Jezdím na motorce japonské výroby, značky Suzuki. Patřím tedy do pestré rodiny lidí, kterým říkají lidé motorkáři, posměšně též „dárci orgánů“. Mezi motorkáři je specifická podskupina či množina majitelů amerických strojů Harley Davidson. Kdybych si chtěl zavařit na polemiku, neřku-li rovnou hádku, napsal bych nějakou posměšnou poznámku o tom, že se na ulici snadno pozná místo, kde byl zaparkovaný harley, podle toho, že tam zůstala loužička oleje. Je to vyzkoušené, funguje to. Vzpomínám na jednu takovou debatu, kdy mi rozhněvaný harleyář řekl: „Jaký by ti to bylo, kdybych si dělal srandičky z tý tvý rejže?“ Rejže, to je v hantýrce harleyářů motocykl japonské výroby.
V tom je ale ten háček. Bylo by mi to fuk. Ať si z rejže dělá legrácky kdo chce jak chce, je mi to fuk. Mně i každému, koho znám mezi majiteli rejže, tedy motorky japonské výroby. Není to výjimečná věc. Uvedu jiný příklad.
Internetový deník Neviditelný pes vydávám už déle než dvanáct let. Ročně zveřejňujeme tak asi šest tisíc článků od stovek autorů. Některé prošumí bez odezvy, jiné vyvolají polemický ohlas. Pokud bych si ale přál pořádnou bouři, zveřejnil bych článek o tom, že operační systém Linux je pěkná a užitečná věcička, pokud se tak dá něco nehmatatelného nazvat, ale na domácí počítač pro běžné rodinné použití si ho obstará člověk toho typu, kdo rád spí na fakírském lůžku a snídá žiletky. Upozorňuji, že nechci polemizovat a že to uvádím jenom jako příklad. Na článek toho typu přijdou stovky rozběsněných ohlasů. Budou mít společné téma. Všechny budou rozebírat intelektuální úroveň autora nactiutrhačného článku, jeho kompetenci a mravní profil. Netřeba dodávat, že jedno i druhé bude shledáno velmi nízkým.
Podobné je to i v digitální fotografii, tedy v oboru, který mě živí. Existuje americká firma Foveon, která vyvíjí a vyrábí technicky velmi zajímavý typ snímače, toho zařízení, které ve fotoaparátu zpracovává světlo místo filmu. Běda mi, kdybych se o tomto snímači zneváživě zmínil! Nezůstala by na mně nit suchá, věřte tomu, ověřeno. Napadá mě, že podobné by to mohlo být, kdybych psal o Wankelově motoru. To je pohonná jednotka, kterou si nechal patentovat inženýr firmy NSU Felix Wankel. Stalo se to v roce 1957. Motor má místo pístu takovou rotující trojúhelníkovou věc. Ta v něm krouží a její pohyb se přenáší na hřídel pohánějící kola, vrtuli či lodní šroub. Jednou sednu a napíšu o Wankelově motoru, že je to hokus pokus bez budoucnosti. Tím zjistím, kolik je u nás majitelů automobilů Mazda tímto motorem vybavených. Dozvím se od nich, že jsem neinformovaný idiot v žoldu Volkswagenu.
Nedůtklivost, ta patří k základním vlastnostem a radostem vyznavačů technologické menšiny.
Je to totiž specifický druh menšiny. Nikdo se nenarodí s ručičkama na řídítkách motocyklu Harley Davidson poháněného Wankelovým motorem s operačním systémem Linux v řídící jednotce a snímačem Foveon místo zpětného zrcátka. Příslušnost k technologické menšině si volíme. Obvykle si ji volíme po kratším či delším rozhodování.
Ptáme se známých, jaký fotoaparát si máme koupit. Ten radí to, jiný ono.
„A co foťák s Foveonem?“ „No, do toho bych raději nechodil,“ tak nějak bude znít ta rada.
Pro rozhodnutí je klíčově významná. Zde je sémě budoucího vzdoru. Přes všechna varování jdu jinudy, po cestě hrbolaté a klikaté a úzké. Jakou jinou slast mi přinese než pohrdání a nenávist k těm změkčilcům, kteří si to blahobytně špacírují po cestách širokých a pohodlných?
