Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Ten kouř, to jsou tvoji příbuzní, slyšel čtrnáctiletý Tomáš v Osvětimi

Příběhy 20. století

  6:00
Vyprávění profesora Tomáše Radila pro Paměť národa se od jiných svědectví liší. Zatímco většina pamětníků popisuje a líčí svůj životní příběh, profesor Radil hovoří o svém životním tématu. Vedle své profese neurofyziologa se paralelně zabývá holocaustem jako obecným fenoménem, který zasáhl, ovlivnil a změnil životy milionů lidí včetně jeho vlastního.

Radil Tomáš, 2014 foto: Post Bellum

Ve svém vyprávění popsal formální organizaci deportací, psychologickou manipulaci s jedinci v koncentračních a vyhlazovacích táborech, snahu rozštěpit lidské společenství na elementární jednotky i obranné mechanismy, které to vyvolalo. Příběhy jedinců jsou podle něj neopakovatelné, neopakovatelnost holocaustu pak záleží na společnosti.

Stačilo sedm týdnů

Tomáš Radil vyrůstal v jihoslovenském městě Parkan, dnešním Štúrovu. Sousední maďarské město Ostřihom odděluje pouze řeka Dunaj a spojuje most, zničený v posledním roce války a opravený teprve nedávno. Narodil se jako jediný syn do židovské rodiny, ve které se mluvilo slovensky i maďarsky. Bylo mu třináct a půl roku, když Maďarsko, kam Parkan po vídeňské arbitráži připadal, v březnu 1944 obsadili Němci. S příchodem Němců se zostřila protižidovská opatření, která vrcholila deportacemi Židů do vyhlazovacího tábora v Osvětimi a končila jejich hromadnou vraždou. Profesor Radil upozorňuje na rychlost, s jakou byla zkáza židovského obyvatelstva provedena: Přípravy k likvidaci trvaly sedm týdnů ode dne německé okupace. Dalších sedm týdnů stačilo k fyzické likvidaci asi 450 000 Židů deportovaných z tehdejšího maďarského území s výjimkou Budapešti. Nebylo k tomu potřeba mnoho lidí, ale výkonný a funkční aparát, a především vnucení postupu ,menšího zla‘ židovským představitelům, kteří byli přinuceni sami zorganizovat zničení svých vlastních lidí i sebe samotných.

Už během dvoudenní cesty dobytčákem, kterým odjela v červnu 1944 celá rodina Radilových, prarodiče, rodiče i syn, jim bylo podle zacházení s cestujícími zřejmé, že je v cíli nečeká nic dobrého. Podle profesora Radila se jízdní řády vlaků do Osvětimi řídily kapacitami tamních krematorií, jinak by překonání relativně krátké vzdálenosti netrvalo dva dny a dvě noci. Tolikrát popisovaná situace při příjezdu nových transportů do vyhlazovacího tábora byla součástí dobře promyšleného plánu na likvidaci: Celá procedura příjezdu byla naplánovaná. Vlaky přijížděly většinou v noci, silné reflektory namířené na rozespalé a nic nechápající lidi, neustálé pobíhání komand v příšerných mundůrech, křik, brutalita, zmatek, spěch a snaha vyvolat paniku, to vše mělo napomoci k ještě většímu šoku a ochromení nově příchozích.

Číslo znamenalo novou identitu

Osudy 20. století

Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa.

Chcete podpořit dokumentování vzpomínek dalších pamětníků? Přijďte na Běh pro Paměť národa o víkendu 10. - 12. června v oboře Hvězda v Praze. Běžíme za všechny, kteří to nevzdali.

Paměť národa - partneři

Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

Rychlost, s jakou se vše odehrávalo, byla důsledkem pevného řádu a častého
opakování procesu i sehranosti všech aktérů – kromě hlavních účastníků, totiž nově příchozích. Profesor Radil podotýká, že celý proces likvidace – od příjezdu do Osvětimi, přes selekci, vraždu v plynové komoře až po spálení těl v krematoriu – trval velmi krátkou dobu, možná dvě nebo tři hodiny. To, co popisuji, trvalo v reálném čase zhruba tak dlouho jako tento rozhovor. Po selekci, jíž prošel spolu s otcem, pokračovalo vše podle přesného plánu: Svých práv i majetku byl člověk dávno zbaven. Ve vlaku se stal jednou z položek na seznamu, beze jména. Do doby, než člověk dostal tetování na předloktí, nebyl nic. Teprve vytetované číslo mu dodalo v nastalé situaci novou identitu.

Tomáš Radil se dostal do tzv. bloku mladých, do kterého bylo vybráno asi tisíc chlapců ve věku kolem patnácti let. Hoši nepracovali a účel tohoto bloku zůstává dodnes nejasný. V lágru se musel člověk rychle zorientovat, jak profesor Radil upozorňuje, bez znalosti situace se nedalo přežít. Povinnost seznámit nováčky s realitou lágru připadla starším vězňům, kteří nechápajícím táborovou realitu vysvětlili: Ptal jsem se jiného kluka v mém věku: ,To jsou nějaké továrny?‘ ,Ne, to nejsou továrny, to jsou krematoria. Tam spalují mrtvoly.‘ Nechápal jsem: ,Kde berou ty mrtvoly?‘ On mi říká: ,Ty nevíš, o co se jedná. Musíš to pochopit. Ten kouř a ten divný pach, který je tady neustále cítit, to pálí lidi z transportu, kterým jste přijeli. To jsou tvoji příbuzní, ten kouř je z jejich těl.‘“

Prof. Radil na návštěvě Osvětimi v roce 2006

Jednotlivec neměl šanci

Vědomí situace a její přijetí bylo jednou z podmínek přežití. Druhou podstatnou podmínkou bylo vytváření menších společenství. Sounáležitost a přátelství mezi vězni byly obrannou reakcí na jiné opatření, které bylo součástí táborové decimační praxe, totiž snahy rozbít společenství na nejmenší možnou společenskou část, tedy jedince. Profesor Radil připomíná: Jednotlivec sám neměl šanci. Pouze vzájemná podpora vedla k možnosti přežít. Rozbití skupiny na prvočinitele vyvolalo obranný mechanismus, opětovné sdružování. Malé skupiny si často vytvořily i jakési autonomní desatero, redukované na tři nepsaná, ale dodržovaná pravidla: Nepokradeš. Neuškodíš. Pomůžeš, pokud sám sobě neuškodíš.

Protipólem sdružování byly neustálé selekce, které představovaly nástroj psychologické manipulace s vězni. Selekce rozbily i skupinku pěti chlapců, k nimž se Tomáš Radil připojil. Ve většině vzpomínek pamětníci popisují, že selekce byly otázkou kombinace štěstí i náhody, profesor Radil toto tvrzení potvrzuje: Při jedné selekci neprošel kamarád jen proto, že byl o pár centimetrů nižší než laťka přitlučená k tyči, které se měl vězeň hlavou dotknout. Další selekcí jsem neprošel já. Už jsme byli připraveni a čekali v baráku na cestu do krematoria. Přišel tam lékař, ze šesti set lidí vybral asi třicet, kteří nastoupit nemuseli. Mě mezi nimi.

Po asi půl roce v bloku mladých ve vyhlazovacím lágru Osvětim-Birkenau se dostal do hlavního tábora Osvětim I. Tam se také 27. ledna 1945 dočkal osvobození tábora. S tímto dnem má profesor Radil spojenou etickou diskusi o možné pomstě a zabíjení:Spolu s dalším chlapcem jsem toho dne dopoledne dostal od utajené organizace vězňů za úkol hlídat vrata do tábora s nápisem Arbeit macht frei. Koukám z okna a vidím německého vojáka. Jde sám a táhne za sebou pušku. Sám ve sněhovém poprašku míří k táborové bráně. Spěchá, ale utíkat už nemůže. Zavolal jsem svého kamaráda a ptal jsem se ho: ,Kdybychom tu měli flintu, zastřelili bychom ho?‘ Ten chlapec, bývalý student rabínské školy, mi vysvětlil: ,Ne, nezastřelili. Válka skončila. Je za pět minut dvanáct. To, co platí ve dvanáct, už platí za pět minut dvanáct. Proč bychom ho stříleli?‘

Obálka knihy Ve čtrnácti sám v Osvětimi, Praha, Academia 2009

Historická paměť

Za několik dnů po osvobození tábora se Tomáš vydal domů. Vypravil se pěšky do Krakova, pak pokračoval vlakem, většinu cesty sám. Cesta, během níž zjistil, že onemocněl tuberkulózou, mu trvala dlouho: Sníh, bílý sníh, a rudá krev. To je jakoby filmový obraz toho, jak jsem putoval domů. Trvalo mi to dva měsíce, ale na jaře jsem byl doma. V Parkanu pracoval v repatriačním centru pro navrátilce, později se doma sešel se strýcem a otcem, který se vrátil z koncentračního tábora v Dachau. Matka a velká část rodiny zahynula v Osvětimi.

Tomáš Radil absolvoval lékařskou fakultu. Skoro šedesát let pracuje jako vědecký pracovník se specializací na výzkum mozku. Posledních několik let se paralelně zabývá problematikou holocaustu a sociální psychologií podobných genocid. O tomto tématu přednáší doma i v zahraničí. V roce 2009 vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha Ve čtrnácti sám v Osvětimi. Vysvětluje: Knihu jsem psal spíš jako příběh těch, kteří se nevrátili, a také jako součást historické paměti než jako autobiografii vlastní. To, že si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci. Profesor Tomáš Radil říká:K neopakovatelnosti genocid, jakou byl holocaust, musím být na základě vlastní zkušenosti a také na základě toho, co se děje ve světě, bohužel skeptický.

Radil Tomáš, 2014

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...