Mladí lidé ze středoevropských sídlišť berou za svou muziku afroamerických vyděděnců z ghett a dál ji dotvářejí. Předpubertální dívenky vřískají, když se z pódia soutěže Superstar line karaoke verze Boba Marleyho...
Je to cyklus, který momentálně vrací hudbu tam, kde už jednou byla. Zatímco ještě před pár roky to vypadalo, že je blues pro mladší generaci beznadějně passé, objevily se poslední dobou kapely, které tenhle žánr zase vracejí do zapadlých klubů, v nichž se rodí příští hvězdy.
Patří k nim i dva chlapíci z Indiany – Frederick Joe Evans IV (ta římská číslice za příjmením vždycky působila náležitě "bluesově") a Brent Beck. Říkají si Left Lane Cruiser, letos vydali svou třetí desku Junkyard Speedball.
Skupina s dvěma módyLeft Lane Cruiser: Junkyard Speedball |
Left Lane Cruiser tu hudbu filtrují přes punk ve stylu The Stooges, občas snad i country. V zásadě mají dvě písně – rychlou a pomalou. V té první nabuzená Evansova kytara brousí nějakou figuru, hnaná kupředu neandertálským Beckovým kopákem a lehce zkreslený frontmanův hlas do toho odsekává nějaké naštvaně znějící veršíky.
Když přijde řada na druhou variantu, začne kytara drnčet do dáli, rytmus se mírně rozhoupá, aniž by ovšem přišel o svou neandertálskost, zpěv chytne šmrnc rezignace, možná touhy, aby se v další skladbě opět vzepjal k naštvanému standardu.
Celkově hustý zvuk občas dál zahustí klávesy nebo harmonika, vážně se to brát nedá a ani trochu se také nebere. Poryvy energie okořeněné smetištní romantikou – ideální pomůcka pro večerní zábavu v kruhu přátel rozhodnutých poškádlit svého vnitřního dobrmana.
