Pořád se nás někdo ptá, jestli neexistují nějaké žebříčky
škol, z nichž by se dalo poznat, která je nejlepší a která nejhorší. Neexistují. I když pokusy tu byly. Ukazovaly, ze které základní školy se dostane nejvíc dětí na gymnázium a ze které střední školy uspěje nejvíc uchazečů na vysoké, kolik žáků kde připadá na jednoho vyučujícího a jaké má ta která vzdělávací instituce vybavení. Jenže se ukázalo, že vlastně nejsou úplně fér. Ne kvůli tomu vybavení. Ředitel prestižního soukromého gymnázia Václav Klaus ml. ví, o čem mluví, když říká, že rozdíly ve vybavení nebo velikosti tříd jsou jen kosmetické. „Školu dělají žáci a učitelé,“ konstatoval v rozhovoru pro minulé číslo Akademie. Dá se přitom předpokládat, že pořadí nezvolil náhodně. Kdo má možnost vybrat si chytré a motivované žáky, bude mít vyhráno i bez dalšího, a kdo vyfasuje žáky problémové, nevyšplhá se na horní příčky ani se sebelepšími učiteli. Správně by se měla měřit takzvaná přidaná hodnota, tedy to, nakolik se podařilo jednotlivé žáky posunout dopředu a vzbudit v nich zájem. Jenomže to se špatně měří. A tak budou rodiče nejspíš i dále dávat hlavně na svůj instinkt, který říká: Jistě je důležité, kdo bude naše dítě učit, ale ještě důležitější je, kdo bude vedle něj sedět a s kým pak půjde ze školy.
V Británii mají novinku: uchazeči o přijetí na univerzitu mohou přijít na pohovor s tatínkem nebo s maminkou. Rodiče mají také právo vyplnit za svého dospělého potomka přihlášku a pak si zavolat, jestli uspěl. Ne, že by se to hned houfně využívalo, ale z internetové diskuse na stránkách BBC vyplývá, že někteří rodiče si svou novou pravomoc užívají. Jedna matka si libuje, že se konečně dozvídá, jaké předměty její dcera studuje, nebo jaké jsou možnosti ubytování a za kolik. Sama mladá žena totiž prý doma moc sdílná není, zato očekává s naprostou samozřejmostí šek na všechny své studijní výdaje. „Chápu, že rodičovská kontrola se dospělým dětem moc nelíbí, na druhou stranu by ale měli rodiče, kteří platí, taky mít nějaká práva, nebo ne?“ ptá se matka z Warringtonu. Rick z Glasgow se však nevěřícně ptá: „Zbláznili se všichni? Chtějí snad takoví pečující rodiče chodit se svými potomky jednou i do zaměstnání? A míní se účastnit taky vyjednávání o výši jejich platu?“ Na základních školách probíhá v těchto dnech kampaň proti šikanování. Nadace O2 dala vyrobit desítky tisíc plakátků, zvlášť pro děti různého věku, zvlášť pro učitele a zvlášť pro rodiče, aby se naučili rozeznávat šikanu a správně na ni reagovat. To je skvělá akce. A předpokládám, že bude i účinná. Aspoň tak jako kampaň proti domácímu násilí. Zajímat by se ostatně měli nejen rodiče a učitelé. Při čtení vydaných materiálů si totiž nelze nevšimnout, jak atributy šikany sedí na společnost jako celek. Vypočítávají se v nich jednotlivá stadia šikany: Na začátku bývá převážně psychická forma násilí,vytlačování šikanovaného na okraj skupiny. V zátěžových situacích, když ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci sloužit jako hromosvod. Vytváří se úderné jádro agresorů. V dalším stadiu bývají normy agresorů přijaty většinou třídy. Málokdo se jim dovede postavit. Šikanování se stává skupinovým programem. Jedni mají všechna práva, druzí žádná. Nepřipomíná vám to něco? Aspoň těm starším z vás?
O autorovi| radka.kvackova@lidovky.cz