Tenkrát na Západě: Árie pro mlčícího muže s pistolí

Během pětačtyřiceti let po premiéře Leoneho filmu bylo natočeno nemálo výrazných westernů (např. Peckinpahova Divoká banda, v posledních letech třeba elegické Zavraždění Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem Andrewa Dominika). I tak je ale Tenkrát na Západě svým způsobem poslední kovbojka. Tečka nebo ještě spíš pohřební pochod.

Tím filmem se neblaze zlomila kariéra jeho tvůrce. Sergio Leonemu se v předcházejících letech podařilo etablovat spaghetti western jako žánr hodný seriózního zájmu. Nikoliv náhražku, levně natočenou v levných lokacích s levnými herci, maskujícími svůj evropský původ efektně amerikánskými pseudonymy (Mario Girotti jako Terrence Hill). V „dolarové“ trilogii (Pro pár dolarů, Pro hrst dolarů navíc, Hodný, zlý a ošklivý), v níž pro film objevil Clinta Eastwooda, dokázal i v těch nehollywoodských podmínkách vytvořit filmy, které americkým westernům konkurovaly. Svým způsobem je i překonávaly, oživily žánr spoutaný stereotypem.

Tenkrát na Západě mělo potvrdit Leoneho status hvězdy a inovátora westernového žánru. Nestalo se, za oceánem snímek propadl. Úspěch dolarové trilogie režisér už nezopakoval, poslední kapkou pro něj asi bylo, když byl jeho opus magnum – gangsterský epos Tenkrát v Americe (1984) – uvedený pouze ve zmrzačené verzi (v celé čtyřhodinové nádheře ho diváci mohli vidět až po Leoneho smrti).

Odkud přiletí kulka? Pohled hrdinů Tenkrát na Západě (na snímku Charles Bronson v roli Harmoniky) přitahuje smrt.

Vlastně se tomu prvotnímu odmítnutí Tenkrát na Západě není co divit – je to radikální film, v němž Leone dovádí svoje charakteristické postupy do krajnosti. Žalozpěv za tím mytizovaným Západem, jehož konec je leitmotivem filmu, i za jeho filmovým obrazem. Leone v Tenkrát na Západě používá motivy z mnoha klasických westernů, z nichž dělá součásti svého příběhu o odcházení. Západ v jeho filmu umírá bez obřadu a nepovšimnutý světem, v němž se o slovo hlásí civilizace a její řád. Podobně jako psanec Cheyenne (Jason Robards), který tiše skoná nedaleko vyprahlého místa, kde jednou bude město a železnice.

Spaghetti westerny včetně těch Leoneových byly oproti těm hollywoodským krutější, cyničtější, někdy také legračnější, což pro někoho může znamenat i realističtější, „ze života“. Zároveň ale jsou od reality víc odpoutané, bližší legendě.

Amerika viděná zdálky, a přece jasnozřivě

Pro Američana je western jakousi – často idealizovanou – verzí historie vlastní země, příběhu jejího budování. Evropský tvůrce se samozřejmě necítí být jeho součástí, na Ameriku se dívá z dálky.

Obraz nového světa v Leoneho westernech je pak zvláštnímzpůsobem rozporný, podobný jeho vnímání na starém kontinentě. Na jednu stranu antiiluzivní, obrazoborecký. Možná nejsilněji se to projeví ve scéně vraždy dítěte, v níž je poprvé vidět tvář padoucha Franka, jehož představitelem je Henry Fonda, prototyp amerického ideálu s blankytnýma očima. Zobrazeny v obrovském detailu fenomenálním kameramanem Toninem Dellim Collim se ale mění v mrazivá modrá „světla“, prázdná a bezcitná.

Tenkrát na Západě

Leoneho Amerika je ale také mytická, vzdálená historii a konkrétní geografii, sen o Americe natočený z větší části ve Španělsku s italskými herci ve většině epizodních rolí (a jedné hlavní). Leone Západ ukazuje jako surovou krajinu, kde otevřené nebe neasociuje volný prostor, v němž se člověk může nadechnout ke svobodě, ale spíš sluncem rozpálenou poklici. Při vší rozlehlosti stísněné místo, kde za každou terénní vlnou může čekat zákeřný střelec.

Zároveň je to ale krajina jistým způsobem nadlidská, divadlo primárních citových hnutí, kde každý pohled, gesto, zabzučení mouchy, vrzání větrníku nese váhu osudu a je zesílené předzvěstí konce. Potřebuje proto svůj čas, pomalý a neúprosný. „Tihle muži v sobě mají něco... má to co dělat se smrtí,“ zazní v závěru filmu. A mlčenlivý mstitel Harmonika (Charles Bronson) i zabiják Frank jsou poslové zániku, jakoby vedení nějakou odvěkou mocí, která je nakonec nechá kroužit kolem sebe v pověstné scéně závěrečného souboje. O Tenkrát na Západě se často píše jako o opeře, vlastně právem. Leoneho film má volné tempo zpěvohry, podobně jako mnohá opera vypráví jednoduchou, možná přepjatou historku, již se ale snaží přesáhnout k něčemu univerzálnímu.

Sergio Leone svoje zamlklé „zpěváky“ rozestavuje do prostoru do kompozic hodných umělce, Ennio Morricone k těm obrazům přidává hudbu, jejíž exaltovanost jako by byla protichůdná zobrazovanému. Cituplné písně i chladný pohled zabijáka k sobě ale v Leoneho filmu patří. Krása je hrozná nebo alespoň taky hrozná. Ale zaslouží si být oplakávána, protože to, co ji vystřídá, bude sice asi bezpečnější, spořádanější, uzpůsobenější životu. Krásné to ale nebude.