Mám na mysli Rumunsko a tamní překotné politické dění. Rozpory mezi prezidentem Traianem Basescem a premiérem Victorem Pontou vedly až k sesazení hlavy státu. Parlament odchod Basesca z funkce odhlasoval na začátku července, ústavní soud vzápětí potvrdil, že proces sesazení byl v souladu s ústavou. Ale jde to tak lehce?
Říct, že je někdo můj úhlavní nepřítel, ten někdo je zrovna prezidentem, nelíbí se mi, co dělá, tak se ho prostě zbavíme? Je to normální postup v zemi, která patří do Evropy a je součástí Evropské unie? Každopádně není. Jenže co se s tím dá dělat? Těžko říct, zda něco změní silná slova, hrozby a neustálé tytyty. Jak k tomu nedávno uvedl šéf Evropské komise José Barroso: „V každé členské zemi Evropské unie musí existovat fungující justice a demokratické instituce a vláda práva musí být být respektovány. Události v Rumunsku otřásly naší důvěrou.“
Ponta si totiž celkově v zemi dělá téměř, co chce. Nedávno, na konci června, například ignoroval rozhodnutí ústavního soudu, podle kterého měl zemi na summitu EU zastupovat prezident, nikoli premiér a prostě se tam vydat po vlastní ose, až už s tím nešlo nic dělat. Brusel na to konto zaslal do Bukurešti jedenáctibodový plán, co všechno by měli udělat, aby země zase normálně fungovala, rozsudky soudů měly nějakou platnost atd.
Ponta řekl, že to splní a podobně mluvil i při osobní schůzce s hlavními představiteli sedmadvacítky. Jenže pravdou je, že Brusel na něj nemá téměř žádné páky. Rumunsko, stejně jako Bulharsko, se kterým vstoupilo v roce 2007 do EU, spadá pod extra dohled Evropské komise. Zejména pokroky v justici a v boji s korupcí jsou pečlivě monitorovány a vše shrnuje každoroční zpráva. V médiích se pak vždy objeví titulky jako Brusel pochválil Rumunsko za reformy, či Brusel zkritizoval Rumunsko za nedostatečný pokrok. Nic víc dělat nelze. Kontrolní mechanismus je jen politický nástroj, za neplnění v něm stanovených pravidel nelze pohnat Rumunsko před soud. Takže co teď?
Nedávno se objevily zprávy, že v úvahu by připadal dosud nepoužitý článek 7 Lisabonské smlouvy, podle kterého by mohla být Rumunsku odebrána hlasovací práva. Jak napsal EUObserver, unijní komisařka pro spravedlnost Viviane Redingová nedávno při diskuzi se svými kolegy naznačila, že když nedojde v balkánské zemi ke konkrétním změnám, zbývá už právě tato jediná možnost – uplatnění článku 7.
Jenže do toho se nikomu moc nechce. V uplynulých měsících se z podobných důvodů stalo terčem kritiky i Maďarsko. A i tehdy prý padl dotaz: Co tedy použít článek 7? Jeden z diplomatů na schůzce měl ale odvětit: Když tuto zbraň použijeme příliš brzy, co nám zbyde pro příště? Stejným směrem nejspíš vedou i nynější úvahy týkající se Rumunska. Nezbývá než se spolehnout na jedinou možnost, jak by se daly věci napravit – díky moci lidí, voličů, obyčejných Rumunů.
Právě oni budou v neděli rozhodovat v referendu o tom, zda má Traian Basescu skutečně odejít. Právě oni také mohou donutit vládu, aby bojovala proti korupci, respektovala právní stát. Oni mohou ukázat, že nenechají politiky dělat, co se jim zlíbí. A že by se třeba i rádi brzy dostali do Schengenu a mohli volně cestovat po EU, což je věc, která se nestane, dokud země nebude dodržovat určitá základní pravidla. Snad v příštích měsících Rumuni ukážou, že jim není budoucnost jejich země lhostejná.
