Píše se rok 1962 a osmnáctiletá novicka Anna, odmalička vychovávaná v klášteře, má složit řeholních sliby. Předtím však dostane za úkol navštívit svou jedinou žijící příbuznou. Záhy se ukáže, že Annina teta není jen tak někdo. Kontrast, který tu režisér Paweł Pawlikowski zvolil, by sotva mohl být větší: žena kdysi zvaná "krvavá Wanda" je totiž někdejší stalinistická prokurátorka, která v 50. letech posílala na smrt odpůrce režimu včetně hrdinů odboje nebo kněží.
Nyní už ztratila svou moc i veškeré iluze, pracuje jako bezvýznamná soudkyně a vzpomínky utápí v alkoholu. Až od ní se novicka dozví, že je Židovka. A jmenuje se Ida. Obě tak rozdílné ženy díky tomu mají jedno zásadní společné téma. Je to osud Idiných rodičů, kteří zahynuli za války, když se předtím ukrývali u svých polských sousedů. Idina přítomnost zřejmě probudí snahu dopátrat se pravdy i v cynické, životem omleté, frivolně vystupující Wandě.
Agata Kulesza jako Wanda.
Společně tak obě ženy vyrazí Wandiným autem uprostřed zimy na zvláštní výlet, jenž je dopraví do minulosti, kterou by raději nikdo nechtěl poznat, ale nedá se před ní utéct. V Idině rodné vesnici se oběma poutnicím vyjeví drama, kde velkou roli hraje především zbabělost a proradnost. Pro Idu je však tato cesta zároveň prvním setkáním s aktuální realitou mimo zdi kláštera: nepotkává jen smutek a křivdu, ale také radost a záchvěv lásky, když se během putování ocitne na jazzovém večeru. Pokud se po této zkušenosti opravdu rozhodne pro složení slibů, bude je skládat jako úplně jiná žena, než kterou byla předtím.
Svým obrazovým ztvárněním film zřetelně evokuje snímky z doby, v níž se odehrává: působivé černobílé záběry v klasickém formátu malují obrazy minulosti tak, jako by z ní samy vystupovaly. I úsporné dialogy nechávají naplno promlouvat výtvarnou stránku filmu a také dobovou hudbu, která v něm zní.
Každá z hlavních hrdinek je úplně jiná, přesto obě vyzařují zřetelné charisma, a to i díky svým představitelkám. Agata Trzebuchowska, která hraje Idu, je studentka bez předchozích hereckých zkušeností a ambicí: filmaři si ji vyhlédli v kavárně. Představitelkou Wandy je uznávaná polská herečka Agata Kulesza. Obě dodávají svým postavám přesně ty kvality, které je potřeba. Trzebuchowska Idě "nepopsanost" a zároveň energii mládí, Agata Kulesza dokáže svým hereckým uměním vtisknout Wandě hloubku i tvrdost zkušené ženy s temnou minulostí.
Postava Wandy je vskutku kontroverzní: jako diváci se musíme smířit s tím, že její zločiny se tu neřeší – alespoň ne v prvním plánu. Wanda je ovšem celou svou minulostí, přestálým utrpením i spáchaným zlem rozleptána zevnitř. A to, že je formálně nepotrestána, jí opravdu není co závidět.
Agata Trzebuchowska jako Ida.
Jisté pochyby snad může budit i to, zda by opravdu žena, která předtím z fanatismu a poslušnosti straně poslala na smrt nevinné lidi, působila a jednala právě tak jako vlastně sympatická filmová Wanda: její český protějšek Ludmilu Brožovou-Polednovou si lze takto představit jen stěží. Je to legitimní otázka, kvůli které zde stojí za to poněkud obšírněji ocitovat režiséra: "Když jsem byl v raných 80. letech na postgraduálním studiu v Oxfordu, seznámil jsem se s profesorem Brusem, geniálním ekonomem a reformistickým marxistou, který v roce 1968 odešel z Polska. Měl jsem obzvlášť rád jeho ženu Helenu, která kouřila, pila a vyprávěla vtipy nebo skvělé historky. Byla známá tím, že nemohla vystát hlupáky, ale na mě působila jako srdečná a velkorysá žena. Když jsem odešel z Oxfordu, ztratil jsem s Brusovými kontakt, ale asi o 10 let později jsem zaslechl ve zprávách na BBC, že polská vláda žádá o vydání Heleny Brus-Wolińské, pobývající v Oxfordu, z důvodu obvinění ze zločinu proti lidskosti. Zjistilo se, že tato šarmantní dáma byla v padesátých letech stalinistickou prokurátorkou."
IdaPolsko / Dánsko 2013 |
Je možno buď ocenit výmluvnou koncentraci motivů, skrze něž se v Pawlikowského snímku na malém prostoru otevírají velká témata (nejen) polské historie, nebo přece jen trochu zaváhat nad snahou obsáhnout v intimním příběhu veškeré krajnosti, jež tato historie nabízí. Režisér je každopádně nekompromisní v tom, co a jak chce divákům ukázat, a stejně přistoupili ke své práci kameramani Lukas Zal a Ryszard Lenczewski. Záběry často nabízejí pohled, který není pohodlný, nutí nás upírat pozornost k tomu, co máme tendenci pomíjet. Pro někoho tady už může být překročena hranice "artistnosti" snímku, obrazy jsou to ale rozhodně působivé, provokující a melancholicky krásné.
