Je bez diskuze, že česká scéna potřebuje kapely, které se neberou příliš vážně, a z jejich hudby je znát, že jde hlavně o zábavu pro lidi pod pódiem. Experimentů s převařenou vodou už tu bylo dost a kapel, které hrají jen pro svůj fanklub a rodinné příslušníky, taky.
Skupina Hi-Fi šla ale mnohem otevřenější cestou. Taneční elektronika pohybující se v bohaté škále konstrukcí sahající od drum´n´bassu až k rovným beatům, popové melodické linky a nad tím vším slovní hříčky Petra Wajsara, zakladatele a mozku projektu. Tady je ale největší zádrhel alba. Zatímco hudba nutí k tanci i při tichém poslechu doma v obýváku, texty ji shazují.
Popůlnoční vystřízlivění
Pamatuju si na ten zážitek, kdy jsem Hi-Fi viděl před dvěma roky na festivalu Colours of Ostrava. Jejich popůlnoční set přinesl do areálu živou vodu a energii. Všichni jakoby najednou ožili, texty dav pod pódiem a na tribuně rozesmály.
Jenže dnes, když si pustím album Digestoř, slova, i když úplně stejná, musím nazvat už jen rádobyvtipnými a ustrnulými. Chápu, že album se nedá poskládat ze skladeb, které nikdo nezná, ale tenhle moment odhaluje největší slabinu kapely. Životnost jejich skladeb padá s živými vystoupeními. Možný recept by mohl být, kdyby písničky vydávali průběžně formou singlů a z příležitostných alb se posléze stávaly jakési výběry toho nejlepšího.
Kdo však kapelu Hi-Fi nezná, album pro něj může být skvělým osvěžením české hudby. Pro ty ostatní zapadne po jednom poslechu mezi ostatními cédéčky v poličce. Škoda.
