Nic si neberte, za hodinu jste zpátky

Na jaře roku 1948 je Evě Vokálové šestnáct. Bydlí ve vile na Ořechovce, kterou postavil její otec František, má za sebou krátká studia na obchodní akademii, ale ze všeho nejraději hraje na klavír. Jde jí to, chystá se na konzervatoř. Je šťastná, hezká a zamilovaná - do Míly Choce, muže o pár let staršího, ale ne zas o tolik, aby to někoho udivovalo. Tatínek umřel za války na žloutenku, Evě se občas zasteskne, ale je tu ještě maminka Ludmila, sestra a bratr, mají spoustu přátel a podnájemníků. Už pár měsíců jsou v Československu u moci komunisté, ale kdekdo si myslí, že to není na dlouho,  protože lidé se přece nakonec vzbouří, až zjistí, že komunismus je slepá cesta... Evu politika moc nezajímá: je sice členkou sdružení národně-socialistické mládeže, ale v tom není nějaká uvědomělost - rodina je prostě takto orientovaná, slečnu Vokálovou baví mládežnické plesy, mezi národními socialisty má kamarády. O rudých ví své z diskusí doma, ale vypadá to, že v Praze snad nebude tak zle: rodina je zajištěna, mají ještě jeden dům, život je skoro stejný jako před Gottwaldem. Až do 28. května 1948.

Ten den brzy ráno se ozve domovní zvonek a k Vokálovým vpadne skupina estébáků. Všichni musí ven z postelí a vyslechnou oznámení, že budou převezeni k výslechu. Maminka nic nechápe, Eva a její sestra taky ne, jenom bratr vytuší, že to nebude legrace. Chce si vzít sebou cukr a chleba, ale jeden fízl řekne skoro přátelsky: "Nic si neberte, za hodinku jste zpátky, jen nám vysvětlíte pár věcí." Kolik politických vězňů v celé Evropě ve 20. století asi slyšelo tuhle zákeřnou uklidňující větu? A kolik z nich se vrátilo za deset patnáct let anebo nikdy? Vokálovi nejsou výjimka. StB je odveze, aniž by tušili, že domov vidí naposledy. Dům sice stát vrátí, ale za více než čtyřicet let - těm, kteří se toho dožijí. Starý domov už to nikdy nebude: zmizí osobní věci, hrnečky na kafe, šaty, piáno, obrazy i nábytek... zmizí všechno.

Jako by Evu od jejího života někdo odeskl sekyrou: ráno byla ve své posteli, o pár hodin později je na cele v Bartolomějské, ještě s maminkou a sestrou, ale mezi zlodějkami a štětkami, ve smradu, neumytá a hladová, v noci ji čeká spánek ve třech na jedné posteli. Záhy se dozví, že bratra eskortovali do vyšetřovny na Karlově náměstí a pak už začnou výslechy. Konají se nárazově, většinou v noci a nejdůležitější estébácká otázka zní: "Kde je Miloslav Choc?!!" Eva nemá tušení, muže, kterého miluje, už pár týdnů neviděla, vůbec toho o něm moc neví, jen tolik, že je snad nějak zapletený s odbojem, že před komunisty odešel na Západ, ale zase se vrátil a u Vokálů párkrát přespal. Jednoho dne Eva zaslechne, jak někdo píská "O sole mio" - a tak pozná, že Choce chytili, že už i on je tady, protože to je "jejich" písnička.

Příprava procesu trvá měsíce, Evu i maminku převezou na Pankrác, ale Eva pořád neví, proč ji vlastně zavřeli a za co ji chtějí soudit. Dobře, mají něco proti Chocovi, obviňují ho, že zabil majora bezpečnosti Augustina Schramma, ale ať už to udělal nebo ne, tak proč ji? Protože byla zamilovaná? A proč maminku? Protože k nim Choc chodil? Vyšetřovatel vykládá cosi o "agentce CIC", ale Eva ani netuší, co ta zkratka znamená. Kdosi jí řekne, že kromě přátelství spojuje Vokálovy s Chocem ještě jedna věc: u jejich podnájemníka Karla Duška si prý schoval protistátní letáky. Na Pankráci se Evy "ujme" vyšetřovatel Pešek, sadistický dobytek, který se jí stará o každodenní utrpení. Nebije ji, ale jednou ji zavře na deset dní na samotku, kde je úzko k zbláznění, jindy se zase postará, aby viděla, jak odvádějí utýranou rozcuchanou maminku z výslechu. Pak dají Evu Vokálovou zase na celu s děvkami a zlodějkami, ztratí veškeré soukromí, dostane svrab a vši, ale vcelku je to úleva: nic není horší než když člověk neví, co s ním bude a přitom je "na sebe sám". Ve vazebním vězení postupně přibývá politických, Eva tu oslaví sedmnácté narozeniny a dostává za úkol různé pomocné práce: nosí mimina, která se narodila v kriminále, vozí chleba z pekárny. A jednou zažije drobnou satisfakci: na dvoře vidí mužské vězně, mezi nimi zatčené některé estébáky, kteří před pár měsíci vyšetřovali její rodinu; "sluhové revoluce" se začali požírat mezi sebou.

25. listopadu 1948 je Miroslav Choc spolu s dalšími odsouzen v demonstrativním vykonstruovaném politickém procesu k trestu smrti za vraždu a protistátní spiknutí. V prosinci téhož roku jsou v jiné skupině vězňů (proces Hamal a spol.) souzeny i Eva Vokálová a její maminka. Za "spoluúčast" při spiknutí dostává Eva pětiletý trest, Ludmila Vokálová odchází od soudu do kriminálu na patnáct let. Evini sourozenci byli propuštěni po sedmi měsících vězení, ale musí bydlet u tety, nemají nic, veškerý majetek si vzal stát. Choc nevěří, že by ho mohli zabít - tvrdí, že je nevinný, odvolává se. Estébákům nabídne přiznání k čemukoli jen jednou: výměnou za to, že propustí na svobodu Evu a její příbuzné a ušetří jeho dědečka a babičku. Tajnou policii to ale nezajímá, potřebuje exemplární proces se spiklenci, ne Chocovo přiznání. V únoru 1949, krátce před popravou, Evě velkomyslně dovolí, aby svého milého třikrát navštívila v cele smrti. Nikdy neuvěří, že by Choc, byť má pověst dobrodruha, majora Schramma zastřelil. A o půlstoletí později vzpomíná: "Ptala jsem se, jestli Schramma zabil a on neměl důvod mi lhát. Já jsem to brala tak, že je to můj kluk a že mu věřím, říkala jsem si: jestli to udělal, asi k tomu měl důvod. Ale on do poslední chvíle tvrdil, že s tou vraždou nemá nic společného, přísahal mi to."

Všechny Chocovy snahy o spravedlnost jsou zamítnuty a Evě je povolena poslední návštěva. Zprávu jí přinese, jak jinak, sadista Pešek: "Tak pojď, zítra ti toho tvýho miláčka budeme věšet." Vedou jí do cely smrti: "Stály tam dvě bedny jako rakve... Návštěva měla trvat tři hodiny, ale po hodině mě odvedli pryč, že by to celé prý mohlo špatně zapůsobit na moje mladistvé city. Vidíte, měli o mě velkou starost... Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky. O čem jsme mluvili? Říkali jsme si, jak jsme se měli rádi a jak to všechno mohlo bejt hezký. Je to takovejch let, ale nikdy to nezapomenu, nikdy." 19. února 1949 v brzkých ranních hodinách jsou Miloslav Choc a jeho údajný komplic ve vraždě Slavoj Šádek popraveni na nádvoří pankrácké věznice. Choc umírá zoufalý, ale se ctí. Katům se směje, nemá poslední přání, jenom prý řekne: "Můžete mne popravit, ne zlomit..." V den popravy od něj dostane Eva poslední dopis - vyznání lásky na rozloučenou. A pak na jejich celu přijde kněz, který zavražděné před smrtí zpovídal a řekne: "Pojďte děvčata, pomodlíme se za dva nevinné chlapce."

Případ Choc a spol.

Případ Miloslav Choc a spol. se stal prvním monstrprocesem v komunistickém Československu. V několika skupinách byly na základě vykonstruovaných obvinění odsouzeny desítky lidí protikomunistického zaměření. Z pohledu právního řádu demokratického státu nespáchal nikdo z nich žádný zločin; a jen někteří se aktivně podíleli na odporu proti totalitnímu režimu. Hlavní aktér Miloslav Choc (1925-1949) byl mladý národní socialista, podle všeho dosti dobrodružné povahy. Za války byl totálně nasazen ve fabrice v Dusseldorfu, v roce 1945 se aktivně zúčastnil Pražského povstání a poté odjel do pohraničí, kde získal vyšší správní funkci. Podle dostupných materiálů si tam měl počínat krajně problematicky: dostal se dokonce před soud, protože údajně zastřelil Němce Karla Reichmanna, když od něj chtěl vyzvědět informace o pašování zbraní. Potíž je v tom, že dobové dokumenty v sobě skrývají mnoho nejasností a není nikdo, kdo by mohl o činnosti dvacetiletého Choce podat svědectví. Jeho pozdější chování ve věznici rozhodně neukazuje, že by šlo o nějaké "mravně narušené individum". Po únoru 1948 byl Miloslav Choc vyloučen z vysokoškolského studia, odešel za hranice a stal se členem emigrantské odbojové skupiny Český komitét. Jeho tehdejší činnost je opět velmi nejasná: jisté je pouze to, že se spolu s několika druhy vrátil do Československa s různými úkoly, přinesl s sebou protikomunistické letáky a kontaktoval řadu demokraticky smýšlejících lidí. V neděli 27. května 1948 zastřelil neznámý vrah majora bezpečnosti Augustina Schramma. Právě tuto vraždu StB Chocovi "přišila" a kolem ní postupně vytvořila teorii rozsáhlého protistátního spiknutí, zorganizovaného emigranty a americkou tajnou službou CIC. S mírnou nadsázkou lze říci, že ve spárech StB uvízl každý, kdo s Chocem přišel do styku - udělat nemusel nic, tak jako Eva Vokálová a její matka. Důkazy, že by Choc důstojníka zabil neexistují; z dokumentů z vyšetřování naopak vyplývá řada indicií, nasvědčujících, že byl nevinen, stejně jako jeho přítel, rovněž popravený Slavoj Šádek. Ve studii Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu se píše: "...proces s Chocem a ostatními patří k těm, kde byly vyneseny nespravedlivé, kruté rozsudky diktované politickou vůlí tehdejší komunistické garnitury. Z dnešního pohledu není ospravedlnitelný ani jeden..., avšak i s přihlédnutím k tzv. socialistické zákonnosti je výše rozsudků... dodnes neuvěřitelná". Komunistický aparát vytvořil z případu Choc a spol. exemplární proces, který měl zastrašit obyvatelstvo a dokázat, že československý režim je silně ohrožen a narušován ze Západu, tudíž je nutné zachovávat "bdělost a ostražitost". V rudém pojetí to znamenalo ospravedlnění rozsáhlého teroru.

Choc je po smrti a Eva, mladistvá otřesená napomahačka spiknutí, odsouzená "z důvodu známosti" putuje na svou další štaci, do kriminálu v Hradci Králové, na nucené práce v zemědělství. Zrovna jsou žně a holky-vězenkyně přiřadí k mlátičce - od šesti ráno až do večera hází slámu, Evě to jde ztuha, fyzicky nikdy nepracovala, ale zvládne to, i když má hlad a celé tělo ji bolí. Pak chodí plít, ruce si rozedře do krvava. Dny jsou pořád stejné, práce, bachaři, bachařky, zase práce, zase bachaři, nástup, večerka. Ani neví, jak dlouhá doba uběhla a už ji zase vezou jinam - do ústavu v Doudlebách a pak do Lnářů, kde se zrovna likviduje klášter Augustiniánů. Ve Lnářích má být ústav pro mladistvé - a kdo jiný by ho měl vybudovat než mladiství. A tak Evu a další vězenkyně naženou do knihovny, pod okno přistaví vůz a do něj se hází knihovna, kus po kusu, staré tisky, teologické spisy, všechno to "opium lidstva na papíře".

Ani v noci nemají klid: musí se hlídat, diverzanti nikdy nespí a tak bachařky berou s sebou holky na obhlídku. "Chovanka" jde vpředu, nese světlo, za ní bachařka, protože "kdyby diverzant střílel, tak po čem půjde? No po světle přece!" Když se zrovna nebuduje ústav, jsou tu jiné práce: prádelna, úklid, ale taky vykládání vagónů a skládání uhlí nebo cihelna. Zaměstnání má trvat osm hodin, ale občas se to protáhne, pak není žádný odpočinek, nýbrž politické školení. Zpívají se ódy na Stalina, nacvičuje se divadlo pro příslušníky ministerstva vnitra. Každý se u toho musí tvářit pozitivně, protože se tvoří lepší svět. A stejný výraz by měla mít chovanka i ve chvíli, kdy salutováním zdraví bachaře nebo když jde na noční pochoďák, aby si utužila odhodlání "přerodit se v lepšího člověka". Za špatné chování je trest: většinou zase práce, třeba přenosit v poklusu hromadu koksu z jednoho sklepa do druhého.

Jenže má být ještě hůř. Bachařky ve Lnářích nejsou žádné "sociální pracovnice": tak třeba jedna z nich je lesbička - a holky, které se i v těžkých podmínkách snaží o sebe dbát, jsou pro ni neodolatelné pokušení. Vyhlídne si tedy chovanku, odvede ji někam do samoty a večer se dívka vrací zneužitá. To je moc i na komunistické vězeňství, po stížnostech bachařku "potrestají" tím, že ji přeloží. Zůstává ale její kolegyně, která nemá zálibu v dívkách, nýbrž ve zbraních. Vybere si Evu Vokálovou jako služku. Eva u ní uklízí, pere jí prádlo, dělá poslíčka. Bachařka se na ní dívá, hraje si s pistolí a klade otázky, na které se nedá odpovědět: "Kdybych teď zmáčkla spoušť a pustila to do tebe, co by se asi stalo?" Nakonec tu spoušť opravdu zmáčkne: vracejí se v zimě z pošty, Eva táhne balíky, zrovna je k nim sehnutá, narovná se, zazní výstřel. Nejdřív žádná bolest, pak se ale ohlédne za sebe a vidí, že za ní zůstává krvavá čára. Zatočí se jí hlava a dřepne si na zem, má prostřelenou nohu: "Kdybych se byla od těch balíků narovnala o vteřinu později, měla jsem tu střelu v hlavě nebo v zádech." Nikde na blízku není doktor a tak Evu Vokálovou jako první ošetřuje zvěrolékař. Dostane se do nemocnice, kde ji hlídají ve dne v noci, ale jsou tam dobří lidé, vyčíhnou si, kdy jde stráž na záchod a nosí Evě jídlo. Objeví se i laskavý dozorce, který poradí její tetě, ať určitě napíše žádost o milost: po takovém úraze by pan prezident Klement Gottwald mohl být shovívavý. Mohl by, ale nemá to ani v povaze, ani v popisu práce: Eva si odsedí ještě rok v kriminále, přesně tolik, kolik jí zbývá do konce trestu. Později se dozví, že to mohlo dopadnout hůř: policejní aparát přemýšlel, jak bachařku-střelkyni dostat z maléru, když už se střelba neobešla beze svědků - a plánovalo se i východisko, známé snad ze všech lágrů: vězenkyně byla postřelena, protože se pokusila o útěk...

Na konci dubna 1953 je Eva Vokálová propuštěna. Do Prahy odjíždí z ústavu v Zámrsku, nemá vůbec nic, šaty jí milostivě věnuje stát a na rozloučenou dostane od vedoucí politické výchovy ještě jeden dárek: tlustou bichli marx-leninské filosofie. Paní vedoucí jí tam dokonce vepsala pár řádek - věří prý, že se nakonec setkají na společné cestě ke komunismu. Když Eva vyjde za bránu ústavu, začne z knihy vytrhávat listy a pouští je po větru... Odchod z kriminálu v sobě nemá ani náznak happy endu. Evina maminka zůstává ve vězení až do amnestie v roce 1960. Eva žije pod dohledem Státní bezpečnosti a může vykonávat jen dělnické práce, ale i to jde těžko, třídního nepřítele nechtějí zaměstnat ani jako svačinářku na Kladně. Sny o hudbě a o studiu konzervatoře se dávno rozplynuly. V roce 1956 se vdává za Karla Duška, onoho podnájemníka z rodinné vily, u něhož si Miloslav Choc kdysi schoval letáky (Dušek za to dostal osm let). Pak se narodí děti, maminka se vrací z lágru, kádrováci Evě Duškové dovolí dodělat maturitu, jak léta plynou, začíná se trochu lépe dýchat, komunismus se nakonec zhroutí, ale bolest nikdy docela nezmizí. V roce 2006 sedíme s Evou Vokálovou-Duškovou v sídle Konfederace politických vězňů. Říká: "Občas zaslechnu, že je potřeba odpustit, udělat čáru za tím, co bylo, zapomenout už na minulost. Ale já to nedokážu. Jak můžete zapomenout zničené mládí a život plný strachu, jak můžete odpustit těm, kteří neprojevují lítost?"

 

Příběh paní Evy Vokálové-Duškové vychází z práce studentů Jakuba Němce a Rudolfa Dvořáka z Arcibiskupského gymnázia v Praze.