Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Velkovýroba malodoktorů v Česku

Česko

Proč se obskurní tituly jako JUDr. či PhDr. nerozdávají všem občanům, nebo rovnou neprodávají v trafice?

Aféra na právnické fakultě plzeňské univerzity neodkrývá jen prohnilost jedné instituce, ale vady celého českého univerzitního systému.

Patří k nim existence takzvaných malých doktorátů: u právníků oblíbeného titulu JUDr. a jeho různých variant, pro ostatní obory PhDr., RNDr., PharmDr. nebo ThDr. Pro tyto tituly je charakteristické, že ač obsahují slovo „doktor“, s doktorskou kvalifikací hodnou toho označení nemají nic společného.

Skutečné doktorské studium začíná tam, kde končí magisterské nebo inženýrské studium, a trvá minimálně tři roky. Student v takovém případě studuje, to jest provádí vlastní výzkum a samostatnou vědeckou práci, spolupracuje se zavedenými vědci a doplňuje si vzdělání ve svém oboru návštěvou kurzů a intenzivním samostudiem. Na konci musí (nebo by aspoň měl, české univerzity to zatím s náročností nepřehánějí) předvést vlastní vědecký výkon. To je zavedený západní systém, k němuž se Česká republika přihlásila převzetím titulu Ph. D., který se uděluje na univerzitách v USA a ve Velké Británii a odtud se rozšířil do celého světa.

V jiných zemích se silnou akademickou tradicí se skutečné doktoráty označují jinak, například v Německu se používá zkratka Dr., ale předpoklad mnohaleté práce a intenzivního studia zůstává. V Německu navíc každá doktorská práce musí vyjít tiskem, jinak adeptovi zůstane pouze přechodný titul Dr. des – designovaný doktor. Zavedení takového pravidla by prospělo i českému doktorskému studiu, protože umožňuje ohodnocení kvality každé dizertace tím nejvhodnějším posuzovatelem, kterým je celá odborná veřejnost, ne pouze dvěma nebo třemi oponenty.

Žoviálnost, káva, chlebíčky Publikování dizertací by pomohlo skutečnému doktorskému studiu, ale v případě jeho malodoktorské karikatury by nemohlo skončit jinak než jako fraška. Proces získávání „malodoktorátů“ se regulérnímu studiu nepodobá ničím, a pomoci mu tedy není možno ani při nejlepší snaze. Podle platného českého práva se tituly JUDr., PhDr. a jim podobné mohou udělit absolventům magisterského studia, kteří složí tzv. státní rigorózní zkoušku a obhájí tzv. rigorózní práci.

Termín „rigorózní“ v této souvislosti je asi záměrným vtipem autorů vysokoškolského zákona z roku 1998. Rigorózní znamená přísný. Co ale může být přísného na zkoušce, která nevyžaduje žádné studium a seriózní akademickou práci?

K rigorózní zkoušce se může přihlásit každý magistr hned po ukončení studia a „rigorózní řízení“ trvá většinou pouze jeden semestr. Rigorózní prací často bývá opravená a prodloužená diplomová práce nebo jsou přímo uznány diplomové práce obhájené na jedničku, ovšem s podmínkou, že budou nově svázány a opatřeny označením „rigorózní práce“. Není těžké si představit, jak asi obvykle probíhají vlastní obhajoby takové práce a celá státní zkouška: žoviálnost, káva, minerálka, chlebíčky. Na plzeňské právnické fakultě mají něco z toho dokonce kodifikováno v pravidlech pro rigorózní studium: „Uchazeči musí být při státní rigorózní zkoušce k dispozici nealkoholické nápoje.“ Nevyžaduje se žádná systematická vědecká práce, která by z absolventa vytvořila odborníka vyššího řádu, než je magistr.

Malé doktoráty jsou naprostý nesmysl, který v trojstupňovém systému studia zaváděném v České republice od počátku 90. let nemá žádnou rozumnou funkci. Kvalitu absolventů magisterského studia dostatečně osvědčují magisterské státní zkoušky a obhajoba diplomové práce. Opravení pravopisných hrubek, připsání jedné nebo dvou kapitol k diplomce a složení zkoušky z jednoho předmětu nezakládá žádnou novou kvalifikaci.

Pokud v některých oborech, jako například v právu, převládl pocit, že obhajoba rigorózní práce znamená kvalitativní posun nad úroveň magisterské práce, pak to je pouze důvod k zamyšlení nad kvalitou diplomových prací.

Honem doktorem Není těžké uhodnout, proč se malým doktorátům v české společnosti vede tak dobře. Touha být „pan doktor“ nebo „paní doktorka“ je velká. Malodoktoráty umožňují stát se alespoň v očích veřejnosti doktorem a nemuset podstupovat namáhavé a časové náročné doktorské studium. Malodoktor nezíská kvalifikaci, která se s titulem doktor obvykle spojuje, ale titul ano. A ten přece stačí. Nijak přitom nevadí, že doktorát člověk potřebuje pouze tehdy, když se chce věnovat vědě nebo vysokoškolské výuce, pro všechny ostatní profesní dráhy je nadbytečný.

Zájem na existenci malodoktorátů mají bohužel i univerzity. Tyto pochybné tituly se udílejí prakticky na všech vysokých školách schopných splnit podmínky pro příslušnou akreditaci. Z hlediska škol se nejzajímavější stránka rigorózního řízení jmenuje „Náhrada nákladů“. Uchazeči o malodoktorský titul totiž musejí uhradit poplatek za posouzení přihlášky, za možnost používat fakultní knihovnu, počítače a kopírky, za sestavení státnicové komise, za oponentury a (důležité!) organizaci slavnostní promoce. Tyto poplatky se většinou pohybují v rozmezí pěti až deseti tisíc korun, což pro zájemce o rychlý doktorát rozhodně není mnoho, a finančně vyhladovělé školy po nich sáhnou velmi rády.

Krom toho je „rigorózní“ zkouška velmi zajímavá i pro ty učitele, kteří vědí, jak si pomocí udělování malodoktorských titulů zavázat vděčné adepty k nejrůznějším protislužbám. Rigorózní řízení však žádný pozitivní přínos pro fakulty nemá a jen je odvádí od jejich skutečných úkolů.

Zájem o malodoktorské tituly je sice pochopitelný, ale to je nijak neospravedlňuje. Jejich přítomnost v systému českých vysokoškolských titulů je matoucí. Nepotvrzují dosažení žádné vyšší kvalifikace než magistr, ale tváří se tak. Používat je v záměně za vědecké doktoráty Ph. D. nebo německé Dr. je podvod, ale veřejnost dokážou zmást. Stále přetrvává předsudek, že skutečný pan doktor je JUDr. nebo PhDr., zatímco na Ph. D. se pohlíží s nedůvěrou. Existují i doktorské tituly, které nejsou vědecké, ale profesní. Ve Spojených státech má takovou povahu titul doktora medicíny M. D. nebo doktora práv J. D. Držení takového titulu je předpokladem pro výkon profese, ale nemá hodnotu vědeckého doktorátu.

Lékaři nebo právníci, kteří se chtějí vydat na akademickou dráhu, usilují také o získání vědeckého doktorátu Ph. D. V českém prostředí si status profesního titulu uchovaly lékařské tituly MUDr. a MVDr. Oproti tomu je povaha právnického titulu JUDr. velmi špatně definovaná. K výkonu právnické profese opravňuje magisterský titul, titul JUDr. je pouze ozdobou před jménem.

Velký návrat malodoktorátů Velmi smutné na českém příběhu malých doktorátů je to, že už byly jednou zrušeny, ale do systému se vrátily.

Vážnost titulů typu JUDr.

a PhDr. má v českém prostředí dlouhou tradici a není náhoda, že ji v podobných verzích najdeme také v ostatních státech bývalé rakousko-uherské monarchie. V minulosti studovalo na vysokých školách mnohem nižší procento obyvatelstva a k dosažení doktorátu bylo zapotřebí méně času než v dnešní době, kdy do terciárního vzdělání vstupuje stále více lidí, konkurence mezi aspiranty na doktorské tituly je vyšší a zpravidla je větší i penzum vědění, které je třeba obsáhnout.

Během komunismu prošel systém udílení titulů různými obměnami, které však nebyly nijak systematické. Po sovětském vzoru se zavedly vědecké aspirantury zakončené titulem CSc., které byly zpravidla tříleté, a pokud proběhly řádně a nebyly jen zástěrkou pro povýšení z politických důvodů, lze je považovat za plnohodnotný ekvivalent dnešního doktorského studia. Absolutorium vysoké školy se osvědčovalo různými tituly. Tituly PhDr., JUDr. a podobné se někdy udělovaly po složení rigorózní zkoušky následující po ukončení studia, jindy se dávaly absolventům s vynikajícími výsledky bez zvláštní zkoušky. Měnící se podmínky pro udílení těchto titulů a především jejich zpolitizování znamená, že tituly udělené v době komunismu mají velmi problematickou výpovědní hodnotu. Význam titulu se stává srozumitelným až se znalostí toho, kdy, kde, kým a za co byl udělen.

Tím je ovšem popřena základní funkce akademického titulování, kterou je sdělit spolehlivou informaci o tom, jaké kvalifikace dotyčná osoba dosáhla.

Vysokoškolským zákonem z roku 1990 bylo zavedeno dvou- nebo třístupňové dělení studia, rozeznávající s výjimkou lékařských oborů pouze bakalářské, magisterské nebo inženýrské a doktorské tituly. Vznikl tak jedinečný prostor pro vymýcení malodoktorské kultury a zavedení jasného a koncepčního systému odpovídajícího pojetí akademických titulů jako osvědčení o dosažení určité jasně definované kvalifikace. Bylo jen otázkou času, kdy si veřejnost zvykne na nové tituly a začne je brát vážně.

Nositelé nových a zatím nedostatečně prestižních titulů se mohli cítit poškozeni ve srovnání se staršími kolegy, kteří používali některý z malodoktorátů udílených do roku 1989. Postupem doby by však malodoktorátů začalo ubývat, až by nakonec zmizely úplně. Namísto toho však přišel v roce 1998 nový vysokoškolský zákon, který rigorózní řízení a malodoktorské tituly v plné slávě obnovil.

Stalo se tak paradoxně jen rok předtím, než se Česká republika stala účastníkem takzvaného boloňského procesu, který členské země zavazuje k zavedení třístupňového systému studia a nic takového jako malodoktoráty nezná.

Je zjevné, že malodoktoráty se dočkaly návratu zejména kvůli právníkům a politikům, kteří velmi toužili získat titul JUDr. Nepostřehli přitom rozdíl mezi vědeckým a profesním doktorátem, který ukazuje už zmíněný americký příklad. Aby byl zajímavý, titul JUDr. musel být mnohem snáze dosažitelný než plnohodnotný vědecký doktorát. Bohužel nebyl definován jako profesní titul odpovídající lékařskému MUDr., ale přišel na svět jako nefunkční a zbytečný malodoktorát.

A když už měl být v této podobě obnoven titul JUDr., bylo nutné v zájmu zachování symetrie mezi obory zavést i další malodoktoráty. Kvůli uspokojení požadavků jedné vlivné sociální skupiny se tak nekoncepčnost vrátila do celého vysokoškolského systému.

Brána podvodům otevřená Problémem malých doktorátů však není na prvním místě to, že jsou v existujícím trojstupňovém systému zbytečné, nemají žádné rozumné ekvivalenty v zahraničí a nevypovídají o žádné kvalitativně nové schopnosti svých nositelů. Malé doktoráty jsou především naprostým přitakáním akademickému cynismu a smutně proslulé tezi, že tím, co člověk potřebuje především, jsou tituly, a nikoli penzum vědění, které tituly mají pouze potvrzovat. Veřejnosti zcela nepokrytě sdělují, že vysokoškolským studiem se v této zemi rozumí také a někdy výhradně schopnost protřepat a do jiných desek zabalit už jednou prodaný výsledek.

Krom toho titul, za kterým nestojí žádná nová a původní akademická práce hodná toho označení, přirozeně vytváří pokušení k podvodům. Předstírat autorství doktorské práce, na které autor musí pracovat minimálně tři roky a v níž musí být nějaký původní výsledek, o němž dokáže s hlubokým porozuměním disputovat s oponenty, je mnohem obtížnější než fixlovat v případě rigorózní práce, od níž se požaduje pouze to, aby byla tlustší a obsahovala méně hrubek než diplomka.

Jak tedy naložit s tituly, které byly zjevně stvořeny proto, aby se s nimi dalo obchodovat, a které nejsou dobré k ničemu jinému než k tomu, aby si jejich nositelé mohli nechat říkat „doktore“? Řešení se nabízejí aspoň dvě a obě velmi jednoduchá. To první, nejspravedlivější, by bylo stanovit zákonem, že každý občan této země nabývá malodoktorského titulu narozením (doplnění, zda půjde o třeba JUDr., nebo PhDr., lze nechat na občanech samých po dosažení plnoletosti). Nebo se zkarikované doktoráty mohou prodávat po předložení občanského průkazu a dokumentu potvrzujícího ukončené magisterské studium za rozumný obnos na poštách, v trafikách a jiných k tomu vhodných institucích. Na vysokých školách takový titul nemá co dělat.

***

Zkarikované doktoráty bychom mohli prodávat po předložení občanského průkazu a dokumentu potvrzujícího ukončené magisterské studium za rozumný obnos na poštách, v trafikách a jiných vhodných institucích

Na příběhu malých doktorátů je smutné, že už byly jednou zrušeny, ale do systému se vrátily – nečekaně v roce 1998. Zejména kvůli právníkům a politikům, kteří velmi toužili získat titul JUDr., aniž by podstoupili náročné studium.

O autorovi| Marek Skovajsa, sociolog Autor, sociolog, přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.

Autor:

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...