Tahle víkendová rána jsou jedním z mála okamžiků, které jsem si ukradl sám pro sebe, a netíží mě vědomí, že bych mohl dělat něco užitečnějšího. Naopak – sám sebe jsem přesvědčil, že to nejužitečnější, co mohu udělat, je ležet v posteli a číst si.
Konečně se znovu vypravíme do zoo. V Olomouci se už od začátku ledna drží sníh, ideální doba na rodinný výlet na Svatý Kopeček. Zimu v zoologické zahradě mám rád, protože máte-li štěstí, můžete si prohlídku užít téměř o samotě. Atmosféra je jedinečná, mnohá zvířata chlad milují a nikdy nevíte, jaký nezvyklý pohled se vám naskytne – medvědi ignorující zimní spánek, gepard očichávající čerstvě napadený sníh. Několikrát jsme zde zažili, jak se celá zahrada po setmění zahalila do husté mlhy a zmrzlým lesem se rozléhalo mnohohlasé vlčí vytí.
Konečně (a toto konečně je bez ohledu na to, je-li pátek, neděle nebo všední den) jsem se dostal do fáze, kterou jako autor miluji – z nesourodé změti poznámek, útržků scén a dialogů a stále upravované chronologie syžetu se klube souvislý text. Pracuji na druhém pokusu napsat povídku s komisařkou Výrovou; ten první se mi před dvěma roky poněkud vymkl z ruky, neboť po čtyřech měsících intenzivní práce jsem měl místo delší povídky rovnou napsanou první verzi románu Ještě není konec. Komisařka Výrová je skalní fanynka Boba Dylana a já jsem nedokázal odolat představě, jak vyšetřuje další vraždu zrovna v den, kdy ohlásili udělení Nobelovy ceny právě americkému písničkáři. Takže program na večery je jasný. Zapnu si notebook, naleji si sklenku vína a do sluchátek pustím Dylana. A tentokrát si dám pozor, abych se příliš nerozepsal.
