Pan Zídek mě účelově zasadil do článku, v jehož titulu je sdělení, že soudci z 50. let utajili své zločiny, a to tím, že jim ministerstvo spravedlnosti již v prvních měsících po listopadu 1989 vydalo jejich kádrové materiály. V závěru vyslovil tvrzení, která se nezakládají na pravdě. Protože mluví i jménem Lidových novin /“LN narazily při pátrání“ atd./, zdá se mi, že zpochybňuje i objektivitu tohoto listu.
Píše: „Prokurátoři a soudci nebyli zřejmě jediní, kteří si mohli „své“ spisy v revolučních dnech....odnést“ a tvrdí, že totéž se stalo i na Federálním ministerstvu zahraničních věcí. Uvádí, že „v některých úřadech se osobní spisy předávaly jen jednotlivcům. Bývalý ministr zahraničí Jaroslav Šedivý... toho využil a má doma svůj osobní spis z let 1957-1970...kdy působil v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii při MZV“.
Což není pravda.
Žádný takový spis jsem si nevyzvedl, ostatně praxe byla jiná.
Ministerstvo zahraničí se této problematiky dotklo v létě 1992. Ředitel Generálního sekretariátu FMZV vydal dne 30.7.1992 toto sdělení: „Generální sekretariát sděluje pracovníkům FMZV, že si na základě rozhodnutí ministra /tehdy to byl ministr Moravčík – pozn.aut./ mohou převzít v personálním odboru část svých personálních materiálů /životopisy a osobní dotazníky, vypracované do 31.12.1989/. Uvedenou část personálních materiálů obdrží pracovníci...výměnou za aktualizované osobní dotazníky a životopisy.“
Smyslem tohoto postupu bylo aktualizovat životopisy u těch, kteří z předlistopadových dob zůstali ve službách FMZV anebo se znovu po více než 20 letech do těchto služeb vrátili. V praxi to v závěru roku 1992 probíhalo tak, že ten, kdo chtěl nahlédnout do svého spisu, si podal na personálním odboru stručnou žádost, a poté v kanceláři personálního odboru si žadatel mohl prohlédnout uvedenou část svého spisu /tj životopis a dotazníky/, dodal aktualizovaný text těchto dokumentů a ty původní si proti podpisu mohl převzít.
A to já jsem neudělal, v té době jsem byl velvyslancem ve Francii a měl jsem jiné starosti. Rovněž sdělení Generálního sekretariátu z léta 1992 jsem si přečetl až teď v dokumentaci personálního odboru MZV.
Píše: „Prokurátoři a soudci nebyli zřejmě jediní, kteří si mohli „své“ spisy v revolučních dnech....odnést“ a tvrdí, že totéž se stalo i na Federálním ministerstvu zahraničních věcí. Uvádí, že „v některých úřadech se osobní spisy předávaly jen jednotlivcům. Bývalý ministr zahraničí Jaroslav Šedivý... toho využil a má doma svůj osobní spis z let 1957-1970...kdy působil v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii při MZV“.
Což není pravda.
Žádný takový spis jsem si nevyzvedl, ostatně praxe byla jiná.
Ministerstvo zahraničí se této problematiky dotklo v létě 1992. Ředitel Generálního sekretariátu FMZV vydal dne 30.7.1992 toto sdělení: „Generální sekretariát sděluje pracovníkům FMZV, že si na základě rozhodnutí ministra /tehdy to byl ministr Moravčík – pozn.aut./ mohou převzít v personálním odboru část svých personálních materiálů /životopisy a osobní dotazníky, vypracované do 31.12.1989/. Uvedenou část personálních materiálů obdrží pracovníci...výměnou za aktualizované osobní dotazníky a životopisy.“
Smyslem tohoto postupu bylo aktualizovat životopisy u těch, kteří z předlistopadových dob zůstali ve službách FMZV anebo se znovu po více než 20 letech do těchto služeb vrátili. V praxi to v závěru roku 1992 probíhalo tak, že ten, kdo chtěl nahlédnout do svého spisu, si podal na personálním odboru stručnou žádost, a poté v kanceláři personálního odboru si žadatel mohl prohlédnout uvedenou část svého spisu /tj životopis a dotazníky/, dodal aktualizovaný text těchto dokumentů a ty původní si proti podpisu mohl převzít.
A to já jsem neudělal, v té době jsem byl velvyslancem ve Francii a měl jsem jiné starosti. Rovněž sdělení Generálního sekretariátu z léta 1992 jsem si přečetl až teď v dokumentaci personálního odboru MZV.
