Když na svět přivedete dítě, čeká vás nejen odměna v podobě lásky, ale i hodně práce: měli byste jej správně vychovat. Myslíte si, že jen spousta lásky a sebeobětování stačí? Pak jste na nejlepší cestě, jak ze svého milovaného potomka vychovat malého tyrana.
„Mami, tohle křeslo je Toníka, ty jdi na gauč,“ rozkázal mi nedávno můj 2,5letý syn. Den před tímto incidentem se se mnou nesmlouvavě dohadoval o řízek, který si bez dovolení vzal z mého talíře, a přitom na tom svém už měl dva! Ostatním spolustolovníkům to připadalo legrační, ale já se moc nebavila.
Opravdový alarm ve mně spustila nedávná návštěva známých. Jejich sedmiletý chlapec byl ochoten přistoupit na společnou návštěvu restaurace, až když mu otec slíbil, že mu poté koupí stavebnici. Šokovalo mě i chování tříleté „princezny“, která vlastní výhradní právo otevírat domácím i návštěvám dveře. Aby zajistili klidný průběh sedánku, maminka s tatínkem proto vždy hosty předem decentně upozorní, že jejich holčička má tuto „roztomilou vlastnost s dveřmi“ a bylo by fajn tuto zvláštnůstku respektovat. Nebo bude zle… Hodně lidí – a já mezi ně ještě nedávno patřila – se domnívá, že k tomu, aby bylo dítě spokojené a zároveň dělalo šťastnými i další lidi, stačí výchova v lásce a respektu. Jenže, jak jsem se později dočetla v jedné internetové diskusi, právě rodiče, kteří chodí do poraden se svým panovačným, nezvladatelným dítětem, se zoufale ptají: „Řekněte nám, proč se tak chová? Vždyť mu dáváme tolik lásky a má úplně všechno na světě!“ Je to prostě osobnost Je to prostě osobnost, je asi nejčastější fráze, kterou se tito malí nezbedové omlouvají. „On je prostě rozený šéf,“ omlouvají rodiče kluka, který absolvuje oběd s rodiči jen pod příslibem stavebnice. Možná ho v duchu vidí, jak za dvacet let v luxusním obleku usedá na ředitelský post nějaké nadnárodní společnosti. Útrapy a vydírání se budou muset nějak překousnout. Šéfovská povaha přece jednou musí přinést své ovoce! Podobně uvažující rodiče se velmi krutě mýlí. Tím, že si nechají poroučet a manipulovat sebou, prostě nechají rozbujet panovačnost svého potomka do obřích rozměrů, ubližují nejenom sobě, ale především jemu.
„Má-li dítě v životě obstát, musí se v tomto světě cítit dobře. Toho nedosáhne ovládáním okolí, ale tím, že se naučí přizpůsobovat, čekat, snášet porážky, zvládat strach a být solidární s ostatními,“ zní má oblíbená citace, kterou jsem si v knížce Malý tyran dokonce zvýraznila oranžovým fixem.
Právě autorka této, dalo by se říct kultovní, knihy Jiřina Prekopová diskusi o zhoubných cestách výchovy rozvířila už před lety. Jiřina Prekopová se narodila v Československu, ale emigrovala a nyní žije v německém městě Lindau. Její knížka Malý tyran vyšla poprvé v roce 1988 a dočkala se už 26 vydání. Ve své době a vlastně i dnes vzbuzuje vášnivé diskuse.
„Už za svého působení na dětské klinice ve Stuttgartu se od počátku osmdesátých let do mé ordinace, stejně jako do jiných poraden, přímo hrnuli zoufalí rodiče, kteří si nevěděli se svým dítětem rady. Stěžovali si, že dítě neustále poroučí – co se bude vařit, co se bude hrát. Rodiče se mu musí ve všem podřídit, jinak je bije a kope. Rodiče se prostě cítili dítětem tyranizováni,“ vypráví psycholožka, která velmi ochotně souhlasila s e-mailovou korespondencí.
Obrat ve výchově podle ní nastal právě zhruba před třiceti lety. „Vychovávat dítě autoritativně bylo najednou tím největším pohřeškem proti právu dítěte na svobodné rozhodování: Když dítě nemá chuť se učit, nesmí ho nikdo nutit.“ Antiautoritativní výchova tak podle Jiřiny Prekopové ideologicky zachvátila západní země, zatímco v tehdejším Československu v té době byla ještě „módní“ autoritativní výchova a objevovaly se spíše děti úzkostné. „To jen dokazuje, že ani jeden výchovný směr, pokud je ortodoxní, nevychovává psychicky zdravé lidi,“ uvažuje. Počet bezradných dětí a nejistých rodičů a jejich těžko zvladatelných dětí nicméně od devadesátých let přibývá také u nás.
Ideologický obrat ve výchově související s politickou a společenskou situací potvrzuje i psycholožka Alena Vávrová. „Za minulého režimu většina lidí vychovávala své děti k tomu, aby nijak zvlášť nevyčnívaly, neupozorňovaly na sebe a poslouchaly autority. V zájmu bezpečného a klidného života bylo stát se součástí masy a v klidu tak přebývat. V současnosti je společnost hodně individualistická. Člověk je více orientován sám na sebe. Pozitivně se hodnotí, když se za sebe člověk umí sám postavit a je něčím zajímavý. Význam autorit, třeba rodičů nebo učitelů, zeslábl,“ domnívá se psycholožka.
Kotva a přístav „Dítě potřebuje jistotu,“ tvrdí Jiřina Prekopová a pro svou teorii používá pěknou metaforu: „Takovou kotvu a přístav pro loď. Tady se tankuje, tady se zpevňují plachty a právě odsud se může svobodně vyplout. Zde se utváří ona hlubina bezpečnosti, kterou by v sobě měl zralý a dospělý člověk mít, aby se mohl stát rodičem, ale i partnerem nebo kamarádem. Teprve tím je možné získat skutečnou autoritu bez výhrůžek, trestu a strachu. Právě pocit jistoty dítěti dává nutné hranice k rozeznávání základních hodnot a současně mu otevírá cestu ke svobodě.“
Podle psycholožky je pro výchovu nesmírně důležité, aby se rodiče drželi svého ano či ne. Pokud často uhnete z toho, co jste původně vyžadovali, zaděláváte si na velký problém. „Když se dítě po dlouhém otravování přece jen prosadí a cítí se silnější než máma, vytvoří si ze své převahy jistotu,“ upozorňuje Jiřina Prekopová.
Útěk do nemoci Problematické vztahy v rodině, které mohou být z velké míry dány nesprávnou výchovou dětí, mohou vést k psychosomatickým onemocněním, kterých u nás podle České pediatrické společnosti přibývá. Podle jejího místopředsedy a zároveň přednosty Dětské kliniky Lékařské fakulty Univerzity Palackého a Fakultní nemocnice v Olomouci Vladimíra Mihála dítě složité psychické prožívání různých nesnázích v rodině, ve škole či mezi kamarády takzvaně somatizuje. „Psychosomatičtí pacienti trpí bolestmi hlavy, břicha, chronickou únavou, nechutenstvím nebo bušením srdce,“ říká. „Někdy mluvíme také o útěku do nemoci, což je problém právě hlavně dětí a dospívajících.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Vladimír Mihál je přesvědčen, že narůstající stav psychosomatických pacientů je dán – podle jeho vlastních slov – „alarmující situací“, pro kterou jsou typické rozpady rodin. „Současně k tomu přispívá etický a morální deficit společnosti a egoistický způsob chování daný výchovou,“ dodává lékař.
Jiřina Prekopová navíc upozorňuje na to, že manipulativní chování a panovačnost dítěte může nabýt tak nečekaných rozměrů, že ohrožuje jeho zdraví. „Malý tyran často své rodiče nutí ke splnění velmi absurdních přání. Znám dítě, které nejedlo nic jiného než čokoládu v červeném balení. Po roce u něj internista zjistil rozklad biochemické rovnováhy v těle, uvádí příklad psycholožka.
Přestože zhruba před dvaceti lety způsobila Jiřina Prekopová svou knihou poprask, dnes se naopak najde jen málo odborníků, kteří by souhlasili s tím, že ideálním výchovným stylem je ten, který dětem povoluje vše a nezakazuje téměř nic, a pokud ano, tak zcela nahodile.
Liberální výchova? Ano, ale s jasnými hranicemi „Můj osobní názor je, že liberální výchova může dítě někdy zatížit víc než výchova s jasnými hranicemi a pravidly, o které se dítě může opřít,“ říká brněnská psychiatrička a rodinná terapeutka Taťjana Horká. Na otázku, jaký výchovný styl je podle ní ideální, však odpovídá opatrně: „Výchova dítěte je velmi delikátní záležitost a závisí na mnoha okolnostech. Úplným základem je však bezpodmínečná láska, respekt, úcta a umění odpouštět. Naopak nejčastějšími chybami jsou posílání dětí za dveře, vyčítání, ponižování, zbytečné fyzické trestání a podmiňování lásky: až nám dokážeš, že se umíš chovat slušně, pak tě budeme mít rádi.“
Taťjana Horká uvádí krátký příběh ze svého života. „Šestiletý chlapec sedí spolu s dalšími lidmi vedle matky v restauraci a chystá se odejít, ale matka ho prosí, aby počkal, až půjdou všichni. Chlapec je netrpělivý a začne matku kopat. Ta se usmívá a odvádí jeho pozornost jinam, jako by se nic nestalo. Pak chlapec chytí matku za krk a škrtí ji. Matka se stále jemně usmívá a ignoruje bolest. Když jí jedna z žen řekne, aby si to nenechala líbit, matka jí s úsměvem sdělí, že syn má prostě takovou povahu. Náhle chlapec matce uštědří facku, ta mu ji vrátí zpět, načež dítě se rozpláče a začne se vztekat. Matka se snaží o další, tentokrát nucený úsměv. A já se musím ptát: co si ten chlapec odnese do života? Namísto jasného sdělení matky, že ji to bolí a že musí prostě počkat na ostatní, slyší, že je to jeho povaha, a vidí její úsměv. A že platí pravidlo oko za oko, zub za zub,“ uzavírá příhodu terapeutka.
Jiřina Prekopová zdůrazňuje, že snaha o prosazení je u každého dítěte normální. „Dítě však musí dostat patřičnou zpětnou vazbu. Chce-li prosadit ve dvou letech, že se při přechodu silnice nenechá držet za ruku nebo v náručí, rodič se mu nemůže podvolit. Dítě by mělo respektovat požadavek rodiče. Malého tyrana poznáte podle toho, že své přání prosadí bezohledně, bez empatie a třeba i pomocí brutální agresivity,“ říká.
Samozřejmě existuje, a snad je jich i většina, spousta důsledných rodičů s přirozenou autoritou, které děti poslouchají, aniž by jim bylo vyhrožováno zákazem hraní nebo bubáky. A ti, kteří svou jistotu ve výchově stále hledají, mají v drtivé většině snahu zvládnout svou rodičovskou úlohu co nejlépe.
Pražská terapeutka Alena Vávrová je přesvědčena, že pro zdravou psychiku dítěte je nejdůležitější zdravá psychika rodiče. „To, co chci od dítěte, musím nejdříve zvládat sám jako rodič a rodiče jako partneři mezi sebou. Pokud chci, aby mě dítě respektovalo, musím respektovat svého partnera. Až pak to můžu vyžadovat od dítěte. Děti jsou naše zrcadlo a velmi často napodobují to, jací jsme my,“ říká. Sama je ve výchově zastánkyní zlaté střední cesty. Rodiče by se podle Aleny Vávrové měli vyvarovat extrémů, zachovat si zdravý rozum a především být v kontaktu s vlastními emocemi a respektem sami k sobě.
Jiřina Prekopová je autorkou takzvané terapie pevného objetí, která funguje jako emocionální konfrontace, při které má dítě možnost vnímat všemi smysly rozpoložení dynamiky ve vztahu. Cílem této metody, která má mimochodem i své kritiky, není dítě ovládnout, ale dát mu pocit opory a bezmezné lásky. „V podstatě jde o to, že změna vlády se odehraje v bezpečí hnízda a dítě si uvědomí, že není na světě samo, kdo rozhoduje. Jsou tu i jiní, kdo mají své potřeby a přání,“ vysvětluje Jiřina Prekopová, která založila Společnost pro šíření pevného objetí jako životní formy a terapie. Se svými spolupracovníky své myšlenky šíří do celého světa, mimo jiné do Latinské Ameriky, Španělska, Itálie nebo Řecka.
Chce to prostě mít pevné nervy, odvahu a trpělivost. Hodně velkou trpělivost! Jednou Toník spustil v Tesku, protože jsem mu odmítla koupit vejce s překvapením. S pohoršeným výrazem se za námi otočilo snad milion lidí. Byla jsem rudá, zpocená a zoufalá a jedna paní ve frontě konstatovala, že dítě jako je TOHLE by držela doma v kleci. Vejce se však nekoupilo. Podobná historka se stala ještě asi stokrát poté, ale – uf! – Toník už v obchodě scény nedělá. Malý krůček pro mě a velký pro něho. Nejčastější chyby a omyly ve výchově 1. Rodiče neumí jít svému dítěti příkladem.
2. Rodiče se snaží být s dětmi kamarádi, v rodinné hierarchii jsou děti stavěny na rovnocennou a rovnoprávnou úroveň.
3. Nejednoznačnost v komunikaci.
4. Extrémy ve výchově (příliš svobody × příliš mnoho pravidel, příliš velký zájem o dítě × malý zájem o dítě, hodně podnětů × málo podnětů).
5. Lhaní dětem.
6. Výrazné potlačování sebe sama jako rodiče, obětování se pro děti.
7. Nepřijímání dítěte takového, jaké je – představy, že by mělo být jiné, lepší.
8. Nevypočitatelnost reakcí rodiče.
9. Nedůslednost.
10. Nesoulad mezi tím, co říkám, k čemu dítě vedu, a co si skutečně myslím, co cítím.
***
Malý tyran své přání prosadí bezohledně, bez empatie a třeba i pomocí brutální agresivity. Jiřina Prekopová
