"Filmy jsou jako otevřené dveře, ve kterých zas a znovu měním svou povahu a život.
Vždy žiju současností. Minulost neodmítám, ale je to stránka, kterou je třeba obrátit," říká ke své tvorbě. Svěžest, prostotu, upřímnost a otevřenost dokázala uhájit i ve velkofilmech jako byl Husar na střeše (1995) či Anglický pacient (1996), kde hrála "ženu, která se dokáže vyrovnat s osudem a má chuť i sílu přes všechny prohry začít znovu".
Prestižních cen má Juliette doma víc. Za postavu napůl slepé malířky ve filmu Milenci z Pont-Neuf (1991) získala Evropskou filmovou cenu Félix a druhou nominaci na francouzského Césara. Toho se dočkala o dva roky později za roli mladé vdovy, která ztratí muže i dcerku, v psychologické studii Tři barvy: Modrá.
Ocenění v Cannes. Zprava: režisér Lee Chang-dong s režisérem Apichatpong Weerasethakulem, herec Javier Bardem, režisér Mathieu Amalric a Mahamat-Saleh Haroun a herečka Juliette Binoche.
"Filmy jsou trochu jako děti, protože si člověk vytváří silný vztah k rolím i příběhům," říká Binocheová, která se na každou roli pečlivě připravuje. Před Čokoládou (2000) spala pod mostem a odjela do Anglie za autorkou předlohy scénáře. Před Anglickým pacientem si dlouho povídala se zdravotními sestrami-pamětnicemi. Při natáčení Nesnesitelné lehkosti bytí (1988) podle románu Milana Kundery měla u sebe dívku z Československa, od níž "nasávala atmosféru".
Krásné, 167 centimetrů vysoké Pařížance v dětství přezdívali brioška. Vyrůstala u Loiry, oba rodiče žili na scéně, otec jako režisér, matka jako herečka. Rozvedli se, když jí byly čtyři.
Na herecké konzervatoři se věnovala spíš režii. "Divadlo pro mě představovalo rodinu a já jsem po rodině toužila." Poprvé se mihla ve filmu v 18 letech ve snímku Dorotka. O rok později si ji z pokladny v supermarketu vytáhl pro svůj snímek s odvážnými sexuálními scénami Zdrávas Maria (1984) Jean-Luc Godard.
Její mladá dívka Nina ve filmu Schůzka Andrého Téchiného (1985) už byla vstupenkou do velkého filmového světa. A mezinárodní filmová kritika si jí všimla v roli Terezy v Nesnesitelné lehkosti bytí. Byla téměř "éterická ve své kráse a nevinnosti", psali o ní.
Nevinnost vzala rychle za své ve filmu Posedlost (1992) Louise Malla o spalující a ničivé vášni ctihodného politika (Jeremy Irons) k prodavačce starožitností, která je snoubenkou jeho syna. Irons jí však připadal příliš autoritativní: "Je strašné, když musíte předstírat lásku k muži, kterého nesnášíte." Osudových mužů prošlo jejím životem několik - prvním byl režisér Léos Carax, druhým herec Olivier Martinez. Syna Rafaela má s profesionálním potápěčem Andre Hallem. A otcem dcery Hannah je o deset let mladší herec Benoît Magimel.
Celý život Juliette ráda maluje a tančí. Také navrhla plakáty pro některé své filmy. Má ráda ruskou literaturu, Rilkeho poezii, Picassovy a Rembrandtovy obrazy. Čte Carlose Castanedu.
