Temný thriller Pouta dává ostře pocítit dobu normalizace

Na české poměry jde nezvykle o film, který je žánrově ukotvený, temný thriller, který se navíc do husákovské doby nedívá smířlivě a s tónem tragikomedie. O film, který neobsazuje okoukané herce, ale objevuje nové tváře i neotřelý vizuální styl. O film, který není založený na epizodické anekdotické struktuře, ale na silném příběhu.

Pouta na první pohled upoutají způsobem, jakým vytvářejí obraz doby. Počátek 80. let tu ožívá dokonale smyslovou evokací. Divák nejprve a pak pořád podprahově vnímá charakter doby, vidí její studenost, vymytost jejích barev, chladnou ošuntělou neútulnost umakartových interiérů, ospalé, zatuhlé životní tempo, v němž je ale nějak neartikulovaně přítomné napětí, cítí pach ušmudlanosti a lehké zahnilosti. Člověk si někde pod kůží vzpomene na tu dobu o málo barvách, málo viditelných radostech, o uniformitě na všech úrovních života, o ponurém marasmu, který plíživě zaplňoval všechny póry. Film svou vizuální stránkou, barevným laděním, zaujímáním úhlů kamery, jež nic nepřikrášlují, a naopak nastolují chladnou analytickou distanci od hrdinů, pečlivým zaujetím pro detaily i celkové vnímání prostoru dává dobu normalizace nezvykle ostře pocítit. V druhém plánu pak dává jedinečně zažít, jaký význam prostředí má, jak spoluutváří morální horizont, jak těsně se s člověkem prolíná.

Pod nánosem doby Půdorys příběhu připomene slavný německý snímek Životy těch druhých, který sbíral ocenění před třemi lety. Srovnání se tu dá stěží vyhnout. V něm byl rovněž hlavní hrdinou estébák ve středních letech, který se najednou dostane do konfliktu se systémem, jemuž dosud věrně sloužil. Německý film stavěl na portrétu systému založeném na všudypřítomném strachu, ukazoval fungování moci a její hierarchii, ve svém portrétu hlavních hrdinů byl ale dost idealistický, od politiky je nakonec odděloval. Pouta jako by měla opačný přístup. Politika a charakterizace systému jsou tu v pozadí, promlouvají spíš druhotně právě v zobrazení prostředí a atmosféry, do níž se obtiskuje. Lidé tu ale nejsou ani trochu vnímáni jako její oběti. Všichni na sobě mají nános doby, která jim svazuje ruce a zároveň přesně vymezuje prostor. Bezradně se protloukají a snaží se ze svého života vymanit, ale každé vymanění se ukazuje iluzí, naráží na pevné mantinely prostředí.

Ženatý disident Tomáš si najde milenku, spisovatel, jehož byt si pro své zálety půjčuje, se snaží hrát dvojí hru, je spolupracovníkem StB a zároveň také tak trochu disidentem. Každý se snaží to nějak uhrát, na hraně toho, že si nezadá a zároveň je v blátě až po uši. Vymyká se jedině hlavní postava, tajemný samotářský estébák Antonín, kterého obsese k Tomášově milence přivede k sebedestrukci a ovlivní přitom i osudy ostatních.

Film se soustředí na budování velkého dramatu, kterému ale někdy chybí přesná motivace hrdinů a objasnění. Nevíme například, co vlastně Tomáš disidentsky podvratného dělá. Jako by se film postupně začal ztrácet v marasmu, který tak skvěle vizuálně zobrazuje. Nedostává se totiž k tomu, co je pod ním, co k němu vedlo. Spisovatel cosi mluví o strachu, a jak ho celá jeho obojaká situace přivádí k šílenství, ale působí spíš komicky, nevidíme žádnou situaci, kdy by měl skutečně strach. Když chodí na schůzky s estébáky, povídá si s nimi jako rovný s rovnými. Podobně Tomáš u výslechu se místy chová až hrdinsky a na Antonína si dovoluje, i když jinak je v životě víc než pasivní.

Od podivína k podivínu Antonín by měl být možná klíčem k ponurosti doby, kterou by osvětloval a objasňoval tím i rutinní marasmus ostatních. Film mu ale, přes skvělý výkon Ondřeje Malého, nepřiznává příliš nuancí než jeho temné jádro a zručné ovládání násilnických praktik. Film tak sleduje příběh podivína, z něhož se stává ještě větší podivín, a někdo se může ptát, k čemu se vlastně přes něj dostává. Chová se tak pod stresem, který do sebe svou prací nevědomky vstřebává?

Jenže jeho postava stojí v tak příkrém rozporu s ostatními kolegy estébáky, kteří jsou zobrazeni jako strejcové, co práci evidentně berou jen jako práci. Je mu temné jádro prostě vlastní bez ohledu na to, v čem žije? Ruplo mu v kouli z Tomášovy milenky, z režimu nebo se to tak prostě všechno sešlo? Možná tu koliduje i to, že u Antonínova příběhu z něho film dělá víc žánrového hrdinu, ale ostatní postavy popisuje daleko střízlivějším metrem. Film se tak rozpíná nad možná nakonec proti sobě stojícími principy, jednoduchostí a přesnými pravidly žánru a zároveň komplexnějším společenským portrétem. Moc je tak ve filmu buď temná neartikulovaná, když je spojená s Antonínem, nebo na hraně karikatury, spojená se spisovatelem nebo ostatními estébáky. I když to není ambicí filmu, nelze se nakonec ubránit otázce, čeho jsme se vlastně tak báli, proč jsme takoví byli (nebo ještě jsme?), ale na druhé straně tolik akčních bitek si taky neužijeme. Přesto jsou Pouta filmem, který přináší do českého filmu něco, co tu ještě nebylo.