I v maďarsko-slovenském sporu spoléhají mnozí na EU. Ta však má málo síly
To, co se v těchto dnech rozehrává v Budapešti a Bratislavě, může skončit velice špatně. Tím, že jih Slovenska nebude Slovenskem, nebo také že na jihu Slovenska nebudou žít Maďaři. Novela zákona o státním občanství, kterou předkládá vítězný Fidesz nového maďarského premiéra Viktora Orbána nedočkavě hned na první schůzi parlamentu, je sama o sobě neškodnou věcí. Věcí, kterou má velká část států v Evropské unii.
Ale ve spojitosti s již ohlášenými plány na vytvoření jednotného národního prostoru a na plné zapojení Maďarů v okolních zemích do politického a ekonomického života Maďarska jde o vysoce výbušnou směs. Nikoli jen směs slovensko-maďarskou, ale výbušninu, která podminovává celou Karpatskou kotlinu a tuto část Evropské unie, pokud ne Evropskou unii jako celek.
Hranice, které už teoreticky neexistují Nejde totiž o nic jiného než o využití, či spíše zneužití Evropské unie k překreslení stávajících státních hranic, respektive vlivu Budapešti, který má v plánech Viktora Orbána znovu zasáhnout možná až patnáct milionů Maďarů. Tedy o třetinu víc, než má současné Maďarsko ve svých současných státních hranicích. Mezistátní hranice totiž ztrácejí na své funkci a v rámci Schengenu už teoreticky neexistují. O tom, že slovo „teoreticky“ je na místě, se mohl před časem přesvědčit maďarský prezident László Sólyom, když se marně pokoušel dostat do slovenské části Komárna. A denně se o tom přesvědčují statisíce obyvatel jižního Slovenska a severního Maďarska, když se jim do cesty nestaví už hranice mezistátní, ale hranice přírodní. Tedy řeky, na prvním místě Dunaj, vytvářející obtížně překonatelnou překážku.
Místo mizejících hranic mezistátních chce nová maďarská vláda posílit hranice etnické, hranice, které jsou pro Budapešť stále ještě výrazně výhodnější. Nabídnutím maďarských pasů tamním menšinám a zřejmě i umožněním volebního práva v Maďarsku chce Orbán připoutat maďarské menšiny k Budapešti. A vytvořit tak nový status quo, který by z jižního Slovenska, Vojvodiny či části Sedmihradska udělal území, jež by bylo nikoli právně, ale fakticky společně spravováno jak původní mateřskou zemí, tak Maďarskem.
Pokud to někomu připomíná stav, který panoval před gruzínskou válkou, respektive jejím závěrečným dějstvím v létě roku 2008, kdy Oseti a Abcházci už téměř všichni měli ruské pasy, není to náhoda. Rozdíl je, že situace mezi maďarskými menšinami a mateřskými státy má daleko k nevraživosti, kterou se podařilo vyvolat v Abcházii i Osetii, a maďarská armáda se nedá srovnávat nejen s ruskou, ale dokonce ani s rumunskou.
Porážka místo vítězství V maďarském historickém konceptu je navíc současný plán Orbána a jeho vlády porážkou vydávanou za vítězství. Ještě v devadesátých letech mělo Maďarsko ambici být přirozeným centrem a ekonomickým i politickým motorem celé „Karpatské kotliny“, jak bývá v Maďarsku nazýván prostor Uherského království z doby před rokem 1918. Tato koncepce, kterou vyznávaly loajalistické kruhy Maďarska mezi válkami, počítala s obnovením vedoucí role Maďarů v uherském prostoru a nějakou formou obnovení Uherska jako přirozeného geografického a hospodářského celku. Současné Maďarsko, které se ekonomicky propadlo i pod úroveň Slovenska, téměř nemá svým sousedům co nabídnout. Když Budapešť přišla o svoji ekonomickou přitažlivost, snaží se alespoň o magnetismus na poli kulturním a etnickém. Bohužel Slovensko, místo aby ukázalo svojí hospodářskou úrovní podpořené sebevědomí, reaguje nikoli vstřícně vůči své maďarské menšině, ale výhrůžkami na stejném, tedy etnickém základě.
Národní státy stále při síle Mnoho odborníků poukazuje na to, jak je v této situaci dobře, že tu máme Evropskou unii. A vidí v ní a v členství Maďarska a většiny zemí kolem něj v Severoatlantické alianci záruku, že nedojde k nejhorším věcem. Tedy etnickým, či dokonce ozbrojeným střetům. Já si tím však jistý zdaleka nejsem. Evropská unie ve své současné podobě byla vytvořena na jistém idealistickém základě, spoléhajícím na „měkkou sílu“, jistou úroveň demokracie a politických elit. A stále nepřekročila rámec společenství národních států.
V současném maďarsko-slovenském sporu, který může brzy přeskočit i na zbytek Balkánu, však EU vyrůstá problém, k jehož řešení nemá mnoho nástrojů. Všechny dohadovací a donucovací mechanismy, které nyní Brusel má, fungují jen do určité míry. Evropská unie tu ukazuje, že je stále nepříliš silným nadnárodním společenstvím. Lidé, kteří tomu brání, nesou spoluzodpovědnost za to, že v řešení sporů, jako je ten slovensko-maďarský, může unie jako poslední pojistka selhat. A nacionalismy nebo - jak říkají odpůrci Evropy - národní státy mohou stále ještě zvítězit nad Evropskou unií. S důsledky naprosto netušenými.
Maďarsko, jež se ekonomicky propadlo i pod úroveň Slovenska, téměř nemá sousedům co nabídnout. Když přišlo o svoji hospodářskou přitažlivost, snaží se alespoň na poli etnickém.
O autorovi| LUBOŠ PALATA redaktor LN e-mail: lubos.palata@lidovky.cz