Navíc nejde o první Youngovo letošní překvapení. Už v dubnu vydal ve spolupráci s Jackem Whitem neohlášený titul A Letter Home, svoji první kolekci cover verzí skladeb písničkářských kolegů, navíc natočenou na zrekonstruovaném historickém zařízení, převádějícím zvuk rydlem přímo do „prázdné“ gramodesky. Také album Storytone vznikalo rychle a bez dlouhého plánování. Že se cosi chystá, prosáklo na veřejnost náhodou v září, kdy se skladatel a dirigent Chris Walden pochlubil na sociální síti svými aranžmá k Youngovým novým kompozicím.
Neil Young přitom prožil bouřlivý rok. Po 36 letech manželství se rozvedl s životní láskou Pegi. Následně se stihl rozhádat s Davidem Crosbym. Natolik vážně, že prohlásil, že do sestavy legendární příležitostné superskupiny Crosby, Stills, Nash& Young už nikdy ani nepáchne. Vztahové destrukce vyvažoval intenzivní tvůrčí činností. Krom zmíněného alba A Letter Home dokončil a vydal svoji druhou vzpomínkovou knihu Special Deluxe:A Memoir Of Life & Cars. Samotný písničkář potvrdil, že album zásadně ovlivnil právě rozpad manželství. Slyšíme to například v působivě prostých verších „když řídím auto a cestuji bez tebe / stále tě vidím sedět po mém boku“ (Glimmer). Nejde však o monotematicky plačtivé pásmo písní a texty zdaleka nejsou monotematické. Najdeme mezi nimi například přímočarou ekologickou výzvu Who‘s Gonna Stand Up. U slovní hříčky „damn the dams, save the rivers“ (proklejte přehrady, zachraňte řeky) se i zasmějete, i když to autor možná neměl vůbec v úmyslu.
Neil Young: StorytoneReprise, 2014, celkový čas 42 minut |
Mnohem víc pozornosti než texty ovšem přitahuje hudba. Youngův v podstatě „tenký“ hlas si při nahrávání s plným orchestrem za zády (točilo se metodou „živě ve studiu“) překvapivě uchoval přesvědčivost a typický výraz, nenechal se přehlušit. Waldenova aranžmá jsou přitom celkem zvukově bohatá a členitá, nejde o pouhou symfonickou mlhu, jen zlehka zahalující jednoduché akordy písní. Kdyby některým z Youngových ctitelů přece jen nešel do uší určitý patos nahrávky se symfoniky, mohou sáhnout po rozšířené verzi (ať už fyzické či digitální), která zahrnuje druhé album s „nahými“ verzemi písní. Young tu interpretuje stejný materiál jen sám s kytarou, klavírem nebo ukulele, občas přidá pár motivů na foukací harmoniku. Folkové provedení sice u Younga nepřekvapuje, ale pochopitelně působí autenticky. Kdyby neexistovala „symfonická“ podoba nahrávky, mohli bychom akceptovat sólovou část alba jako plnohodnotný řadový titul.
Další vrtoch Neila Younga se vydařil. Přestože v rámci rozsáhlé písničkářovy diskografie představuje Storytone „jen“ lehčí nadprůměr, ostudu svému tvůrci nedělá.
Po rozvodu a hádce s Crosbym nejlépe se spojit s orchestrem.
