Zajděte si na SIAL

Výstavní panely mapující historii SIALu (Sdružení architektů a inženýrů Liberec) jsou doplněny dobovými i novými modely a originály kreseb a plánů. K mání je rovněž obsáhlá čtyřsetstránková monografie (nakladatelství Arbor vitae), kterou připravil autorský tým vedený renomovaným historikem architektury Rostislavem Šváchou. Uniknout vaší pozornosti by neměly ani starší publikace o SIALu a doprovodný program, jehož součástí je například komentovaná prohlídka s architektem Miroslavem Masákem, která se uskuteční 26. 4. v 18 hodin.

Rostislav Švácha a Jakub Potůček, autoři výstavy a katalogu, o SIALu:

Zrod Sialu je úzce spjat se společenským klimatem v 50. a 60. letech. Nástup stalinismu v Československu v roce 1948 vedl v architektuře ke zrušení soukromých ateliérů, architekti museli přijmout zaměstnání ve státních projektových ústavech, Stavoprojektech.

V libereckém Stavoprojektu se zformovala skupina architektů a konstruktérů zapálených pro svou práci. Využila liberální poměry před sovětskou invazí v srpnu 1968, odešla ze Stavoprojektu a v letech 1968-1971 existovala pod názvem Sial – Sdružení architektů a inženýrů Liberec.

Vůdčími osobnostmi sdružení, hledajícího východiska architektonické tvorby v technických inovacích, byli architekti Karel Hubáček a Miroslav Masák a statici Zdeněk Patrman a Václav Voda.

Zásadní přínos Sialu pro českou architekturu 20. století netkví jen ve zprostředkování tendencí, které se neslučovaly či přímo byly v rozporu s oficiální doktrínou, nýbrž i ve vytvoření invenčního a svobodomyslného prostředí, zaštitovaného osobností Karla Hubáčka.

Právě v tomto prostředí se mohlo zrodit klíčové dílo české architektury druhé poloviny 20. století - Hubáčkův a Patrmanův televizní vysílač s hotelem na Ještědu. Stavět se začalo v roce 1966, přičemž první návštěvník přišel až za sedm let, v roce 1973. Ještě před dokončením, v roce 1969, vysílač získal prestižní Perretovu cenou Mezinárodní unie architektů. Tu si však autoři z politických důvodů nemohli v Buenos Aires převzít.

Stavba, která podle porotců Perretovy ceny "zasluhuje uznání pro zapojení do krajiny svou jasností a souladem", vzbudila zaslouženou pozornost i mezi domácími mladými architekty. To vedlo v roce 1969 k založení Školky Sial. Účelem tohoto nezvykle organizovaného ateliéru, vedeného Miroslavem Masákem, bylo hledat pro mladé talenty vhodné úkoly, tříbící jejich profesionalitu. Členové Školky pracovali v přátelském a kolektivním prostředí, jejich ´komuna´ připomene rakouské a italské neoavantgardní skupiny šedesátých let.

Sial měl v 60. – 80. letech až 60 členů a mimo jiné jím prošli tak významní architekti, jako jsou Mirko Baum, John Eisler, Martin Rajniš, Emil Přikryl, Zdeněk Zavřel, Helena Jiskrová nebo Václav Králíček.

Slibný rozvoj aktivit Sialu však narušil nástup normalizace. Politický režim házel Sialu klacky pod nohy, jeho členy donutil vrátit se do Stavoprojektu a zakázal jeho publicitu v domácím tisku. Liberečtí architekti se ale nevzdali. Podařilo se jim probít k zakázkám v zahraničí, od roku 1980 se úspěšně zúčastňovali velkých architektonických soutěží na Západě. Díky tomu Liberec předčil Prahu a stal se v těch letech nejvýznamnějším centrem české architektonické tvorby. O kvalitě projektů Sialu svědčí i řada cen a čestných uznání, které v 70. a 80. letech posbíraly, například Grand prix bienále Interarch v Sofii (1988) pro koncertní síň a kolonádu v Teplicích.

Zájem české veřejnosti o tvorbu libereckých architektů neutuchá ani v současnosti. Dokládají to i dvě aféry z posledních let, bohatě komentované v domácích médiích. Jednak prohraný zápas libereckých občanských aktivit za záchranu obchodního střediska Ještěd v centru Liberce a naopak úspěšný boj o zachování obchodního domu Máj v centru Prahy.