Dnes se dožívá sedmdesáti let. Poprvé jsem jasně zaznamenala Zdenu Tominovou v polovině let šedesátých, když jsme se studenty přijeli do Heidelbergu. Koupila si několik banánů, sedla si na schody univerzity a jedla je. Já se jí nedivila. Místní se na ni dívali s podivem. Vždyť již byla dospělá.
Poslední telefonát s ní si taky pamatuji. Bylo to 17. listopadu l989. Zdena byla již devět let v Londýně, pracovala pro BBC. Ten den, jako obvykle, jsem jí volala z Vodních staveb, kde jsem pracovala jako uklízečka, a podala zprávu o průběhu povolené demonstrace studentů k 50. výročí pohřbu Jana Opletala. Sdělila jsem, že na Albertově setkání skončilo, průvod se vydal směrem k Vyšehradu a druhá část k Národnímu divadlu po nábřeží. A že je klid. Pro jistotu si chtěla situaci ověřit ještě před vysíláním v osm večer. Klid ještě byl. Tak to tak asi odvysílala.
Od toho prvního setkání až do posledního mezinárodního telefonátu uběhlo dvacet let, doba, ve které Zdena Tominová přivedla na svět dva syny, Lukáše a Marka, podílela se na bytových seminářích, na které k nim do Keramické 3 přijížděli tajně a konspirativně i profesoři z Oxfordu. Občas tam StB vtrhla, seminář přerušila a přednášející vyhostila za hranice, ale Zdena v tomto jasně „držela basu“ se svým tehdejším manželem, filozofem Juliem Tominem.
Měli stejné přesvědčení. Zdena kdysi chtěla být herečkou, studovala na DAMU, pak na filozofické fakultě, byla kooperativní, nesmírně nadaná na jazyky, příjemná, hezká ženská, dělala svému výrazně politicky orientovanému manželovi dobré zázemí. Později ale šla dál než on. Přijala nabídku být mluvčí Charty 77.
To nebyla jen odvaha (protože jeden z mluvčích, Jaroslav Šabata, byl právě ve vězení), ale i velice tvrdá práce. Scházet se, dávat dohromady dokumenty, přepisovat je, doplňovat, při výsleších se pak tvářit, že o tom nic neví nebo že nebude vypovídat. Tyto všechny potíže měli již mluvčí Charty 77 ověřené na vlastní kůži. Přesto to Zdena Tominová 8. února l979, tedy den po svých osmatřicátých narozeninách, přijala. Vystřídala ve „funkci“ Václava Havla a spolu s Václavem Bendou a Jiřím Dienstbierem „mluvčovala“. Dělala to dobře, za její účasti bylo připraveno několik významných dokumentů. Například dokument č. 24 o právu opustit vlast a zase se sem vrátit, což bylo v souladu se Všeobecnou deklarací lidských práv i Helsinských dohod, které podepsali i tehdejší představitelé socialistického Československa. Spolupracovala ve Fondu občanské solidarity, ze kterého se pomáhalo rodinám zatčených, psala Andreji Sacharovovi, jednala s Norským svazem spisovatelů a podílela se na dokumentech proti zdražování potravin, zhoršení zdravotní péče a nedostatku léků, na dokumentu o snížení důchodů, upozorňovala na nesnesitelné podmínky Petra Cibulky ve vězení a samozřejmě, jako vždy, protestovala proti domovním prohlídkám.
Útok „neznámých pachatelů“ Tyto dokumenty, čítající i několik desítek stran, byly pak přepsány na stroji, jeden exemplář poslán poštou vládě ČSSR, druhý tajně do ciziny a další již lidi rozepisovali sami. Šířily se ty texty i bez internetu. Některé kopie byly na průklepáku již tak nečitelné, že bylo třeba vždy je podložit bílým papírem, ale četlo se to dál a dál a lidi si to předávali mezi sebou. Paralelně s tím tyto texty vysílaly i rozhlasové stanice v zahraničí. Každý druhý poslouchal Svobodnou Evropu, české vysílání BBC, Vídeň… V Praze, Brně, Bratislavě to bylo hodně rušeno, ale jinde to bylo slyšet dobře.
Koncem května zavřeli členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a mezi nimi taky její kolegy v mluvčování, Jiřího Dienstbiera i Václava Bendu, a tak zůstala Zdena Tominová jako mluvčí sama. Byl to kritický moment, ale jela v tom dál. Zavřené mluvčí, včetně Šabaty tedy celkem tři lidi nacházející se zároveň ve vězení, nahradili Ladislav Hejdánek a profesor Jiří Hájek a ve vydávání dokumentů o situaci v ČSSR se pokračovalo. Zdena a její noví kolegové sledovali soud s členy VONS, odpovídali na dopisy ze zahraničí, navazovali spojení s demokratickou opozicí v Polsku, žádali o osvobození vězňů.
Celkem se za ten rok Tominová podílela na přípravě 31 textů. Chartu přes všechny represe podepsalo dalších 769 občanů. Dost práce zadarmo, dost práce pro tuhle zemi. Ve světě se taky Zdeninou zásluhou vědělo o tom, že zdejší lidi nejsou jen stádem poslušných ovcí, které na povel skanduje hesla.
Zdeny se chtěl režim taky nějak zbavit. Zavřít matku dvou malých kluků a ještě k tomu mluvčí Charty 77 by bylo nediplomatické a v cizině by si toho všimli. Nejjednodušší bylo „vyhnat“ ji do ciziny. Tak StB začala akci Asanace. Občas někoho „neznámí pachatelé“ přepadli, zmlátili. Tominové, když se jednou večer vracela domů, na chodbě tito „neznámí pachatelé“ omlátili hlavu o zeď. Podobné přepady zažili i Ivan Kyncl, Ruda Battěk, Ivan Medek, Václav Malý, Zina Freundová, Paul Wilson…
Většina napadených pak opravdu zažádala o vycestování, a jakmile se ocitli v cizině, tak je náš tehdejší režim zbavil občanství a už je sem nepustil zpátky. Tak se nakonec i Tominovi na podzim l980 vystěhovali do Anglie. Zdena se tak dobře naučila anglicky, že v novém jazyce dokázala i publikovat beletrii. Stala se redaktorkou BBC. Tedy navázala za hranicemi na to, co dělala i zde.
Mohla bych pokračovat ve výčtu jejích činů a zásluh. Ale na jeden oslavný článek k sedmdesátinám je to dost informací a na naplnění života jedné „slabé ženské“ je to až moc. Takže na závěr jediné: hodně zdraví do další dekády života.
***
Svému výrazně politicky orientovanému manželovi vytvářela dobré zázemí. Později ale šla dál než on. Přijala nabídku být mluvčí Charty 77.
Zavřít do vězení matku dvou dětí by bylo nediplomatické... Tak ji přinutili odjet.
O autorovi| JIŘINA ŠIKLOVÁ, socioložka