzápětí, v plzeňském nastudování je další divadelní přestávka a souboj se koná až v zimě. A pobyt v cizině - dle Puškina a Čajkovského šestiletý – plzeňský Oněgin vypustí stejně jako se obratem ruky Taťána stihne během polonézy vdát (nevadí, že Gremin vypráví, že už je tři roky s Taťánou ženatý), protože na souboj hned navazuje petrohradský ples, kde je Taťána za paní generálovou. Ples s postavami v černém včetně černě nalíčených rtů vypadá, jakoby se Oněgin propadl do pekla.

Ester Pavlů (Olga), Jaroslav Březina (Lenskij)

Režisérův prezentovaný záměr, že má být celá inscenace vyjádřením vnitřního světa Taťány, tedy zhmotněním jejích představ o jejím příběhu a otevíral by tedy prostor pro libovolné zacházení, zůstal jen zbožným přáním na režisérově papíře.

Těžko říct, v jakém dobovém kontextu se plzeňský Oněgin odehrává. Jistě, Čajkovského a Puškinův příběh o lásce, přátelství, ruské společnosti s mnoha dalšími tématy je nadčasový a lze ho hrát na úplně prázdné scéně nebo v ruském realismu s pověstnými břízkami a lavičkou. Jenže Pilařovi, který je také autorem scény, a kostýmní výtvarnici Daně Hávové jako by šlo hlavně vnějškový výtvarný efekt, který vypadá dobře na fotkách. Na scéně je novodobá pohovka z Ikei (ze které se některým sólistům ovšem zjevně ne úplně pohodlně vstává), konferenční stolek s popelníčkem, křesílko. Styl kostýmů kombinuje dobové ruské prvky (pokrývky hlavy sboru však evokují spíše blízkovýchodní turbany) se současnými, takže například Oněgin má frak s džínami, Taťána dlouhé večerní šaty, zatímco Olga šik kalhotové šaty s kloboukem. Nechybí módní svícení s černými siluetami před nasvětleným zadním prospektem s proměnlivým barvami, jejichž symbolika zůstala utajena. Společnost popíjí colu z lahví s brčkem, statkářka si listuje v módním časopisu, holduje panákům a v kabelce nosí placatici, Oněgin se křupansky rozvaluje na pohovce s nohama na stolku, Táťáňa píše dopis propiskou, Olga koketně pokuřuje, výzva na souboj se omezí na to, že Lenskij strčí do Oněginovy ruky s cigaretou, střílí se však z dobových pistolí. Výsledkem je svévolné hromadění neutříděných a významově neukotvených postupů, které je obtížné označit za nápady.

Pro Ivanu Veberovou, která má během své úspěšné kariéry za sebou Giocondu, Toscu nebo Aidu, je návrat do měkce lyrické nesmělé zamilované dívenky Taťány s nezvladatelnou chutí na sladké a roztouženým psaním dopisu pěvecky i herecky obtížný. Vychází jí ovšem vznešená petrohradská Taťána, které věříme její vnitřní boj, po kterém Oněgina definitivně a hrdě odmítne. Jenže podle režiséra to musí být na poslední chvíli najednou jinak – se závěrečnými takty se Taťána hroutí a natahuje po útržku dopisu, který předtím roztrhala, zatímco rozkročený Oněgin mizí ve tmě.

Ivana Veberová jako Taťána.

Svěřit roli Oněgina mladému talentovanému barytonistovi Jiřímu Rajnišovi ml. nebylo vůči Ivaně Veberové úplně milosrdné, ale budiž, opera není film. Jenže Rajniš, ačkoli má za sebou studium činoherního herectví a více než tříletou zkušenost z německého Coburgu, kde zpíval mimo jiné Pucciniho Schaunarda, Purcellova Aenea nebo pana Fluth v Nicolaiových paničkách windsorských, pro vyjádření Oněgina v doprovodu tří kamarádů vystačil pouze s jednoduchou bezvýraznou hereckou charakteristikou samolibého hejska – už byla řeč o jeho rozvalování se v pohovce a nohách na stolku. A třebaže disponuje znělým barytonem ve střední poloze, pěvecky je možné dále pracovat na klidnějších výškách a legatu při vypracování frází.

Tenorista Jaroslav Březina i v Lenském potvrdil, jak je obdivuhodně všestranný. Vedle mozartovských rolí i dalších partů barokních oper s pohyblivými koloraturami zpívá Vaška i Jeníka v Prodané nevěstě, Jiřího v Jakobínovi i Jirku v Čertovi a Káče a charakterní role typu Janáčkova Pana Broučka nebo Laci, které mu v současné době sedí nejlépe, ostatně za Lacu loni dostal cenu Thálie. Jeho Lenskij byl poněkud těžkopádný nepraktický chlapík, ale vyznání Olze (Moje láska, Olgo), vzpomínku na první mladistvou zamilovanost (V tomto domě) zpíval s měkkou kantilénou, která mu však při premiéře v životní bilanci před soubojem tak úplně nevyšla. Jana Piorecká se světlejším mezzosopránem, který se jen obtížně prosazoval nad orchestrem, se jako koketní Olga chová se vyzývavě – ale když chce políbit Lenského dává si velký pozor, aby to mamá neviděla. A pro Jevhena Šokala, původem ukrajinského basistu, je starý zamilovaný generál Gremin jedna z jeho parádních osvědčených rolí pro jeho sonorní bas – v plzeňském nastudování ji odezpíval ve svém současném standardu.

Norbert Baxa patří k dirigentům střední generace s velkou operní zkušeností. V plzeňském Oněginovi ale jakoby se z něj najednou stal symfonik nikoli lyrických scén, ale vášnivého dramatu s romanticky rozvlněnou agogikou – soustředil se tak intenzivně na orchestr a detailně ho vypracoval s tak velkou škálou dynamiky, že se pod jeho zvukem sólisté často ztráceli a sbor nestíhal rychlé tempo (Po tom kalinovém mostku).

Plzeňská opera avizovala ještě druhé, mladé obsazení, které prý věkově odpovídá hlavních postavám. Na první premiéře se s ním však nepochlubila.

Dramatický opavský Attila
Slezské divadlo zopakovalo Attilu, Verdiho ranou operu, kterou právě tato opavská scéna u nás v roce 1991 uvedla v československé premiéře.

Verdiho střet silných dramatických postav s rozsáhlými sborovými scénami v příběhu vládce Hunů z 5. století, který po dobytí Aquilei chce pokořit Řím, rozehrál dirigent Petr Šumník po intonačně rozpačité předehře naplno v dynamické i výrazově intenzitě. Mohl si to dovolit díky obsazení, protože jak basista David Szedniuch v titulní roli mužného a běsnícího hunského dobyvatele Attily, tak sopranistka Katarína Jorda jako pomstychtivá Odabella s dramatickými koloraturami disponují pro tuto operu potřebnými velkými zvučnými hlasy. V opavském kontextu to byly výborné výkony. Tenorista Juraj Nociar pro roli Foresta zatím takový potenciál nemá a Alexandr Vovk jako proradný římský generál Ezio působil poněkud strnule. Opavská opera má ovšem díky sbormistryni Kremeně Pešakové vynikající sbor, kterému právě tato Verdiho opera poskytuje skvělou příležitost – a sbor ji využil.

D. Szendiuch, sbor SDO

Režisérka Jana Andělová Pletichová se nenechala svést k aktualizačnímu potenciálu opery se střetem kultur a utrpením běženců. Na čtvercovém pohyblivém podstavci se schodištěm v ilustrovala základní situace příběhu přehledně, v úvodní scéně znásilňování pokořených žen až hodně naturalisticky. Spád opery však rozbíjely zdlouhavé přestavby onoho modulu na hlučně lomozící točně při zavřené oponě. Využití projekcí - plameny, běh koňských kopyt, nebe s ubíhajícími mraky a letící bílou holubicí, bouře, vlnící se moře se zrcadlením slunce, rudé nebe apod. byly popisné a spíše rušivé. Opava tak má tradiční inscenaci, která se může opřít o hudební nastudování některé sólové výkony.

Inspirace na dny příští

Bryn Terfel – recitál. PKF – Prague Philharmonia, Pražský filharmonický sbor, dirigent Gareth Jones. Na programu Rossini, Boito, Gounod, Verdi, Wagner, Puccini, Donizetti, Musorgskij ad. Smetanova síň Obecního domu, úterý 22. listopadu 2016 19:30 h.

Petr Hala: Mistrová, aneb Když bolševici zrušili Vánoce (světová premiéra), Miroslav Hába: Malý Princ. Režie Kristýna Kopřivová, dirigent Joel Hána, scéna Jaroslav Záděra, kostýmy Lenka Černá. Orchestr JAO – Orchestr posluchačů HF JAMU. Komorní opera Hudební fakulty JAMU v Divadle na Orlí, 1. premiéra 26. listopadu 2016 19:00 h., 2. premiéra 27. listopadu 2016 19:00 h.

Bedřich Smetana: Tajemství. Rekonstruovaná nahrávka Československého rozhlasu z roku 1945. Osoby a obsazení: Malina, konšel (Jaroslav Veverka), Kalina, konšel (Zdeněk Otava), Panna Róza, sestra Malinova (Marta Krásová), Blaženka, sestra Malinova (Marie Budíková), Vít, syn Kalinův, myslivec (Beno Blachut), Bonifác, vysloužilec, Kalinův výměnkář (Vladimír Jedenáctík), Skřivánek, zpěvák (Karel Hruška), Mistr zednický (Karel Kalaš), Hospodská (Miloslava Fidlerová), Jirka, zvoník (Jaroslav Skácel). Spoluúčinkují Český pěvecký sbor se sbormistrem Janem Kühnem a Orchestr Národního divadla v Praze, řídí Jaroslav Krombholc. Připravil a uvádí Ivan Ruml. Český rozhlas Vltava sobota 26. listopadu 2016 20:00 h.