Vlak byl dosti plný a kupé těsná a plná lidských vůní, k níž i moje zpocené tělo asi cosi přidávalo. Tep se mi ustálil někde u Benešova, ale to mi zase pár lidí volalo, že jistá pseudospisovatelka o mně mluvila v jakémsi interview v jednom bulvárním časopise, kde líčí svůj vztah s nebohým VH a že já tam vypadám jako pitomec,neboť jsem jí prý řekl, že jí to závidím. Tep mi tedy zase opět začal bouřlivě poskakovat a v takovém stavu jsem dojel do města Tábora.
Měl jsem v tu chvíli už deset minut sedět u kulatého stolu na téma „problémy malých nakladatelství“. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli bych k věci mohl něco rozumného říci, ale pozvání jsem před půl rokem neodmítl, proto jsem s pocitem jisté viny běžel přes celý Tábor do Střelnice, což je honosná budova, v níž se debata konala. Otevřel jsem dveře, sál byl plný, za stolem sedělo aspoň patnáct lidí s dosti vážnými výrazy.
Francouzská redaktorka, která vypadala jak francouzská redaktorka, mluvila a tom, že by se mělo podporovat čtení už v prenatálním věku a že je vhodné zřizovat knihovny i na pracovištích, ale nebyl jsem si jistý, neboť moje gymnaziální francouzština je již dosti chatrná a mně se nepodařilo zatím zprovoznit sluchátka. Francouzka domluvila a moderátorka, překladatelka Anežka Charvátová, řekla, že vidí, že už dorazil, jak řekla, Jirka Peňás, a že bychom se tedy mohli chvíli bavit, jak literární recenze pomáhají či nepomáhají malým nakladatelstvím. V tu chvíli mi tep opět začal kmitat a vrcholu dostoupil, když jeden elitní nakladatel, jehož knih se vážím, přičemž odhaduji, že ani jedna nevyšla bez masivní grantové pomoci, prohlásil, že on nevidí žádný rozdíl mezi Lidovými novinami a Bleskem. Tep jsem cítil i v uších, které mi pravděpodobně silně zrudly. Tak reagují na to, když se setkám s nějakou nehorázností, vůči níž jsem v tu chvíli bezmocný. Chtěl jsem ho pak po skončení debaty inzultovat, vyšel jsem tedy na dvorek, kde stál, již jsem se napřahoval k úderu, ale v tom mě jeho sympatická žena upozornila, že jejich malé dítě spí v kočárku a že by bylo dobré ho nebudit. Od úmyslu jsem tedy ustoupil. Nakladatel mi pak vysvětlil, že se mu nelíbil nějaký článek, který prý nebyl napsaný s dostatečnou vážností. To jsem uznal za vhodný důvod k nerozlišování od Blesku... Večer jsme si dali společně pivo.
V Táboře se konal první ročník festivalu „malých nakladatelství Tabook“ – tedy Táborské knihy. Bez ohledu na můj kolísavý tep, mohu se vším klidem napsat, že se ohromně povedl a že to byly dva krásné dny. Dlouhá léta jsem se již něčeho takové neúčastnil. Pražským světem knihy vždy jen tak rychle proběhnu, do Frankfurtu na veletrh nejezdím, literárních čtení se účastním spíš zřídka. Ale tady si mi líbilo. Připomnělo mi to trochu polovinu let devadesátých, kdy se jezdilo do Olomouce na Libri, jejichž literární část organizovala dosti divoká banda kolem nakladatelství Votobia – kde je těm lidem konec? Vaříme s konopím, se jmenovala jejich nejslavnější knížka. V dobách největšího rozmachu vydávali nějakou knížku, s jejichž úpravou se vůbec nepárali, snad každý den. Nadělali pak strašné dluhy, nakonec firma skončila v likvidaci. Rád ale na ty podzimní dny v Olomouci vzpomínám, všichni jsme byli o patnáct let mladší...
Ovšem tady, v Táboře mi to přišlo jaksi civilizovanější, intimnější, prostě hezčí, což asi nebude jen tím stářím. Mám ale pocit, že hovory, které se tam vedly, byly stejné nebo podobné jako teď, některé věci se zas ta nemění.
V neděli, to už jsem byl zase v Praze, jsem o festivale v Táboře napsal sloupek, který vyšel v pondělí.
Pokračování světa v TábořeNa horu Tábor, na níž se v předjaří roku 1420 scházel lid očekávající blízký konec světa, se v pátek a v sobotu scházeli lidé, jejichž vztah ke světu je naopak spíše optimistický. Lidé, kteří si čtou, kupují knihy, čtou svým dětem před spaním a vůbec mají ve zvyku obklopovat se knihami, si obvykle konec světa nepřejí, protože ještě ani zdaleka nestačili přečíst, co mají v plánu. Jiným jejich rysem je, že se rádi setkávají s podobnými případy, čímž se sice poněkud ochuzují o čas na ono čtení, které by jim však nebylo platné, kdyby si o něm – a jiných věcech – neměli s kým popovídat. To byl myslím hlavní, i když vůbec ne jediný smysl a důvod, proč se uspořádal v Táboře „festival malých nakladatelů Tabook“. V pátek a v sobotu se tady konal první ročník a jsem si jist, že ti, kdo tam byli, se již těší na druhý – ono taky skvěle vyšlo počasí. To má několik příčin – tedy ne to počasí. Zaprvé město Tábor. Ohromně se za poslední léta zvedlo! Dalo by se říci, že je krásné, já bych řekl, že patří k nejhezčím a nejlépe spraveným městům v Čechách. A přitom má ducha, správný rozměr a intimitu, kterou z něj (zatím) nevyhnal turistický průmysl. Dá se tam najít i pár míst zcela klidných, a přitom je to zase kousek do „centra“, kde to žije „free“ atmosférou, kterou tam tvoří lidé, kteří tam ty staré, pěkně zabydlené domy obývají nebo tam jsou u těch lidí na návštěvě či tak. Takže zadruhé lidé. Zdálo se mi, že v Táboře vznikla – nebo se tam aspoň sjela – komunita umělců, výtvarníků, grafiků, řemeslníků, kavárníků i kavárenských povalečů, literátů, učitelů, nakladatelů, čtenářů, studentů, holek a kluků, kteří mají nebo budou mít děti, ze kterých třeba vychovají něco podobného, jako jsou oni. To znamená lidi otevřené, aktivní, přátelské, světa trochu znalé. S tím souvisí faktor třetí. Tím jsou Horváthovi. Manželé Juraj a Tereza, kteří se před pár lety do Tábora přistěhovali, ten festival vymysleli, organizovali a ty dva dny mu šéfovali. Juraj je náš možná nejlepší knižní ilustrátor, Tereza, kromě toho, že překládá z francouzštiny a řídí skvostné nakladatelství Baobab, vychovává též šest dětí. Mít takové lidi je poklad pro každé město. Myslí si to i starosta Jiří Fišer, který se mi zdá být faktorem čtvrtým. Pak už zbývá samotný festival. Ten sestával ze čtení, debat, diskusí, vernisáží, jednoho decentně protáhlého večera. Dále jednoho stanu na náměstí T. G. Masaryka, kde mohli malí či menší nakladatelé (definicí se teď nebudeme zabývat) rozložit krám. V něm pak plno lidí. Ne, konec světa se v Táboře nechystá. |
S tím koncem světa je to ale trochu složitější. Podle propočtů adventistických kněží se měl konat ve dnech 10. a 14. února L.P. 1420. V ty dny ale nepadaly z nebe žádné žáby či jiná biblická havěť, nýbrž jenom pršelo – vůbec bylo prý v tom roce 1420 dosti teplo. V té době ještě ale Tábor neexistoval. Rozjitření jihočeští husité, kteří se těšili na apokalypsu, po níž se již viděli jako čestní občané Nebeského Jeruzaléma, setřásli zklamání a rozhodli se očekávat příchod Krista - jenž tak jako tak měl brzy přijít - na hříchy nepoznamenaném místě. Kopec, který obtékala ze dvou stran Lužnice, se jevil jako velmi vhodné místo.
Nebyl to ovšem kopec zcela pustý. Tyčil se na něm hrad Kotnov, který tu zůstal z dob, kdy se tu pokoušel Přemysl Otakar II. založit město. To se z nějakých důvodů nepodařilo, ale zbyly po něm základy – a onen hrad. Ten patřil Oldřichovi z Ústí, což byl regionální odpůrce husitů – však ho také čekala brzká a krutá odplata – po dobytí hradu husity utekl na blízkou tvrz Sedlec: kde ho však za pár týdnů revolucionáři vedení již Janem Žižkou (ten přijel do Tábora z Plzně, přičemž to vzal přes Sudoměř) našli, usekali mu údy a zohavené tělo hodili do ohně. To tu píši, aby bylo vidět, že to nebyla tehdy žádná legrace, to očekávání tisícileté říše Kristovy.
Komuna, která předtím vypálila blízké Sezimovo ústí, kde si to později oblíbil prezident Edvard Beneš, se pak nazvala Obcí hory Tábor, což bylo samozřejmě velmi symbolické, neboť sám Hospodin doporučil lidu, aby táhl na horu Tábor a vzal sebou pro jistotu hned deset tisíc mužů. Hospodin myslel tou horou jeden kopec v Galileji, ale to se tehdy tak nebralo. Na místě, kde stojí dnes stojí kostel, z jehož věže jsem v sobotu dopoledne město obhlížel, pak počali stavět prostý kostelík, který byl a stále je zasvěcený Proměnění Páně, což je událost z Kristova života, která se měla odehrát právě na oné hoře Tábor: Kristus tam před očima několika svých přátel-apoštolů „oslnivě zbledl“, snad i začal mírně levitovat a do toho zazněl z nebes hlas, že Kristus je „milovaný syn“. No koho asi?
Pro chiliasty mělo obojí, hora Tábor i Proměnění, hluboký význam: bylo to vyjádření naděje, že Kristova skrytá přítomnost se brzy promění v přítomnost skutečnou, tělesnou. V této podobě pak bude Kristus panovat po tisíc (řecky chilioi, χίλιοι) let svému království, jímž bude završen pozemský věk lidstva před konáním Posledního soudu. V tom království již nebude nespravedlnosti, nerovnosti, lidé budou žít svorně jako bratři a sestry, obklopeni láskou, důvěrou a milostí. Někteří to vzali tak, že nejlépe je na to se připravit tím, že onu lásku budou provozovat skutečně se vším všudy a fyzicky a vždy, jak to jen bude možné, takže bude lepší pro jistotu ani nenositi oděv a chodit nahatý, připravený okamžitě onu lásku kdykoli a s kýmkoli provádět. To se však nelíbilo realističtěji uvažujícím lidem z vedení Tábora, především Janu Žižkovi, který neměl takové výstřelky rád a s těmito středověkými swinger-partysty důrazně zatočil. Obvykle je nechal upálit, někdy je před tím nechal zatlouci do sudu a polít hořící smolou.
Na náměstí, na které jsem hleděl z kostelní věže, stály ony slavné kadě, jejichž imitace dnes stojí u zdi ve vstupní chodbě muzea, do kterého jsem si zašel, když jsem měl trochu času. Expozice je nová, odideologizovaná, pojatá hravě a asi hlavně pro děti. Ty kádě myslím zůstaly z té staré, revoluční: byl jsem tady tak před třiceti léty, na nic si již skoro nepamatuju, na ty kádě matně ano. Kádě byl populární fetiš českého komunismu: mně jako pokrokově založenému dítěti se to docela líbilo, koneckonců ani jako muž dospělý nemám příliš šperků, kterých bych se nedokázal vzdát: vlastně nemám šperky žádné. Ale dovedu si představit, že to muselo některé lidi děsit. Spíše než předchůdcem komunismu byly ale ty kádě jakousi společnou pokladnicí, do níž se sbíraly prostředky, které by umožnily překlenout nové obci první obtížné měsíce budování města. Ostatně fungovalo to sotva půl roku, pak už opět začaly platit poměry spíše feudální a sami táboři se nerozpakovali začít vybírat dávky po okolních vesnicích.
Husitská doba pro Tábor skončila v lednu 1437, když císař a český král Zikmund poskytl Táboru priviligia, přičemž husitský revoluční znak: horu s kalichem, cepem a mečem, si nechali táborští vyměnit ze pěkně reakční erb, na němž říšská dvouhlavá orlice vylézá z městských hradeb. Na prsou má lucemburského lva, tedy znak kdysi u hlavního nepřítele zakladatelů města. Pak se Tábor vyvíjel už spíše normálně. Za komunismu tu bylo plno lampasáků, nevím, jakou roli v tom hrála ona husitská tradice.
To, co jsem napsal o Juraji a Tereze Horvathových, ve sloupku do novin, bych mohl napsat i tady, protože to je pravda. Jsou skvělí. Protože tento útvar mi slouží jako poněkud soukromější pole, napíšu ještě, že Tereza je dcerou velkého Sergeje Machonina, kritika, překladatele, muže, který se stejnou energií a vášní, s jakou propadl stalinismu, se jej snažil v šedesátých letech překonat, takže se stal stejně tak vášnivým reformátorem a pak i disidentem.
Osobně jsem se se Sergejem Machoninem setkal až začátkem 90. let, kdy byl redaktorem Literárních novin – zemřel 24. listopadu 1995. Já jsem ale to jméno Machonin ovšem slýchal už v dětství. Otec Sergeje Machonina totiž po Leninově revoluci odešel z Ruska do nově vzniklého Československa a usadil se v Prostějově. Učil tam ruštinu na gymnáziu a jedním z jeho žáků a pak i kolegů byl můj děda Josef Peňás, profesor jazyků a příležitostný překladatel právě z ruštiny – a z jiných jazyků, děda byl polyglot, v tom jsem v jeho stopách nešel. „Staré Machonin“, jak se mu u nás říkalo, byl jeho nejen starším kolegou, ale nejspíš i celoživotním mentorem a vzorem, s nímž se stýkal a na něhož často vzpomínal, prostě mluvil o něm jako o komsi permanentně přítomném. Já si na něj nevzpomínám, ale ten zvuk slov „Staré Machonin“, čímž byl míněn otec Sergeje a tedy dědeček Terezy, mám spojený s mým dětstvím v Prostějově, s městem, jemuž Sergej, který se narodil ještě v roce 1918 v Moskvě, věnoval ve svých vzpomínkách Příběh se závorkami (vyšly 1995) krásné kapitoly. Když jsem to kdysi Sergejovi Mahoninovi vyprávěl, hned věděl a říkal, no jasně, my jsme tvému dědovi říkali „Jožka malé pivo“. Tím mě trochu zaskočil. Každý má o svém dědečkovi nějaké vlastní představy.
Ani nevím, jestli jsem tuhle rodinnou historii někdy Tereze vyprávěl, jestli ne, tak jí to posílám touhle formou, třeba si to přečte.
Přespali jsme s Janem Šulcem v dětském pokojíku u Horváthů. Děti byly u babičky, takže jsme mohli vlézti do jejich postýlek. Já na palandě vždy dával přednost horní pozici, Honza spal dole. Ráno jsme šli na snídani do velmi příjemné a správně literárně omšelé kavárny Klid, jež je na náměstí. Honza je, pokud to nevíte, nejlepší knižní redaktor a editor v Čechách, pojem ve svém oboru, člověk, který stál u zrodu desítek, možná spíš stovek knih, které v posledních dvaceti letech něco znamenaly. Spolu s Viktorem Stoilovem řídí těch dvacet let nejlepší literární nakladatelství v Čechách, tedy Torst, ale jeho erudice využívají i jiní. Je autor sousloví „zaknihovaný život“, které použil kdysi v jednom rozhovoru, kde tak popsal ten svůj, který si ale sám vybral a stal se jeho přirozeností. Je to, snad to můžu napsat, jeden z nejryzejších lidí, které v české kultuře znám, člověk zcela upřímný, bezelstný, nepokřivený ambicemi a arogancí, jež se nevyhýbá ani tomuto v podstatě mnišskému lidskému oboru. Mluvit se s ním dá o čemkoli a je to vždy zajímavé a jaksi – normální.
S Janem Šulcem jsme si dali snídani v kavárně V klidu
Honza se musel vrátit do Prahy, já se potuloval po Táboře, vylezl na tu věž, pak šel do muzea, obešel jsem několikrát město, sešel i dolů k vypuštěnému Jordánu, vrátil se znovu do festivalového stanu, dal se sem tam s někým do řeči. Znovu jsem se vrátil do café Klid, kde bylo nějaké čtení, i já jsem tam něco četl. Po jeho skončení ke mně přisedl muž, na kterého mě upozornil Juraj Horváth už předchozí večer: starosta tábora Jiří Fišer, zvolený před dvěma lety za Jihočechy. Čte Lidové noviny, které si neplete s Bleskem. Pozdravili jsme se a on se mě zeptal, jak se mi v Táboře líbí. Když jsem skončil s chválou, řekl mi, že za dva roky k Husovu výročí chystají cestu na kole do Kostnice. Já hned řekl, že jedu s nimi. On řekl, tak platí. Můj tep už byl zcela klidný.
(Fakta k pasáži o táborskem chiliasmu jsem čerpal z pátého dílu Velkých dějin zemí Koruny české od Petra Čorneje.)
((Minule ohlášený díl o Dortmundu vyjde za týden.))
