PRAHA V devadesátých letech přicházely z Ruska především zprávy o ekonomické krizi a organizovaném zločinu. Na prahu nového tisíciletí se moci ujal Vladimir Putin a nedlouho poté se země hlásí zpět mezi světové ekonomické a politické velmoci. Nic na tom nemění ani skutečnost, že většina Rusů dnes žije ve velice nuzných podmínkách. Vnější tvář Ruska se změnila.
Aby se Rusko vymanilo ze zmatků a nepořádků devadesátých let minulého století, bylo třeba najít princip, na němž se společnost opět zkonsoliduje. Prezident Boris Jelcin dosadil v roce 1999 tehdejšího neznámého šéfa tajné policie FSB Vladimira Putina do premiérského křesla a očekával od něj splnění tohoto nelehkého úkolu. Nový ruský premiér začal využívat metodu známou z dob Sovětského svazu: ukázal veřejně na ty, kdo „za to můžou“. Tato metoda je využívána po staletí ve společnostech, v nichž probíhá ekonomická, sociální nebo ideologická krize a ve kterých začínají převládat autokratické sklony vládnutí. Vnitřní nedostatky v zemi se řeší poukazem na vnější nebezpečí a jsou pak snadněji k přehlédnutí.
Když Moskvou v roce 1998 otřásla série výbuchů obytných domů, přišly úřady s odhalením, že za útoky stojí Čečenci. „Čečenští teroristé“ se pak v oficiální rétorice stali viníky prakticky všech nedostatků v Rusku. Putin o nich mluvil veřejně a s nenávistí: „Budeme je pronásledovat všude. A jestli je najdeme třeba i na hajzlu, tak je tam hned vodkráglujeme!“ Cesta k druhé čečenské válce, která dosud neskončila, byla otevřena.
Určeni k likvidaci Důsledkem války byly nejen tisíce mrtvých civilistů v Čečensku, ale také veřejná ostrakizace Kavkazanů a občanů zemí střední Asie, kterým se začalo v Rusku žít o poznání hůř. Obyvatelstvo trend xenofobních nálad podpořilo a ve společnosti začal sílit nacionalismus, ke kterému jsou mladí Rusové, jak ukazuje film Durakovo: vesnice bláznů, vychováváni.
Na internetu se objevily „černé seznamy“ lidí určených k likvidaci. Jsou na nich jména Kavkazanů i osob, které obětem války pomáhaly nebo o nich informovaly. Třeba Světlana Gannuškinová, loňská držitelka ceny Homo Homini, udělované na festivalu Jeden svět. Byla na něm i zavražděná novinářka Anna Politkovská (na fotografii), o jejíž práci je film Dopis Anně.
Za vnitřního nepřítele byli označeni i oligarchové, tedy vlivní podnikatelé, kteří ve svých rukou za Jelcina soustředili téměř všechnu ekonomickou moc a média. Kdo se odmítl podřídit nátlaku a vzdát se „dobrovolně“ svého majetku, skončil – jako Boris Berezovskij – v exilu nebo – jako Michail Chodorkovskij – ve vězení.
O likvidaci dalšího nepřítele z vlastních řad, bývalého agenta tajné služeb FSB Alexandra Litviněnka, vypráví film Kauza Litviněnko. Snímek ukazuje jádro jeho konfliktu se státní mocí. Tehdejší agent se vzepřel teroristickým praktikám v ruských tajných službách, především vraždám na objednávku. Záhy poté musel emigrovat do Velké Británie, ale na podzim 2006 byl v Londýně zavražděn. Jeho pravděpodobný vrah – Andrej Lugovoj – je nyní poslancem Státní dumy.
Světové protiruské spiknutí Princip vnějšího nepřítele začalo Rusko využívat i v zahraniční politice. Na podzim 2006 se rozhořela diplomatická válka s Gruzií, při níž byli z Ruska vykázáni Gruzíni, bylo přerušeno bankovní i dopravní spojení mezi zeměmi a gruzínským občanům byl vyvlastňován majetek. V roce 2007 pocítilo nátlak Estonsko. Radní hlavního města se totiž rozhodli přemístit pomník sovětským vojákům z centra Talinu na nedaleký hřbitov. V hlavním estonském městě proběhly pouliční bouře, vyprovokované ruským mládežnickým prokremelským hnutím Naši. V Moskvě tito mladí aktivisté obklíčili na tři dny estonskou ambasádu.
Tradičně napjaté vztahy má Moskva s USA. Ve světě podle prezidenta Putina začaly nové a nebezpečné závody ve zbrojení jako za studené války a Rusko se stalo obětí západní agrese. A přislíbil reakci. Jaká asi bude?
O autorovi| RADKA BZONKOVÁ, autorka pracuje v lidskoprávní sekci společnosti Člověk v tísni
