Kniha reportáží polského novináře Mariusze Szczygieła Gottland se stala společenským fenoménem, který dávno překročil hranice pouhé literatury či novinařiny. Českého překladu se prodalo neuvěřitelných 30 tisíc výtisků, kniha získala řadu ocenění, byla vyhlášena evropskou knihou roku, dočkala se dvou divadelních adaptací... Není tedy divu, že autor přichází s volným pokračováním, které používá již vyzkoušené postupy.
Základem knihy jsou opět dlouhé reportáže, které vycházely v příloze Velký formát Szczygiełova domovského listu Gazeta Wyborcza. V Česku bohužel žádná taková novinová příloha nevychází, takže kdyby chtěl někdo Szczygieła napodobit, neměl by kde. Reportáž o délce 20–30 normostran zůstává u nás odsouzena k živoření v malonákladových časopisech pro hrstku intelektuálů.
"Národ fašistů"
Jádrem knihy jsou tři velké reportáže o vztahu Čechů ke křesťanství a jeho představitelům, víře a posledním věcem člověka (Jak se vám žije bez Boha?, Tak si to s Papežem užijte!, Nikdo tu netrpí rád). Autor se v nich úzkostlivě vyhýbá vlastnímu komentáři, pouze řadí za sebou jednotlivé výroky a popisy situací.
Papežova návštěva v Mladé Boleslavi
Zatímco pro velkou část Čechů postrádá otázka, jak žít bez Boha, valný smysl, v Polsku vzbudily reportáže vyhrocené a protikladné reakce, z nichž autor v úvodu obsáhle cituje: "Dočetl jsem to, úžasný národ!" – "Národ fašistů – jinak se to nedá nazvat, co popisujete. Citový fašismus!" – "Každá věta o Češích stojí v této knize za úsměv." – "Četl jsem Vaši nejnovější knihu o nešťastných Češích, o tom ubohém českém národu. Chvílemi se mě zmocňoval hluboký smutek."
Hrozná nuda, říká jeptiška
Reportáž o návštěvě papeže v Česku, všechny ty doklady o nezájmu a přezíravosti musely skutečně v nejbigotnější evropské zemi šokovat. "Telefonuji jedné známé. ,Ten papež se ani trochu neliší od toho vašeho,‘ říká mi. – ,A měl by? V čem by měl být jiný,‘ ptám se. – ,Je to zrovna takový masový vrah jako ten váš.‘ – ,Prosím?!‘ – ,No někdo, kdo nechce v Africe dovolit prezervativy, nemůže být nazýván jinak.‘ Dokonce i mladá česká jeptiška říká o papežově kázání: ,Hrozná nuda, jenom samé banality...‘"
I českému sekulárnímu volnomyšlenkáři ovšem trochu zatrne při čtení Szczygiełovy reportáže o stavu pohřbívání Nikdo tu netrpí rád. Většina pohřbů bez obřadu, léta nevyzvednuté urny, smutek, který se již veřejně nenosí. "Copak nestačí, že umřel? Bylo to tak hrozné, že jeho pohřeb bych už nepřežila." "Moje známá s dcerami šla s otcovou urnou do pizzerie a pak do cukrárny. Protože holčičky měly rády pizzu a dědeček byl na sladké."
Překonávat utrpení smíchem
Zatímco Gottland zahrnoval reportáže o několika historických osobnostech (Tomáš Baťa, Lída Baarová, Eduard Kirchberger alias Karel Fabián), v nové knize převažují naši současníci. Najdeme mezi nimi i takové, kteří budí v českých intelektuálech jen opovržení a nikdy by zkoumání jejich osobnosti a díla nevěnovali měsíc času a dvacet stránek textu. Na prvním místě Halina Pawlowská.
Halina Pawlovská
"Je to jedna z nejvíce fascinujících žen, které jsem v životě potkal," řekl o ní Mariusz Szczygieł v rozhovoru pro Magazín Hospodářských novin. "... je pro mě symbolem celé české populární kultury, jež nabízí smích jako masku tragické bezradnosti. Ona je pro mě příkladem toho, jak se dá smíchem překonávat utrpení. Navíc Halina je mistr smíchu na vlastní účet."
S Pawlowskou má Szczygieł jedno společné: v reportáži jí klade do úst tuto sentenci, v níž mluví o svém manželovi, kterého často zesměšňuje ve svých textech: "Díkybohu ví, že každý příběh musí mít pointu, takže ochotně obětuje svou vlastní pověst ve prospěch pointy."
Mariusz Szczygieł ví, že pointu musí mít také reportáž, a obětuje jí mnohé. Třeba smrt Ladislava Vereckého, který s ním připravil svůj poslední rozhovor. Malých point a sarkasmů jsou reportáže plné, což nepochybně přispívá k jejich úspěchu: "Jen v knihkupectví Academia vidím nový český překlad Bible. Leží vedle románu Merde Stephena Clarka." Úspěch má nová kniha Mariusze Szczygieła zaručen.
