Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

„Ten třetí“ od bratrů Mašínů

Česko

  12:02
PRAHA - Bylo jich pět, tři přežili, jen jeden se vrátil domů. Milanu Paumerovi je čtyřiasedmdesát, rovné držení těla a ocelový stisk ruky však prozrazuje vojáka, a už přes padesát let se mu přezdívá „ten třetí“.

Milan Paumer foto: Vojtěch Vlk pro Nadaci Langhans GalerieReprofoto

„Když dnes nad tím přemýšlím, kdyby nebylo Mašínů, možná bych měl jiný život, možná bych někde skřípal zuby,“ přemýšlí nad svým osudem energický opálený muž s hustou bílou kšticí. „I když rodiče mě vedli v duchu sokolských a legionářských zásad, doma jsme měli busty Masaryka a Beneše...“

Bylo mu osm, když přišla válka, a deset, když zažil klíčové setkání svého života. Do Poděbrad se přistěhovali Mašínovi - manželka a tři děti nacisty popraveného Josefa Mašína. „Radek nosil sestru do školy a že školy, ona špatně chodila. Líbilo se mi, jak se o ni staral,“ vzpomíná na první setkání s bratry Ctiradem (Radkem) a Josefem. „Měli jsme společné zájmy, rychle jsme se skamarádili.“ Snili o službě v armádě. V případě Mašínů měly klukovské sny nebezpečně reálný rozměr - nejen díky otcově osudu, část války rodina ukrývala ruského vojáka, který uprchl z německého zajetí. „Po válce přijel prezident Beneš a vyznamenal je za to,“ vzpomíná pan Paumer. Po únoru 1948 však zásluhy z druhého oboje, vyznamenání či legionářské zásady v novém světě ztratily význam. „Pamatuju si, jak komunisti pořád jen chtěli někomu zakroutit krkem,“ směje se Milan Paumer. „A pořád řečnili o třídním boji, no tak jsme jim ho dali.“

Třídní boj v podání odbojové skupiny bratří Mašínů zprvu zaváněl recesí - sypali třeba napínáčky na silnici, kudy projížděli pionýři na prvního máje. Napínáčky se daly koupit v papírnictví, oni však potřebovali k vážnému boji s totalitou zbraně a peníze.
 

Smrtící hranice
V únoru 1948 přestaly platit cestovní pasy. Desetitisíce lidí se ale rozhodly odejít na Západ. Československo tak opouštěli ilegálně, různými způsoby. Po únoru 1948 emigrovalo 150 000 až 200 000 lidí.

Pohraniční stráž jich 174 zastřelila (posledního v roce 1985). V dubnu 1951 byla hranice se západním Německem a Rakouskem obehnána drátěným zátarasem. Byl do něj pouštěn elektrický proud o napětí 3000 - 5000 V. V drátech zahynulo 88 lidí. Po řadě protestů ze zahraničí stráž do zátarasů proud od roku 1965 nepouštěla.

Daniel Růžička


Činnost skupiny a pozdější dramatická cesta na svobodu už se staly součástí národní mytologie - a podléhá dvojí interpretaci. Co je pro jedny urputným bojem proti teroru, je pro druhé, dodnes, vražděním nevinných. Při přepadení policejní stanice v Čelákovicích zabil Ctirad Mašín policistu, při útoku na vůz vezoucí výplaty zemřel pokladník. „Vlastně byl válečný stav - komunisté vedli válku proti lidem. Za válečného stavu se takové věci dějí,“ vysvětluje pan Paumer. „Snažili jsme se bojovat proti tomu zlu. A mysleli jsme si, že se lidé přidají.“ Když se ani pět let po „vítězném únoru“ nikdo nepřidal, rozhodli se uprchnout.

Cesta do americké zóny Berlína trvala měsíc, vedla přes východní Německo a pětice štvanců (vedle Mašínů a Paumera utíkali další dva členové skupiny Václav Švéda a Zbyněk Janata) několikrát málem podlehla pětadvacetitisícové armádě pronásledovatelů. Švédu s Janatou dopadli a později doma popravili, bratři a „ten třetí“, přestože byl postřelen do břicha, uspěli. „Josef mě vlastně zachránil, šplouchalo mi v břiše a měl jsem toho už plné zuby, tak jsem si chtěl jen trochu odpočinout, ale on mě donutil jít dál,“ vypravuje. Trojice potom sloužila v americké armádě, chtěla se vrátit domů a bojovat proti komunismu. Nedočkali se a následujících čtyřicet let prožili v americkém civilu.

Po listopadu začal Milan Paumer jezdit domů nejprve dvakrát do roka - za sebe a za Mašíny položit věnce k pomníkům Heliodora Píky, generála popraveného komunisty, a Václava Morávka, druha otce Mašína z odboje. Před čtyři lety se vrátil natrvalo. Doma však narazil na starou nenávist, na nekončící debaty o vhodnosti udělit Mašínům vyznamenání. „Bylo to takové, no disappointment,“ nemůže najít české slovo a pak si vzpomene: „Zklamání.“ Komunistické Haló noviny se ptaly, jak je možné, že se „vrah pohybuje beztrestně“. Ještě větší zklamání poskytly panu Paumerovi dvojciferné zisky komunistů ve volbách. „Já jsem někdy tak rozčílenej, že nemůžu spát,“ říká a poprvé mu v hlase zazní hořkost. „A ptám se: jak je to možný? To mám pak pocit, že musím zase něco udělat.“ Vzít znovu do ruky zbraň? „Kdyby to bylo nutný, tak jo,“ pokývá rozhodně hlavou. „Ale teď dělám něco jiného.“ „Ten třetí“ může jako jediný ze skupiny osobně vyprávět jejich příběh. A tak to dělá. Nejčastěji studentům. „Nejvíc se mě ptají, proč jsme to udělali. Tak jim to říkám a často si všimnu, že na mě koukají a nemrkají. To mě posiluje, to znamená, že je to zajímá. A dokud je to zajímá, tak nezapomenou.“

Autor: